V posledních dnech se v jedné diskusi na síti přihodilo, že můj diskusní protějšek se vyslovil, že svobodné zednářství je v poslední době v krizi. Řekl to bez valné souvislosti s předchozí debatou. Překvapilo mne, odkud má takovou informací, když podle toho, co vím, s tím nemá osobní zkušenost a nezabývá se tímto tématem odborně. Pak mi ale došlo, že nemluví za sebe. Že jen předává, co jinde slyšel. Chodí na síť nás ostatní evangelizovat. Pro ty, kdo tento výraz neznají, podotýkám, že to neznamená, že by z nás chtěl udělat členy některé z evangelických církví. Spíše je misionářem té Jediné, Pravé a Samospasitelné Církve.

Projevil jsem údiv a můj diskusní partner přiznal zdroj, poslal mi přímo odkaz na pořad polské náboženské televizní stanice Trwam, která je spojena se známější rozhlasovou stanicí Radio Maryja. Tam se mluvilo o rafinované strategii polských zednářů a o tom, jak jim vítězná cesta církve bere vítr z plachet. Stálým tématem těchto dvou médií jsou intriky Židů a zednářů zaměřené na rozvrácení Církve svaté a Polska. Z tohoto prostředí pocházejí mimo jiné seznamy Židů v polské kultuře a politice. Proto jsem krátce a tím zřejmě poněkud zjednodušeně vyhodnotil zdroj slovy, že jsou to fašisté. Diskutant to nepopřel, ale ohradil se slovy Je demokracie. Dál to nekomentoval, takže mi unikla souvislost. Zeptal jsem se, jde-li o změnu tématu. Na to reagoval bezprostředně následující větou asi minutu po té první: Není žádná demokracie.

Od lidí, kteří poslouchají klerofašistické rozhlasové a televizní stanice nelze očekávat dodržování pravidel myšlení, mezi jiným i prostého pravidla, že nelze o téže věci ve stejném smyslu zároveň říkat, že je i že není. Tomuto typu lidí frapantní rozpor dvou téměř jedním dechem vyslovených tezí obvykle nevadí. Slova v jejich pojetí nejsou znaky nesoucí význam a smysl. Pojmy a věci za slovy nejsou pro ně důležité. Role slov, vět a celých výpovědí u nich je spíše expresivní. Spíše vyjadřují vnitřní pocity, nálady, sympatie a antipatie, obavy, hněv, strach a nedůvěru.

Kdybych chtěl vyjít vstříc a za každou cenu bych chtěl připsat první větě nějaký význam, tak by to bylo asi toto: Je demokracie, a tak si má televize Trwam právo říkat, co chce. To je ovšem tvrzení sporné. Střetávají se tu dvě mínění. Jedno, americké, podle kterého lze říkat cokoli. Slovům se v této koncepci nepřipisuje žádná skutečná váha. Podle druhého i slovo je čin, i slovem lze ublížit, zranit, slovy je možno vyvolat násilí, a proto v evropských právních systémech existují i verbální delikty. Určité věci občané demokratického státu neříkají, a pokud některým chybí svědomí, hrozí jim sankce. Mohou si to myslet, mohou to říkat soukromě, ale nesmí to říkat veřejně.

Český zákon hrozí církvím teoretickou (ovšem prakticky nepoužitelnou) sankcí, pokud jejich činnost bude v rozporu s ochranou veřejné mravnosti, veřejného pořádku, veřejného zdraví, principy lidskosti, snášenlivosti a bezpečnosti občanů a když budou popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva fyzických osob pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání nebo sociální postavení, rozněcovat nenávist a nesnášenlivost z těchto důvodů a podporovat násilí nebo porušování právních předpisů. Tohle vše zákon u církví a jiných náboženských společností realisticky předpokládá a marně se snaží tomu bránit.

Ale o nic takového v naší debatě na internetovém chatu nešlo. Není v mé kompetenci v Polsku zakázat působení radia Maryja a televize Trwam. Dokonce jsem po tom ani nevolal. Pouze jsem autory pořadu a odpovědné osoby televizní stanice názorově zařadil a tím jsem nepřímo vyslovil hodnocení. Na můj radikální zkratkou vyslovený nesouhlas odpověděl můj protějšek odkazem na demokracii. Později napsal: V Polsku je demokracie a proto je vysílání televize Trwam v pořádku. A to je obvyklý trik všech odpůrců svobody slova, když jsou kritizováni. Odvolat se na svobodu slova. Podle představy mého diskusního partnera svoboda slova televize Trwam zahrnuje rovněž mou povinnost s ní souhlasit. Tedy televize Trwam má svobodu kritizovat demokracii, já nemám právo ji bránit. Když to činím, ohrožuji svobodu fašizujících médií.

Obhájci tradičních demokratických a liberálních hodnot v poslední době zvedají hlavu, a už se nedají tak snadno zakřiknout. Nesklánějí se před křiklouny. A to byla podstata druhé věty popírající předchozí. Jakoby mělo být řečeno: Tvrdíte, že je demokracie, ale ve skutečnosti žádná není, když nemáme právo prosazovat jedinou závaznou náboženskou ideologii, když nemáme právo volat po vyloučení Židů z veřejného života, když nemáme právo volat po násilí např. vůči gayům a lesbám. Chceme pro sebe demokracii, abychom jejím prostřednictvím demokracii zrušili. A kdo nám v tom brání, není demokrat. Ty nejsi demokrat, když s námi nesouhlasíš. Je to rafinovaná hra na svobodu a demokracii, jíž je nutno demaskovat v zájmu svobody a demokracie.

Když jsem zvažoval vzrušený chat, který skončil odchodem obou stran bez rozloučení, musel jsem uznat, že v jistém smyslu platí, že demokracie je a zároveň není. A není to rozpor daný chabým myšlením, nabitým neuspořádanými emocemi. Je to vyjádření dvou stránek téže rozporuplné skutečnosti. Je demokracie formální, demokracie na papíře, ale není demokracie reálná. Vliv lidu na vládu je v ústavě a zákonech deklarován, ale ve skutečnosti je minimální. Ve volbách vítězí výše získaných sponzorských darů na kampaň. Zvolení musí zaplatit těm, kdo jim dali peníze na kampaň. Ne penězi, tolik jich nemají, nýbrž politickými rozhodnutími. Naplnění občanské rovnosti sociální spravedlností umožňuje naplnit liberální sny. V situaci, kdy politické posty a politická rozhodnutí nebudou na prodej, půjde o demokracii. O demokracii, která bude mít dost sil ubránit se diktátorským tendencím.