Nejkrásnější láskyplné scény

František Kostlán

Literatura a umění jsou schopny vyplavit na viditelný povrch něco z hlubin nás samých - nejklasičtějším příkladem jsou prožitky lásky.

Nebojte se, nehovořím o svých láskyplných scénách. A že jich bylo! Chci vám přiblížit láskyplné okamžiky, které ty vaše odrážejí jako v zrcadle. Umění těla i ducha. A jako bonus vám k tomu přibalím básničky, které pro změnu odrážejí pocity moje.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Nejen milostné obrazy

Láskyplnost. V životě. V umění, ve filmu, poezii, tanci... Ve sportu! Tím souslovím nejspíš většinou pomyslíme na scénu milostnou, i když představit si pod ním lze situace, při nichž k sobě lidé mají blíže než s sebou všední den nese. Třeba otce s dětmi na výletu nebo setkání lidí, kteří k sobě cítí silné sympatie, lidí empatických, kteří mají společný silný prožitek, jsou plni porozumění, vstřícnosti.

LAMPIČKA

Lampičku jsme postavili na zem,

na stůl pelargonii ve váze,

dvě židle, slamník, dva lidé naze

Pod snítkou muškátu

jdeme po provaze

Na zádech nám pučí křídla ptačí,

bez strachu kráčí po laně spáči,

voníš tak slastně, až je to k pláči

vznášíme se spolu

ve znamení dračím

Muškát, drak a židle se slamníkem,

cherubín tlumočí se slovníkem

Lampička svítí kus pod rovníkem

tvých prsou a boků,

plodným fíkovníkem

Saurova Krvavá svatba

Mohl bych si třeba vycucat z prstu, že jsem náhodou narazil na nějakou divadelní hru, knihu, hudbu či film, která/který ve mně otevřel/a onen podivuhodný svět láskyplnosti, kratičkých okamžiků, pro něž stojí za to žít. Jenže ono to začíná dříve, někde u maminkovského miminkovského objímání. Kdo to v sobě nemá, otevírá se mu totéž či podobné pomocí umění o to tížeji.

Měl jsem, samosebou, první, platonickou lásku, jež mi z láskyplného hlediska přinesla mnohem víc než pozdější víry vášně.

Pestrost láskyplnosti spočívá nejen v lásce, ale i v oné plnosti, která postihuje širokospektrý záběr, což ve vztahu k umění zároveň vyvolává pochybnosti. Dají se vůbec emoce, cit či pocit spřízněnosti nějak přesvědčivě a pravdivě vyslovit? A dají se recitovat beze slov, obrazem, pohybem? Dá se hovořit tancem, tělem? Dá se naslouchat zrakem? A pokud ano, jsme schopni vnímat, jak je to myšleno? Odpověď na to nemám, je však faktem, že na mě v životě velmi silně působily i láskyplné scény vyjádřené umělecky.

Nejkrásnější milostnou scénu jsem viděl ve filmu Bodas de sangre (Krvavá svatba), který podle stejnojmenného dramatu Federica Garcíi Lorcy natočil v roce 1980 vynikající španělský režisér Carlos Saura. V ukázce se dva zamilovaní v myšlenkách „loučí“ před její svatbou s jiným. Tanečnice Cristina Hoyos a tanečník Antonio Gades, i jindy jedineční, předvedli v „milostné scéně na dálku“ neopakovatelný odraz. Gades navíc jako choreograf posunul (nejen) tímto filmem hranice možného na generace dopředu. Přesvědčit se můžete tady:

Ukázka z filmu Bodas de sangre

Pro mnohé láskyplnosti lačné je jistě překvapením, že v této scéně jde v prvé řadě o lásku, takovou tu jindy s falešným patosem vzývanou, protože jinak to kýčaři ani neumějí. U Saury však hledím na milostnou scénu, která ve mně zvučí lásku moji, ten krásný pocit, jenž zahrnuje celou osobnost, včetně milování. Nikoli tedy milování plus to další, nýbrž vše v jednom, jež povznáší to nejkrásnější v nás.

Sex tu netrčí z děje jak špinavá ponožka z chlupaté nohy, není pornografickým mechanismem, ale jedním z vrcholů (nikoli vrchol sám o sobě) člověkem dosažitelného v lásce, té opravdové, vášnivé, něžné, nedávající spát, plodící život i smrtící.

