Na blogu Sebastiana Chuma jsem si přečetla rozhovor o podmínkách, jakým jsou vystaveni lidé při práci ve skladech Amazonu. Ne, že by ke mně podobná líčení nedolehla už dřív, ale přicházela z dostatečně nejasných zdrojů na to, abych neodolala chuti je zpochybňovat i přes to, že si o současných praktikách v oboru práce iluze věru nedělám.

To byl šok! Šok, který se slévá ve smutný obraz toho, co se v lidském světě a lidské historii nemění. Jak novodobé otrokářství zrcadlí to staré, nad kterým se cítíme vysoce povzneseni, v novodobých kulisách se opakují temné příběhy lidských povah, kolotoč bezmoci a vychutnávané moci, bezcitnost, která city nepostrádá, ale nevědomky potřebuje dotovat vlastní pocit nenaplnění utrpením druhých.

↗

Rozhovor o podmínkách práce v Amazonu ukazuje, jak novodobé otrokářství zrcadlí to staré, nad kterým se cítíme vysoce povzneseni. Foto www.flickr.com

V závěru rozhovoru zpovídaný zaměstnanec dodává: „A úplně nejhorší je ten přístup lidí kolem. Kamarádi a známí, co se mají třeba jenom o trošičku líp, si nechtějí přiznat, že se něco takového děje... Když se svěříte přítelkyni/příteli, manželce/manželovi, kamarádům, na úřadě, v hospodě, v kavárně... tak vám prostě všichni řeknou: ‚Tak to prostě chodí,‛ a pokrčí rameny. Je to to nejhorší odsouzení, není s kým sdílet, není co dělat, je to prostě slepá ulička.“

Otřeseny sdílely jsme se Sašou Uhlovou, s níž obě máme celkem široký záběr sledovatelů a přátel, článek na sociálních sítích. Lidí, kteří reagovali, bylo o poznání méně než ve většině případů, v nichž jde o příspěvky politické či o zábavné historky ze života.

Nechuť vnořit se do představy neštěstí, které možná někde za rohem číhá i na nás — pojistka lidské psychiky, aby neustrnula ve strachu z nejisté budoucnosti a uchovala si prostor pro naději - se v těchto situacích stává nebezpečnou brzdou schopnosti racionálního odhadu vlastní situace a ve spojení s iracionální nadějí, že „něco“, „někde“ vyřeší naše problémy za nás, koná úlohu vpravdě absurdní.

Před vnitřním zrakem mě defilují série uměleckých děl, esejí a rozborů, které v různých podobách krouží kolem jediného tématu, že většina lidského zla není ukryta ve vědomé touze po zlu či tragických vášních, ale v lhostejnosti, ve zdánlivě nepatrné bagatelizaci toho, co ve zlo může vyrůst. V odvrácení se člověka od víry a naděje, že je schopen zvítězit nad zlem v sobě samém, a v ochotě smířit se s tím, že „to tak prostě chodí“.

Dnes jsem seděla se svým synem, který mi říkal, že má pocit, že se ve svých příspěvcích věnuji výhradně kritickým momentům současného života a světa a neusiluji o spokojenost. Určitě má v něčem pravdu, bolest a utrpení jsou něčím, co ze života nevykořením ani jednou pro vždy nezruším. Jsou věčné, ale jako takové jsou také nevykořenitelnou a nezrušitelnou otázkou, jak se k nim postavím.

Nechci, aby v mé blízkosti žili lidé, kteří mají pocit, že jsou vystaveni utrpení, které „není s kým sdílet, není co dělat, je to prostě slepá ulička“. Možná bláhově, ale věřím, že když je s lidmi sdílet budu, svět má naději stát se snesitelnějším místem k žití.