Nebojte se, nehovořím o svých láskyplných scénách. A že jich bylo! Chci vám přiblížit láskyplné okamžiky, které ty vaše odrážejí jako v zrcadle. Umění těla i ducha. A jako bonus vám k tomu přibalím básničky, které pro změnu odrážejí pocity moje.

Nejen milostné obrazy

Láskyplnost. V životě. V umění, ve filmu, poezii, tanci... Ve sportu! Tím souslovím nejspíš většinou pomyslíme na scénu milostnou, i když představit si pod ním lze situace, při nichž k sobě lidé mají blíže než s sebou všední den nese. Třeba otce s dětmi na výletu nebo setkání lidí, kteří k sobě cítí silné sympatie, lidí empatických, kteří mají společný silný prožitek, jsou plni porozumění, vstřícnosti.

LAMPIČKA

Lampičku jsme postavili na zem,

na stůl pelargonii ve váze,

dvě židle, slamník, dva lidé naze

Pod snítkou muškátu

jdeme po provaze

Na zádech nám pučí křídla ptačí,

bez strachu kráčí po laně spáči,

voníš tak slastně, až je to k pláči

vznášíme se spolu

ve znamení dračím

Muškát, drak a židle se slamníkem,

cherubín tlumočí se slovníkem

Lampička svítí kus pod rovníkem

tvých prsou a boků,

plodným fíkovníkem

Saurova Krvavá svatba

Mohl bych si třeba vycucat z prstu, že jsem náhodou narazil na nějakou divadelní hru, knihu, hudbu či film, která/který ve mně otevřel/a onen podivuhodný svět láskyplnosti, kratičkých okamžiků, pro něž stojí za to žít. Jenže ono to začíná dříve, někde u maminkovského miminkovského objímání. Kdo to v sobě nemá, otevírá se mu totéž či podobné pomocí umění o to tížeji.

Měl jsem, samosebou, první, platonickou lásku, jež mi z láskyplného hlediska přinesla mnohem víc než pozdější víry vášně.

Pestrost láskyplnosti spočívá nejen v lásce, ale i v oné plnosti, která postihuje širokospektrý záběr, což ve vztahu k umění zároveň vyvolává pochybnosti. Dají se vůbec emoce, cit či pocit spřízněnosti nějak přesvědčivě a pravdivě vyslovit? A dají se recitovat beze slov, obrazem, pohybem? Dá se hovořit tancem, tělem? Dá se naslouchat zrakem? A pokud ano, jsme schopni vnímat, jak je to myšleno? Odpověď na to nemám, je však faktem, že na mě v životě velmi silně působily i láskyplné scény vyjádřené umělecky.

Nejkrásnější milostnou scénu jsem viděl ve filmu Bodas de sangre (Krvavá svatba), který podle stejnojmenného dramatu Federica Garcíi Lorcy natočil v roce 1980 vynikající španělský režisér Carlos Saura. V ukázce se dva zamilovaní v myšlenkách „loučí“ před její svatbou s jiným. Tanečnice Cristina Hoyos a tanečník Antonio Gades, i jindy jedineční, předvedli v „milostné scéně na dálku“ neopakovatelný odraz. Gades navíc jako choreograf posunul (nejen) tímto filmem hranice možného na generace dopředu. Přesvědčit se můžete tady:

Ukázka z filmu Bodas de sangre. 

Pro mnohé láskyplnosti lačné je jistě překvapením, že v této scéně jde v prvé řadě o lásku, takovou tu jindy s falešným patosem vzývanou, protože jinak to kýčaři ani neumějí. U Saury však hledím na milostnou scénu, která ve mně zvučí lásku moji, ten krásný pocit, jenž zahrnuje celou osobnost, včetně milování. Nikoli tedy milování plus to další, nýbrž vše v jednom, jež povznáší to nejkrásnější v nás.

Sex tu netrčí z děje jak špinavá ponožka z chlupaté nohy, není pornografickým mechanismem, ale jedním z vrcholů (nikoli vrchol sám o sobě) člověkem dosažitelného v lásce, té opravdové, vášnivé, něžné, nedávající spát, plodící život i smrtící.

NÁDECH