NÁDECH

Mé křehké spánky

svíráš v jemných perutích

konečky cítí

Zpíváš na břehu

mého uvědomění

Sama a sebe

Stromy dokola

podávají si ruce

cítí tvé srdce

Vzduch jde hladinou

rákosí kývá vánkem

kořeny tonou

Flétna z rákosu

hraje tóny tajemství

rybí oči spí

Nadechl jsem se

pod hladinou sluneční

tvého úsměvu

Kraso-krasobruslení

Sportovával jsem, kdysi, házenou hrál závodně, atletiku, sportovní gymnastiku, fotbal či basket provozoval aktivně. Ale nejkrásnější sportovní zážitek jsem měl z krasobruslení. V roce 1984 jsem se zájmem sledoval zimní olympijské hry z tehdy ještě jugoslávského Sarajeva. A v tancích na ledě zde krasobluslařka Jayne Torvill a krasobruslař Christopher Dean předvedli zázrak.

Zázrakem mohl být proto, že daleko přesahoval pouhý sportovní zážitek svou láskyplností. A to jednak hudbou na niž tancovali - Bolero Maurice Ravela, jednak choreografií, a dále jejím mistrovským provedením.

Tento taneční pár porušil hned několik pravidel, přesto dostal od všech rozhodčích nejvyšší známku - šestku. Viděl jsem postupem času hodně krásných tanců na ledě, ale Bolero žádný z nich dodnes nepřekonal.

Torvill a Dean: Bolero 

ANDĚL

Vzal jsem sněhovou vločku

mezi palce a ukazováčky

a rozlomil ji vedví

Vyklubal se z ní anděl.

Rozlepil oči, otřepal křídla

Ostýchavě mě zkoumal

nevyzpytatelným pohledem

... a vydal se vzhůru k měsíci

Tam, kde končí stratosféra,

na přelomu hladiny

mezi zemí a vesmírem

se ohlédl

Gatlifův otisk na plátně

Zatím žádný filmový režisér mě svým dílem neoslovil tolik, jako Tony Gatlif. Viděl jsem od něj několik filmů a všechny řadím ke světové špičce. Milovníkům amerických „špičkových filmů“ se omlouvám, ale ty - až na zářné výjimky - neřadím ke špičce žádné. Americké filmy ztvárňují dobré příběhy, často se skvělými hereckými výkony, ale chybí jim, co, krom jiných, mají filmy Tonyho Gatlifa (či Carlose Saury) - něco z hlubin nás samých, co samo vyplave na povrch, vzýváno živým otiskem na plátně.

Často bolestivá, zprvu tajemná, neuchopitelná, ale přece součást nás samých. Schopnost jít na dřeň - lásky, nenávisti, vášně, pocit plného života s tím spojený - to jsou přednosti umění Tonyho Gatlifa. Jedním z nejniternějších Gatlifových snímků je Transylvania. Hlavní hrdinka Zingarina, kterou ztvárnila vynikající a krásná Asia Argento, prožívá vysněnou, v jediném okamžiku však zklamanou, neopětovanou lásku. Úchvatná lásky a zhrzenostiplná scéna se odehrává během místní slavnosti. Konečná část této scény je zde:

Ukázka z filmu Transylvania

ALE SEN

Zvolna

Ale

Napjatě

Zvědavě

S očekáváním

Dychtivě

strkám dlaň do vody rybníka

až po čáru života

Na její hranici svírám dlaň v pěst

a mačkám mozoly

Hladinu

Přelom mezi smrtí a životem

Zvolna

Ale sen

Multikulturalismus

Ale abych také dal jiný příklad než scény milostné. Gatlif ve svém filmu Swing (http://www.sms.cz/film/swing-2002) vypráví příběh platonické lásky dvou dětí, Maxe, francouzského bílého desetiletého chlapce, a Swing - romské dívky, která žila v kolonii z obytných přívěsů místních Romů - Manušů. Max se se Swing seznámil při svých návštěvách virtuózního kytaristy Miralda, hrajícího cigánský swing (gypsyjazz), kterého obdivoval a u nějž se začal učit na kytaru. Děj se odehrává v kterémsi alsaském městečku, kde se střetává několik kultur - místní bílí, Romové, Arabové, Židi, Turci, Indové...

A neznám nikoho onačejšího než Gatlifa, kdo by uměl lépe pojmout láskyplnou scénu lidí různých kultur. Ano, jde o onen multikulturalismus, který je dle různých ideologů neuskutečnitelný, který však nebere na žádné ideologie ohled a uskutečňuje se jim navzdory. Ukázka začíná částí židovské písně Tumbalalajka a volně přechází do písně míru.

A tím pro dnešek končím, odcházím do říše Hypnosovy, doufaje v láskyplný sen.

Swing le chant de la paix 

    Diskuse
    February 27, 2013 v 19.41
    Jo, nejlepší způsob, jak asimilovat, je asi milovat :-)