Pro Britský rok na Vltavě jsem natáčela se spisovatelkou Ivou Pekárkovou deset pohledů na Londýn jejíma očima. Setkaly jsem se s různými lidmi různých barev kůže, jazyků, sexuální orientace, životních plánů, vztahů a zájmů. Nahlédla jsem do prostředí, o kterém píše Iva na svém blogu lépe, než bych to po krátké návštěvě uměla já. Cizinci v Londýně, s nimiž jsme se setkala, včetně mé průvodkyně, žijí skromně, někteří velmi skromně, Češi většinou spartánštěji, než by při srovnatelném postavení žili doma.

Život v Londýně je náročný, už pro nesmírnou velikost města, která způsobuje velké ztráty času v městské dopravě. Hodina v metru neznamená nic, z předměstí do města to trvá spíš déle. Cizinec, jenž žije a pracuje v Londýně, snaží se kromě práce ještě vylepšovat svou angličtinu, vzdělávat se ve svém oboru, seznamovat se s jeho širšími, světovými souvislostmi. Mladí Češi v Londýně toto vše dělají, přece když už se rozhodli žít v tak velkém a drahém městě, chtějí tu obstát. Pohodlí mohli mít doma.

Zaujal mě tam příběh jednoho českého zlatnictví v ulici, která je zlatnických obchodů plná, jiné obchody tam nejsou. Pracuje v něm dvaadvacetiletá dívka, kvalifikovaná zlatnice, absolventka střední šperkařské uměleckoprůmyslové školy. Tahle dívka, říkejme jí Romana, po maturitě nabídla své schopnosti jednomu pražskému zlatníkovi. Zaujala ho  tím, co dovede, ale i tím, jaká je. Nikoho nehledal, a kdyby mu šlo jenom o peníze, nikoho by nepřijal.

Romanu přijal, zajímala ho. Poslal ji do Londýna, kde vsazovala tři měsíce diamanty do prstenů pro maďarského zlatníka v  oné zlatnické ulici jako jeho námezdní síla. Během těch tří měsíců okoukla terén, vylepšila si svou maturitní angličtinu a postupně a tajně založila pro svého pražského zaměstnavatele podnik. Našla prostor, otevřela obchod, v konkurenci vesměs židovských klenotníků začala nabízet nejen zlaté šperky se vsazenými diamanty, ale vlastní šperky výtvarně řešené — byť ne za hranicí komerčního zboží. Romana vyřídila účet v bance, pronájem obchodu, alarm, registraci pobytu.

Měla tolik práce a tak malé příjmy, že si ani nehledala bydlení, zařídila se v krámě, myje se v umyvadle, vodu nosí z chodby, už ráno v pět sedí v obchodě u počítače, dělá na internetových stránkách, ale ze všeho nejdřív vystaví všechno zboží do výlohy, osvětlené v časném ránu, kdy pochopitelně okolní klenotníci mají ještě zavřeno, šperky přece nejsou mléko a housky.

Vzbudila sympatie, drobná česká dívka, která sama žádné šperky nenosí. Zvládla loupežné přepadení. V komůrce za krámem přečkala angínu a zápal plic. Chce vyhrát, rozumí svému oboru, nejde jí o tolik o peníze, jako o vybudování vlastní, originální koncepce obchodu, jehož majitel sídlí v Praze. Chce se osvědčit i před ním, možná je do něj na dálku zamilovaná, on ji určitě poněkud využívá, ale jí to stojí za to. Vzala osud do svých rukou. Říkám si, jak se tento příběh bude vyvíjet dál.

Tu a tam, poměrně často, čteme v našich novinách komentáře, v nichž se poukazuje na to, jak cizinci pracující v Praze (či jinde v Česku) jsou obětaví, jak mají otevřeno od svítání až do půlnoci, jak obsluhují zákazníky i v neděli a v noci a o Vánocích, jak každé vadné zboží i bez účtenky vymění. Naposledy ve víkendové Mladé Frontě Dnes 27. března ve sloupku Martiny Riebauerové. Ta se pohoršuje, že jsme jako Západoevropané líní a práce nám nevoní, a obdivuje Asijce, jak obětavě a cílevědomě se u nás snaží. Článek se staví proti pokusům úřední cestou regulovat zaměstnávání cizinců, vychází přitom z předpokladu, že cizinci (Vietnamci v obchodě a v salónech krásy, Ukrajinci ve stavebnictví a v úklidu) nám poskytují lepší a levnější služby.

