Roman Joch mě přesvědčil, že demokracii v ekonomice potřebujeme daleko spíš než demokracii v politice. Ano, čtete správně. Tedy ne, že by Joch demokracii v ekonomice sám uznával, to v žádném případě. Naopak, on je pro soukromé vlastnictví a spíš pro autoritativní formy řízení. Jak mě tedy mohl přivést k myšlence na ekonomickou demokracii?

Abych začala po pořádku, musím vás nejprve informovat, že my, členové opavského ProAltu, jsme nedávno k nám do Opavy pozvali Romana Jocha a Michaela Hausera, aby se jakožto představitelé protichůdných politických názorů slovně utkali v debatní aréně „Komunismus - totalitární utopie? Nebo cesta k emancipaci?“. Nebudu ji na tomto místě podrobně líčit. Něco málo je možné dočíst se o ní zde.

Ale zpět k samotnému problému: Roman Joch se ve svém vystoupení vyjádřil, že vlastnictví je důležité pro nezávislost a svobodu člověka. Sdělil nám přibližně to, že člověk se díky vlastnictví majetku snadněji uživí a je tedy nezávislý na státu. Joch totiž vnímá stát jako potenciálního nepřítele.

Vyjděme z toho, že má pravdu. Že člověk kvůli své svobodě a nezávislosti (ať už na státu nebo na někom jiném) opravdu potřebuje majetek. Pokud ten předpoklad přijmeme jako fakt, pak to pochopitelně znamená, že ten, kdo nevlastní majetek zajišťující mu obživu, svobodný není, protože je závislý na vlastníkovi, pro kterého musí pracovat.

Toto už ale Joch neřeší. Patrně proto, že lidé, kteří nic nevlastní, ho až tak dalece nezajímají. Vzhledem k tomu, že je - alespoň v ekonomice určitě - autoritář, předpokládá, že (zodpovědný) vlastník musí rozhodovat a zaměstnanec musí poslouchat. Což také během svém vystoupení naznačil.

Tvrzení o důležitosti vlastnictví pro lidskou svobodu nás málem svádí k tomu, abychom Jocha považovali za marxistu, což je samozřejmě velice přehnané, protože jím není ani náhodou. Mimochodem není jediný, kdo přikládá vlastnictví takovou důležitost. Dokonce i církve to, zdá se, chápou podobně.

Pokud jde o marxismus, ten ovšem pokládá vztahy v ekonomické sféře za prvotní. Politika jakožto řízení obce vždy bývala věcí vládnoucí třídy, tedy vlastníků. Jinými slovy: nerozhoduje se v politice, nýbrž v ekonomice.

Globální kapitalismus znovu obnažil tuto skrytou skutečnost a jeho důsledky pro ekonomicko-politické vztahy vidíme denně kolem sebe v podobě slabých vlád nadbíhajících mocným ekonomickým subjektům a v podobě „suverénních“ občanů přizpůsobujících se konkurencechtivostí posedlým trhům.

Joch tedy nepřímo potvrdil (ačkoliv nevím, zda by to oficiálně připustil), že pokud není rovnost v ekonomice, těžko může být v politické oblasti. Že se proto v současné době bude čím dál tím obtížněji naplňovat požadavek rovnosti před zákonem. Ukazuje se čím dál tím zřetelněji, že v politice si na svobodu, rovnost a demokracii vlastně jen hrajeme. Řekla bych, že to vše čím dál tím méně úspěšně předstíráme.

Obyčejní lidé totiž nemají ani v nejmenším možnost ovlivnit dění kolem sebe a často ani své postavení. Celý svět se řídí zákony trhu, který slouží mocným. Platí rovnice: víc majetku = víc politického vlivu. Parlamentní demokracie je postupně pohlcována strukturou lobbujících mocenských skupin, které prosazují taková pravidla hry, jaká se hodí mocným ekonomickým uskupením.

Podle mého názoru je prvním předpokladem změny právě nutnost uvědomit si, že vlastnictví výrobních prostředků je ve stávajícím systému opravdu klíčem k zajištění existence - předpokladem schopnosti uživit se. (Spolu)vlastník přece nemůže být vyhozen na ulici, aby se následně stal bezdomovcem. To jistě není žádná novinka. Lidé to věděli odedávna, proto se vždy snažili seč mohli, aby měli vlastní prostředky k obživě, zejména půdu.

Mohou však současný průmysl, zemědělství a další sféry spočívat na množství drobných vlastníků (rodin), jak si to představoval, dejme tomu, Proudhon? Rozhodně ne. Dnešní svět už není myslitelný bez masové produkce. V ekonomice i v jiných sférách má podle mého názoru individuální práce v nezávislých malých firmách poměrně úzký prostor.

Jedinec je čím dál tím více závislý na spolupráci s jinými lidmi - řekněme s pracovním kolektivem, což se týká i vysoce kvalifikovaných zaměstnanců - vědců, IT pracovníků. I tato tvůrčí práce je týmovou prací. Ta tam je doba převážně izolovaně pracujících vědců, kteří něco vymýšleli „na koleně“.

