Všude se dnes mluví o krizi demokracie a asi na tom něco bude. Proč by zrovna demokracie neměla být v krizi, když je v krizi všechno,že? Je pravda, že existují velké místní rozdíly v účinnosti demokratických postupů. V nedávném sloupku jsem při referování o letošní Zprávě o lidském rozvoji poukázal na to, že mnoho zemí Jihu má zřejmě vlády, které se opravdu starají o blaho občanů a dokonce se jim to i do velké míry daří.

Ale prakticky všude je to tak, že rostou rozdíly mezi bohatými a chudými. To znamená, že ať se společnost rozvíjí nebo ne, ti, co už jsou bohatí, bohatnou dál. A to znamená, že dál roste konfliktní potenciál, tedy, že demokracie tak docela nefunguje, pokud roste bohatství a vliv malé části společnosti na úkor většiny. A co teprve tam, kde většina chudne a nemá vyhlídky, že se to zlepší, jako je to tomu ve většině zemí Severu (Západu), potažmo též u nás.

Krize demokracie vlastně znamená, že roste rozpor mezi formální rovností občanů stanovenou zákonem a reálnou nerovností v životě společnosti. U voleb má každý plnoletý občan nebo každá občanka jeden hlas, ale rozdíly v možnostech ovlivnit prostřednictvím placené kampaně, politického vlivu, vlastnictví médií atp. výsledek voleb jsou mezi jednotlivci nebetyčné a vždycky takové budou, dokud demokracie jako politická forma nebude spojena s demokracií ekonomickou, tedy s rovnoměrnou distribucí společenského bohatství. Tedy s nějakou formou socialismu, má-li to být řečeno jasně.

Politické uspořádání je důležité při překonávání krizí a dosahování změn. Proto má otázka fungování nebo nefungování vlády lidu přece jen výsadní postavení. Bude-li lid chtít ovlivnit např. majetkové poměry, může tak učinit buď revolučně, nebo demokraticky. Už dlouho se žádná pořádná revoluce nekonala, občané spořádaně volí a pak se obvykle diví, koho že to zvolili? Kde jsou loňské sliby? Koho to tam ti zastupitelé zastupují? Kdo je vlastně platí? Míra rozčarování u nás je tak vysoká, že se už často mění v zoufalství.

Zoufalci jsou obvykle náchylní ke konání zoufalých skutků a snadno se také stávají obětí nejrůznějších cizích zájmů. Tento stav dobře ilustrují poslední aktivity Holešovské výzvy zaměřené na vyvolání občanských nepokojů bez jakékoli politické koncepce a za cynické asistence samozvaných vůdců a politických podnikatelů. Představa přímé demokracie jako puče, kdy dav z Václavského náměstí rovnou půjde vyhnat vládu a dosadí své lidové zástupce, působí absurdně, dokud si nevzpomeneme, že i Hitler začal směšně nevydařeným pučem, kterým si ale jako „muž činu“ získal náklonnost podnikatelských kruhů, které toužily zatočit s židobolševiky. Takže puč je sice přímý, ale není demokratický. Puč také není revoluce. Puč dělají samozvanci, revoluci dělá lid.

Objevil se nám fenomén podnikatele, který se na to už nemůže dívat a obětavě se odhodlá vstoupit do politiky, aby to všem ukázal, protože když dokázal tak úspěšně řídit své podniky a tak moc si nahrabal, že už ho to nebaví, nebo že už se mu peníze hromadí samy od sebe, tak přece ví jak na to. Nabízejí recept na řízení státu manažerským způsobem, tak jako řídí své firmy. To zní rozumně a lákavě. Možná by ale stálo za to, poptat se, kolik demokracie se vyskytuje na pracovišti Babišových pekáren, nebo Bártovy bývalé bezpečnostní služby nebo Okamurovy cestovky?