Článek ovšem nebere ohled na to, jak ve skutečnosti ti lidé žijí, jaké mají cíle, zda je to jejich nasazení v pořádku a důstojné. Není, tušíme správně, ale snášejí to, protože těm cizincům jde nyní a zde o to, aby si vydělali, aby se prosadili daleko od domova. Komentátoři jako Martina Riebauerová jim to prosazení přejí, ovšem za těch podmínek, že budou pracovat déle, žít skromněji a vydělávat méně než našinci.

Ve chvíli, kdy tady budou už doma, kdy budou mít zázemí a starost o děti a rodiče, kdy jejich děti budou chtít mít společné zážitky se svými spolužáky a budou chtít sbírat zkušenosti zase jinde ve světě, v tu chvíli už nebudou moci ani chtít pracovat dvacet hodin denně i v sobotu a neděli, v noci i o Vánocích. Ve chvíli, kdy se budou s námi cítit rovnoprávně, přestanou pod cenou vykonávat nádenické práce.

Přítomnost cizinců u nás je žádoucí a životadárná. Kdybychom nebyli takoví biedermeieroví šosáci, mohlo by mezi námi probíhat inspirativní soužití — to bychom ovšem ze své povahy a podstaty museli vystoupit a žít víc venku, nebýt pořád tak zalezlí v bytech a za ploty, tak ohraničení. Naše česká města by ke svému prospěchu mohla být mnohem barevnější a cizinci by tu mohli vykonávat i důstojnější profese, než je úklid a celodenní postávání ve studeném krámku. Jak prima by bylo, kdyby se na našich hudebkách učily děti bubnovat s černošskými bubeníky a tančit pod vedením vietnamských učitelek tance. Počítačové kurzy by přece klidně mohli vést Ukrajinci a Moldavané by třeba mohli mít zahradnictví či vinařství. Proč se tak neděje a cizince — kromě těch ze Západu, samozřejmě — vidíme jenom ve službě nám našincům? Když to takhle napíšu, je okamžitě zřejmé, že tak jednoduché to není a že rozdíl v pracovním nasazení mezi námi, našinci, a jimi, cizinci, není jen v eventuelní lenosti nebo ochotě.

Šperkařka Romana v Londýně je v obchodě, mimo nutné pochůzky, 24 hodin denně, vzhledem k tomu, že tam i ilegálně bydlí a vaří na zastrčeném dvouplotýnkáči. Nedrží šabat jako její židovští sousedé zlatníci, ani neděli jako ti křesťanští, nemá soukromí, její hlavní ambice je to, že chce svému šéfovi v Čechách ukázat, jak je dobrá. Doma v Česku by nebyla o nic línější nebo pracovitější než v Anglii a samozřejmě o nic horší, jen možná místo do kurzu angličtiny by se přihlásila na vysokou UMPRUM, s někým by chodila, jezdila by k rodičům, kreslila by si jen tak volné kreace, chodila by na výstavy. Byla by stejně dobrá, jen ambice, která v Londýně se jeví vysoká a důstojná, by doma byla jenom komerční.

A možná by se ani nepodařilo ji uskutečnit, protože kdo by doma trčel dvacet hodin v krámě? Spolužáci z umělecké školy by řekli, kdyby takhle úporně vedla obchod v Praze, že už jí jde jenom o peníze, zatímco v Londýně jí jde o dobrodružství, o souboj s osudem, o životní úkol. A to nevíme, jaké peníze vytěží z jejího souboje s osudem její pražský zaměstnavatel, a musíme jenom doufat, že si její práce nejen váží, ale že ji také odmění slušným platem a pořádnou dovolenou.

Touha zkusit štěstí v cizině má jiné motivace a život jiné parametry než činorodý život doma. Dokonce i flákat se lze v mnoha cizích zemích mnohem úspěšněji než u nás, komu na flákání jako životním stylu opravdu záleží, objeví i v tomto oboru netušené, doma nikdy nerealizovatelné možnosti.

Komentář Martiny Riebauerové v MF Dnes končí slovy, která údajně pronesl český podnikatel v Thajsku: „Tady jsou úplně jiné služby. Makají, a navíc jsou nenároční. Tohle nás jednou zahubí.“

Možná by nás to nemuselo zahubit, kdyby se jim dařilo snáze dosahovat toho, co je pro nás samozřejmě, kdyby při tom nemuseli otročit. Chtělo by se mi napsat, „ kdyby otročit nesměli“, jenže to nejde, já vím.