Kolikrát jste již slyšeli, že stát může být odvážným investorem, v mnoha případech nakonec moudřejším a s dlouhodobější vizí než soukromý rizikový kapitál? A kolikrát jste již slyšeli, že stát se takto i dalšími opatřeními angažuje v tvorbě nových sektorů průmyslu a trhu ne v nějakých centrálně plánovaných ekonomikách, ale v jedné z — alespoň vnímaných — bašt volného trhu, Spojených státech amerických? A do třetice, kolikrát jste již slyšeli, že se „stále hladový a bláznivý“ inovátor Steve Jobbs vezl na vlně vynálezů a technologií, na nichž se předtím podílel neméně bláznivý investor a inovátor, stát?

Kdo a co stojí za mnoha klíčovými technologickými průlomy?

Přesně to ve své nejnovější knize, řadě článků a prezentací dokládá britská ekonomka Mariana Mazzucato. Ukazuje, jak státní podpora v různých formách stála za průlomy v elektronice (včetně na příkladu firmy Apple), farmacii, bio- a nanotechnologii. U kolébky většiny z nejradikálnějších inovací, které posléze posilovaly dynamiku kapitalismu, stály odvážné, rané a rozsáhlé investice státu. Soukromý rizikový kapitál se odvážil do těchto oborů vstoupit až mnoho let po klíčových počátečních veřejných investicích.

Ve zkratce, investice do vědy a výzkumu fungují, ale samy o sobě nedostačují. K vypiplávání nových a zpočátku velmi rizikových nových průmyslových oborů a odvětví trhu je zapotřebí poměrně dlouhodobá podpora, než tyto obory dozrají a jejich rizikovost poklesne natolik, že začnou přitahovat i soukromý kapitál. Byznys obvykle investuje až tehdy, když má dostatečně jasné a přesvědčivé signály o budoucích výnosech.

Vedle přímých investic stát také pomáhal vytvářet vazby mezi státními agenturami a soukromým sektorem, které měly povzbudit soukromý sektor k dalšímu rozvoji počátečních průlomových technologií a jejich komercializaci. Stejný aktivní přístup státu — vizionářské investice, veřejné zakázky, síťování různých aktérů, odpovídající nástroje financování a infrastruktura - bude zapotřebí, pokud chceme skutečně nastartovat tzv. zelenou ekonomiku a energetickou revoluci.

Mazzucato přitom nepředstavuje osamělý hlas v poušti, ale navazuje na celou řadu dalších. Například norský ekonom a ekonomický historik Erik Reinert dokládá klíčovou roli, kterou měl ve vytváření obecného blaha a zázemí pro následný rozvoj ekonomiky („common weal“) již italský renesanční stát. Skutečnou a dlouhodobou konkurenceschopnost nelze podle něj táhnout snižováním mezd a daní pro podniky či rozmělňováním standardů a regulace.

Podle Reinerta naopak vyšší mzdy motivují podniky k investicím do technologií a přesunu do oblastí s vyšší přidanou hodnotou a rostoucími výnosy z rozsahu. Připomíná také, jak původně definovala konkurenceschopnost i OECD: jako schopnost národní ekonomiky zvyšovat reálné mzdy při současném udržení své pozice na mezinárodních trzích.

Kde na to vzít?

Podle Mazzucato i Reinerta toto, ne úsporná opatření („austerity“), je směr vedoucí z krize. Ovšem otázka, kde má na podobné investice a opatření stát brát, se zdá být zcela legitimní. Zkusme ale spolu s Marianou Mazzucato položit ještě jinou otázku. Co za svou podporu a své investice stát dostává zpět? Jakou odměnu dostávají daňoví poplatníci a pracovníci, kteří se také na inovačním procesu podílejí?

Nárok soukromých investorů na výnosy za to, že podstupují riziko, je obecně uznávaný. Zatímco ale společnosti jako Apple, Google, GE nebo Cisco finančně prosperují, USA, jejich domácí ekonomika, se potýká s deficitem, upadající průmyslovou výrobou, klesajícími reálnými mzdami většiny pracovníků, rostoucí nezaměstnaností a nerovností, a upadající infrastrukturou.