Charakter práce je čím dál tím víc společenský, tedy kolektivní, i když to třeba navenek tak nevypadá - a vlastnictví pracovních prostředků (firmy) by kolektivní být nemělo? Společné (nebo společenské) vlastnictví musí kráčet ruku v ruce s ekonomickou demokracií. Ekonomická demokracie či demokracie na pracovišti možná už někde funguje. A možná by se uplatnila i tam, kde není co vlastnit.

U méně kvalifikovaných zaměstnanců velkých firem je nedostatek ekonomické demokracie zvlášť markantní - jsou zcela podřízeni vedení, což je vede k pasivnímu vykonávání příkazů, k nulové kreativitě. S trochou nadsázky se dá říct, že poměry na značné části našich pracovišť se tak stále ještě podobají klasické formě hospodářství mající původ v době dávno před kapitalismem: Hospodář (s hospodyní) a čeleď.

Tento archaický model v poněkud pozměněném stavu funguje dodnes. Jen místo hospodářů máme většinou jakési manažerské vedení a místo čeledi máme obyčejné zaměstnance. Málo kvalifikovaná lidská práce se navíc ocitá v defenzivním postavení, protože je víc a víc vytlačována automatizací, a zaměstnanci se postupně ocitají na podpoře. Sami nevlastní a jejich základní svoboda (přežít!) je tedy ohrožena.

Co je jim pak platné, že mohou volit, když vhozením lístku nemohou změnit svou nezáviděníhodnou situaci? Je v takovém případě politická svoboda a demokracie vůbec ještě k něčemu dobrá? Když nadvláda ekonomiky vede k postupné oligarchizaci vlády a k destrukci dřívějších sociálních jistot? Pokud bychom dnes chtěli ekonomiku podřídit politice, musela by existovat buď globální obec (stát) nebo bychom museli rozbít globální kapitalismus. 

Není vyloučeno, že k tomu v budoucnu dojde. Ale co bude potom? Jiná forma kapitalismu? Nebo socialismus? Myslím si, že skutečnému socialismu by se hodně blížil systém založený na kolektivním vlastnictví, které by bylo předpokladem ekonomické demokracie. Jedině tak by mohl být překonán rozpor mezi společenským charakterem práce a soukromým vlastnictvím v rukou úzké vrstvy.

Problémem je, že vlastnictví a rozhodování o něm vyžaduje odpovědnost, na niž zaměstnanci nejsou zvyklí. Mimochodem, když Roman Joch popisoval, jak to má vypadat ve firmě, uvedl jako příklad rodinu: Rodiče rozhodují, protože mají odpovědnost a děti mají poslouchat. Hned to sice uvedl na pravou míru - uznal, že zaměstnanci jsou ovšem dospělí. Tímto příkladem, jenž mu tak bezděčně přišel na mysl, však nepřímo (a nechtěně) prozradil, že zaměstnance ve skutečnosti za děti pokládá.

Když použiji tento Jochův příklad, který se dost podobá výše uvedenému příkladu (hospodář X čeleď), pak je jasné, že tyto vztahy nemohou fungovat do nekonečna. Nemůže fungovat ani vztah „přísní rodiče (hospodáři) X poslušné děti (čeleď)“ ale ani vztah „benevolentní rodiče (hospodáři) X neposlušné děti (čeleď)“.

Pravdou je, že odpovědnosti se nikdo nenaučí, pokud k ní není připuštěn. Zaměstnanci se to prostě jednou budou muset naučit. Je možné, že nebude-li člověk svobodný a zodpovědný v práci, nebude svobodný a zodpovědný ani jinde. Zároveň je ovšem třeba zdůraznit, že lidé nikdy nebudou všichni stejní a že kolektivní odpovědnost je mnohem složitější záležitost než osobní odpovědnost. Tím složitější, čím rozsáhlejší a různorodější je kolektiv.

Ekonomickou demokracii nebo demokracii na pracovišti si není možné představovat jako naprostou libovůli. Soudný člověk by měl poznat, kdy prosazovat svůj názor a kdy naopak ustoupit rozumnějším názorům spolupracovníků. A zároveň by se v takové situaci (když ustupuje) neměl cítit nesvobodně. To je psychologicky asi velice náročné.

Demokracii na pracovišti tedy podle mého mínění vadí dvě věci: soukromé vlastnictví úzké skupiny (objektivní překážka) a nedostatečná kolektivní odpovědnost a vyzrálost zaměstnanců (subjektivní překážka). Subjektivní překážka nebude odstraněna, dokud nebude odstraněna objektivní překážka, která však zpětně ztěžuje možnost odstranění objektivní překážky. Působí to jako začarovaný kruh. Musíme čekat na nějaký impuls, který ten začarovaný kruh rozsekne?