„Projdete strašně složitou cestu, abyste na druhé straně pochopili, že je to vše strašně jednoduché.“ Libor Malý, Doteky víry

Libor Malý sám sebe označuje za vizionáře. Vize mu pomohla vybudovat internetové impérium práce a společně s buddhismem v něm postupně vyrostla i předzvěst proměny světa, do níž podle jeho mínění vstupujeme: „Já věřím na sílu myšlení, které, je-li spojeno se silnou emocí třeba víry nebo strachu, se materializuje ve svůj výsledek. Proto se systematicky vyhýbám negativním myšlenkám a emocím, protože nechci žít v negativním světě, který si svým myšlením začnu tvořit.

Cítím, že se svět mění na tak hluboké úrovni, že jen málokdo ví, co se to vlastně děje. A tato změna je příležitostí jak pro kolaps civilizace, jak ji známe, tak pro kvantový skok vpřed. Záleží jen na znaménku našeho myšlení a chování…“

Pohled na svět, který známe nejen z buddhismu, ale z různých esoterických a náboženských tradic, podle kterého člověk tvoří svět tím, jak se k němu staví. V tomto pojetí světa jsou všechny věci propojeny a —  jak nám říká už i moderní fyzika — pozorovatel ovlivňuje pozorované.

Tomuto výkladu existence můžeme věřit či nevěřit, ale faktem zůstává, že nevidět problémy, které způsobuje téměř výlučná extroverze, podle níž svět i lidé v našem okolí existují mimo nás a my k nim můžeme nanejvýš zaujímat postoj, který je jen prázdným gestem, které je nijak neovlivní, je dnes už téměř nemožné.

I Malého vize není zcela neznámá a ojedinělá. Tvrzení, že krize, jíž procházíme, je součástí a výrazem potřeby hlubinné proměny paradigmatu našeho vnímání světa, která povede k základním proměnám myšlení v oblasti nezávislosti a odtrženosti individua od společnosti i planety, a tím i v oblasti organizace našeho společného žití, potkáváme celkem často, většinou však spíš v rovině teoretické.

Libor Malý udělal první krok k tomu, aby tuto vizi proměnil ve skutečnost, aby mohl vzniknout „svět bez peněz“, jak sám říká. Jeho projekt Hearth.net sdružuje lidi, kteří si chtějí vyzkoušet, jaké je fungovat na principu „daru“: „Náš projekt hearth.net není primárně postaven na myšlence odmítání peněz, ale na myšlence radosti z dávání, na štědrosti. A samozřejmě, když něco dáváte, peníze k tomu opravdu nepotřebujete, protože potom to není dar, ale kšeft.“

Sám ale říká, že společnost není na blížící se proměnu dosud připravena: „…nejprve totiž musí vzniknout vzácnost těch skutečných hodnot. Dnes jsou lidé stále ještě zotročeni myšlenkou egoistického mamonu a konzumace. Bohužel, válka je jedním z dobrých nástrojů, jak vrátit váhu skutečným hodnotám, jako je důvěra, transparentnost, pravdomluvnost, vzájemnost, štědrost, laskavost nebo odpovědnost…“ — tvrdá slova, která však v současné světové situaci mají svou smutnou logiku i pravděpodobnost.

Nechci se k Liboru Malému stavět kriticky či odmítavě, mnohé jeho myšlenky i vize sdílím. Přesto mě některá jeho tvrzení zarážejí.

V rozhlasovém pořadu Doteky víry s Liborem Malým z roku 2010 moderátorka položila také otázku o současné sociální krizi (tehdy ještě s předpokladem, že se vše blíží ke konci). Na zmínku o chudobě odpověděl Libor Malý přirovnáním k přírodním zákonům. Na chudé je třeba pohlížet jako na myš umírající v zubech kočky. Přirozená nutnost. V centru myšlení o soucitu a světě důvěry, transparentnosti, vzájemnosti, laskavosti a odpovědnosti náhled poněkud překvapivý, ale ne zcela náhodný.

Buddhismus se stal v posledních letech mezi bohatými západními podnikateli velmi oblíbenou disciplínou. Prázdnota, nuda a neustále znovu vybuzovaný pocit neukojenosti, který se jako psychický stav váže k ideji nekonečného růstu, vyčerpává psychiku mnoha manažerů natolik, že volání osamocenosti a pocity prázdnoty sílí. Život v těchto vrstvách je často vystavěný z rolí, mezi nimiž se protagonisté pohybují jak při průchodu dveřmi z jedné do druhé. Apel na spočinutí v sobě samém je pak prožíván jako hluboké očištění.

Výzva k ponoru do sebe či meditacím o věcech nadpozemských je přítomna v mnoha náboženstvích, ne ve všech je však duchovní cesta tak silně spojena s teorií o nezasahování a neposuzování, které umožňují život kolem sebe spíše sledovat než prožívat a tak obejít i nepříjemnou skutečnost, že můj nadbytek stojí na bídě druhých. Je víc než pravděpodobné, že tento princip je jednou z příčin toho, že na Východě stále přežívá systém kast a lidská důstojnost je spíše podhodnocena.

Ego přináší utrpení, a jestli něco kreslí tuto skutečnost rudým nápisem na nebe, je to dnešní doba.

Hlomoz překřikujících se „sebeprezentací“, v němž už nestačíme druhého ani vnímat, neřkuli abychom jej poslouchali, ideologie světa jako „totality fragmentů“, na kterou narážíme pokaždé, když se potřebujeme na něčem domluvit, rozdělení života na nepříjemný mus a úlevu z nepříjemného musu, pseudodůležitost naší pseudopéče o sebe samé - všechny ty fenomény, které i Libor Malý uvádí jako nešťastné zlozvyky přežívající „staré doby“ - jsou odrazem určité egománie, v níž se proměnila naše touha po individualismu, posedlosti sebou, která nás skutečně může dovést až k další válce.

Ale ego je také tvorba, touha, naděje i pocit lidské důstojnosti, jež v Západní tradici činí člověka člověkem, tvorem odpovědným za tvář světa a jeho chod, a možná i tím, čím můžeme vyjít vstříc očekávané proměně či omezit sebe sama pro dobro druhých.

Systematické vyhýbání se negativním myšlenkám je činnost jistě záslužná, dokud se nepromění v systematické vyhýbání se negativním důsledkům vlastního žití. A dokonce i v říši nehmotného Ducha těžko uvěřit, že ne-ego, které spotřebovává několikanásobně více zdrojů než ega ostatních, jimž tyto zdroje chybí k přežití, je vlastně soucitem se všemi bytostmi, jejž buddhismus učí.

Práce Libora Malého si vážím, jeho projekt mě nadchl a určitě se k němu ráda připojím, dělat věci pro jejich smysl místo odměny je něco, co mě láká, a co nakonec v různých podobách provozuji celý život až na hranici vlastního přežití. Jen se možná snažím pochopit příčinu utrpení a najít únik z něj tím, že si ho všímám, nechci stát opodál a být příčinou toho, že se množí. Zdá se mi to přese všechno jednodušší.