Neměla by alespoň část miliardových zisků, které například firma Google vydělala, a odpovídající veřejné uznání, jít zpět veřejnému subjektu, který původně financoval vývoj algoritmu stojícího za úspěchem Googlu?

Podobně jako v bankovní a finanční krizi tak stojíme před otázkou, jak napravit nepoměr mezi socializací rizik a ztrát a privatizací zisků. Prvním krokem je uznání toho, že inovační proces je výsledkem kolektivního a kumulativního úsilí, a ne génia jednotlivých firem nebo rizikových investorů. Druhým krokem je větší transparentnost v tom, kolik veřejných prostředků vlastně skutečně putuje do tzv. partnerství soukromého a veřejného sektoru.

Dalšími možnými kroky jsou konkrétní opatření, veřejným investorům zajistit alespoň částečnou návratnost jejich vloženého kapitálu skrze například větší podmíněnost půjček a grantů, jejichž část by firmy po dosažení určité úrovně zisku musely splatit zpět. Nebo skrze státní podíly ve firmách a podíly na patentech a licencích. Nebo skrze lepší regulaci duševního vlastnictví vedoucí k jeho větší otevřenosti a spravedlivějšímu rozdělení.

Jen tak také lze dlouhodobě udržet nejen finanční kapacitu státu, ale i ochotu veřejnosti dále svými daněmi přispívat v raných fázích inovačního cyklu a vytvářet nové trhy, ku konečnému prospěchu soukromých subjektů.

Inspirace pro nás

Jakou inspiraci by tento proud myšlení mohl představovat pro naše české a slovenské končiny, z velké míry stagnující na úrovni montoven pro vyspělejší ekonomiky? Ve svém nedávném článku ekonom Jan Drahokoupil poukázal na to, že nízko visící ovoce, které uzrálo právě z tohoto zdroje, jsme možná již sesbírali. Možná by se naše koncepce Bottom of Form hospodářské politiky a politiky vědy a výzkumu mohla posunout z vzývání soukromých (a zahraničních investic) k uznání nutnosti také investic domácích a veřejných, s aktivní rolí státu.

Měli bychom se zamyslet, zda není na čase přehodnotit oslavování a zakládání naší konkurenční výhody na chytrých lidech, kteří ale zároveň stojí jen pakatel západních mezd. To, že máme chytré a vzdělané lidi, uznává i nejnovější hodnocení vydávané pravidelně Evropskou unií (Innovation Union Scoreboard). Jinak se ale podle tohoto hodnocení od roku 2010 naše vzdálenost od států v čele inovativního pelotonu, již tak ze startovní pozice silně pod průměrem, zvětšuje.

Že si nemůžeme dovolit zvyšovat nároky na to, aby firmy těžící z výhod, které jim fungování v našem prostředí dává, dávaly i více zpět? Mariana Mazzucato nám napovídá, že se máme podívat nejen na to, o čem byznys mluví, ale co skutečně dělá. Konkrétně, zatímco hlásá potřebu snižovat daně a omezovat regulaci, nohama hlasuje často jinak. Jde především tam, kde vidí nové technologické a tržní příležitosti, které jsou často v oblastech, kde silně investuje veřejný sektor.

Zopakujme tedy. V rámci EU se otevírají nůžky mezi inovativními státy a těmi zaostávajícími. My jsme mezi těmi druhými. Zároveň od Mariany Mazzucato i dalších víme, že stát může hrát mnohem větší roli, než jen držet nízké podnikové daně, vychvalovat nízkou cenu pracovní síly svých občanů a zvát zahraniční investory na různé prázdniny.

Stát může aktivně vytvářet nové trhy, a to i v oblasti nových technologií a oborů výroby. Může, ne musí. Je třeba se to naučit. To víme z mnoha minulých chyb. A jak poukazuje Mazzucato, je třeba zajistit pro toto udržitelné podmínky a prostředky. Obojí zatím u nás znamená plavat proti proudu, a to jak většinového vnímání tak i tvorby politik, které prvoplánově jakoby nejdou na ruku byznysu (daně, příjmy státu zpět z jeho investic), ale které pro byznys připravují dlouhodobě živnou půdu.

Možná ale stojí za to se učit. Pokud tedy nechceme zůstat montovnami.

Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.