Systematické vyhýbání se není nebytí

Markéta Hrbková

Buddhismus se stal v posledních letech mezi bohatými západními podnikateli velmi oblíbenou disciplínou. Apel na spočinutí v sobě samém je jimi prožíván jako hluboké očištění. Libor Malý se od nich v nnohém odlišuje, ale něco má s nimi společného.

„Projdete strašně složitou cestu, abyste na druhé straně pochopili, že je to vše strašně jednoduché.“ Libor Malý, Doteky víry

Jako první jsme použili termín „obchod s chudobou“. Podpořte nás, abychom mohli dál otevírat témata, která v hlavních zprávách chybí.
×

Libor Malý sám sebe označuje za vizionáře. Vize mu pomohla vybudovat internetové impérium práce a společně s buddhismem v něm postupně vyrostla i předzvěst proměny světa, do níž podle jeho mínění vstupujeme: „Já věřím na sílu myšlení, které, je-li spojeno se silnou emocí třeba víry nebo strachu, se materializuje ve svůj výsledek. Proto se systematicky vyhýbám negativním myšlenkám a emocím, protože nechci žít v negativním světě, který si svým myšlením začnu tvořit.

Cítím, že se svět mění na tak hluboké úrovni, že jen málokdo ví, co se to vlastně děje. A tato změna je příležitostí jak pro kolaps civilizace, jak ji známe, tak pro kvantový skok vpřed. Záleží jen na znaménku našeho myšlení a chování…“

Pohled na svět, který známe nejen z buddhismu, ale z různých esoterických a náboženských tradic, podle kterého člověk tvoří svět tím, jak se k němu staví. V tomto pojetí světa jsou všechny věci propojeny a —  jak nám říká už i moderní fyzika — pozorovatel ovlivňuje pozorované.

Tomuto výkladu existence můžeme věřit či nevěřit, ale faktem zůstává, že nevidět problémy, které způsobuje téměř výlučná extroverze, podle níž svět i lidé v našem okolí existují mimo nás a my k nim můžeme nanejvýš zaujímat postoj, který je jen prázdným gestem, které je nijak neovlivní, je dnes už téměř nemožné.

I Malého vize není zcela neznámá a ojedinělá. Tvrzení, že krize, jíž procházíme, je součástí a výrazem potřeby hlubinné proměny paradigmatu našeho vnímání světa, která povede k základním proměnám myšlení v oblasti nezávislosti a odtrženosti individua od společnosti i planety, a tím i v oblasti organizace našeho společného žití, potkáváme celkem často, většinou však spíš v rovině teoretické.

Libor Malý sám sebe označuje za vizionáře. Foto Repro GoschaTV1

Libor Malý udělal první krok k tomu, aby tuto vizi proměnil ve skutečnost, aby mohl vzniknout „svět bez peněz“, jak sám říká. Jeho projekt Hearth.net sdružuje lidi, kteří si chtějí vyzkoušet, jaké je fungovat na principu „daru“: „Náš projekt hearth.net není primárně postaven na myšlence odmítání peněz, ale na myšlence radosti z dávání, na štědrosti. A samozřejmě, když něco dáváte, peníze k tomu opravdu nepotřebujete, protože potom to není dar, ale kšeft.“

Sám ale říká, že společnost není na blížící se proměnu dosud připravena: „…nejprve totiž musí vzniknout vzácnost těch skutečných hodnot. Dnes jsou lidé stále ještě zotročeni myšlenkou egoistického mamonu a konzumace. Bohužel, válka je jedním z dobrých nástrojů, jak vrátit váhu skutečným hodnotám, jako je důvěra, transparentnost, pravdomluvnost, vzájemnost, štědrost, laskavost nebo odpovědnost…“ — tvrdá slova, která však v současné světové situaci mají svou smutnou logiku i pravděpodobnost.

Nechci se k Liboru Malému stavět kriticky či odmítavě, mnohé jeho myšlenky i vize sdílím. Přesto mě některá jeho tvrzení zarážejí.

V rozhlasovém pořadu Doteky víry s Liborem Malým z roku 2010 moderátorka položila také otázku o současné sociální krizi (tehdy ještě s předpokladem, že se vše blíží ke konci). Na zmínku o chudobě odpověděl Libor Malý přirovnáním k přírodním zákonům. Na chudé je třeba pohlížet jako na myš umírající v zubech kočky. Přirozená nutnost. V centru myšlení o soucitu a světě důvěry, transparentnosti, vzájemnosti, laskavosti a odpovědnosti náhled poněkud překvapivý, ale ne zcela náhodný.

Buddhismus se stal v posledních letech mezi bohatými západními podnikateli velmi oblíbenou disciplínou. Prázdnota, nuda a neustále znovu vybuzovaný pocit neukojenosti, který se jako psychický stav váže k ideji nekonečného růstu, vyčerpává psychiku mnoha manažerů natolik, že volání osamocenosti a pocity prázdnoty sílí. Život v těchto vrstvách je často vystavěný z rolí, mezi nimiž se protagonisté pohybují jak při průchodu dveřmi z jedné do druhé. Apel na spočinutí v sobě samém je pak prožíván jako hluboké očištění.

Výzva k ponoru do sebe či meditacím o věcech nadpozemských je přítomna v mnoha náboženstvích, ne ve všech je však duchovní cesta tak silně spojena s teorií o nezasahování a neposuzování, které umožňují život kolem sebe spíše sledovat než prožívat a tak obejít i nepříjemnou skutečnost, že můj nadbytek stojí na bídě druhých. Je víc než pravděpodobné, že tento princip je jednou z příčin toho, že na Východě stále přežívá systém kast a lidská důstojnost je spíše podhodnocena.

Ego přináší utrpení, a jestli něco kreslí tuto skutečnost rudým nápisem na nebe, je to dnešní doba.

Hlomoz překřikujících se „sebeprezentací“, v němž už nestačíme druhého ani vnímat, neřkuli abychom jej poslouchali, ideologie světa jako „totality fragmentů“, na kterou narážíme pokaždé, když se potřebujeme na něčem domluvit, rozdělení života na nepříjemný mus a úlevu z nepříjemného musu, pseudodůležitost naší pseudopéče o sebe samé - všechny ty fenomény, které i Libor Malý uvádí jako nešťastné zlozvyky přežívající „staré doby“ - jsou odrazem určité egománie, v níž se proměnila naše touha po individualismu, posedlosti sebou, která nás skutečně může dovést až k další válce.

Ale ego je také tvorba, touha, naděje i pocit lidské důstojnosti, jež v Západní tradici činí člověka člověkem, tvorem odpovědným za tvář světa a jeho chod, a možná i tím, čím můžeme vyjít vstříc očekávané proměně či omezit sebe sama pro dobro druhých.

Systematické vyhýbání se negativním myšlenkám je činnost jistě záslužná, dokud se nepromění v systematické vyhýbání se negativním důsledkům vlastního žití. A dokonce i v říši nehmotného Ducha těžko uvěřit, že ne-ego, které spotřebovává několikanásobně více zdrojů než ega ostatních, jimž tyto zdroje chybí k přežití, je vlastně soucitem se všemi bytostmi, jejž buddhismus učí.

Práce Libora Malého si vážím, jeho projekt mě nadchl a určitě se k němu ráda připojím, dělat věci pro jejich smysl místo odměny je něco, co mě láká, a co nakonec v různých podobách provozuji celý život až na hranici vlastního přežití. Jen se možná snažím pochopit příčinu utrpení a najít únik z něj tím, že si ho všímám, nechci stát opodál a být příčinou toho, že se množí. Zdá se mi to přese všechno jednodušší.

    Diskuse