Není to vlastně tak, že kromě družstevních podniků se prostě v ekonomickém světě nerozhoduje demokraticky, ale rozhoduje majitel? Měl by se přitom řídit pracovním právem, ale porušování práva zaměstnanců není nijak výjimečné a v době historicky nejvyšší nezaměstnanosti je nakonec každý rád, že má vůbec nějakou práci. Vést společnost jako podnik nebo svěřit vládu „expertům“ taky nemá nic společného s demokracií, natož s přímou.

Spousta energie se dnes věnuje boji proti korupci. Boj proti korupci je jistě záslužná činnost. V politickém, ekonomickém a vzdělávacím systému založeném na podpoře sobecké maximalizace zisku zůstává korupce jen pokračováním téhož jinými prostředky, a dokud si budeme takový systém pěstovat, bude boj proti korupci poněkud donkichotský anebo pokrytecký. Vládní politici už z toho bojování musí mít strhané hlasivky. Občanské organizace s podporou výše zmíněných podnikavých politiků a politických podnikatelů i bez podpory pranýřují korupci a navrhují zákony, které už dávno měly být přijaty. Některé už dávno být přijaty mohly, kdyby český lid nevolil tak úporně vpravo. Stejně tak už mohl být dávno schválen zákon o referendu, který levicové strany předkládají notoricky.

To je častý stesk. Kdybychom tak měli to referendum! Ve Švýcarsku, které máme díky hojnému používání referenda v povědomí jako zemi vysoce demokratickou, bylo prosazeno volební právo žen na federální úrovni v roce 1971 a v posledním z kantonů až v roce 1990. V Československu platilo volební právo žen od schválení ústavy v roce 1920. Ani referendum není všelék a není k ničemu tam, kde chybí politická kultura, tj. schopnost formulovat a prosazovat politické programy, které mají hlavu a patu a prosazují dlouhodobé a vyvážené zájmy lidu. To ale dá práci. Možná by stačilo pro začátek před volbami prostudovat ty programy, které strany nabízejí. Pro dobrodruhy existuje i možnost do nějaké politické strany vstoupit a začít tam něco ušlechtilého prosazovat.

Jako občané Evropské unie (už i ta vlajka na Hradě vlaje, myslím, že to byl Gustav Meyrink, kdo napsal, že Evropanovi dělá dobře, když před ním něco vlaje) máme právo nejen čerpat miliardy na rozvoj naší krásné země a příští rok volit poslance Evropského parlamentu, ale můžeme se také od roku 2011 zapojit do hlasování v celoevropských referendech nebo dokonce takové referendum vyvolat v rámci tzv. Evropské občanské iniciativy. „Evropské občanské iniciativy umožňují skupinám občanů EU čítajícím alespoň jeden milion osob přímo se zapojit do vytváření unijních politik. Občané jimi vyzývají Evropskou komisi k předložení návrhu právního aktu.“ Pokud se tedy připojí alespoň milion občanů z nejméně 7 různých členských států, je Evropská komise na požadavek povinna oficiálně reagovat a sdělit, jaké kroky ve věci podnikne a zdůvodnit je. Iniciativa získá také možnost veřejného slyšení v Evropském parlamentu.

V současné době probíhá sběr podpisů pro 14 iniciativ, které mi připadají převážně hodné podpory a propagace jejich záměru. Jako zvlášť důležité se mi jeví dvě. První je podpora zavedení Bezpodmínečného základního příjmu (BSP), která už byla jednou předložena a zamítnuta Evropskou komisí, protože požadovala zavedení příslušné evropské legislativy, která ovšem Evropské komisi v oblasti sociálního zákonodárství nepřísluší. Tentokrát je formulace obecnější - jde o prozkoumání podmínek zavedení BSP a spolupráci jednotlivých zemí v tomto procesu. K otázce BSP se nedávno erudovaně vyjádřila na těchto stránkách Alena Wagnerová.

Další pozoruhodná a vysoce aktuální iniciativa je nazvaná Voda a hygiena jsou lidská práva! Voda je veřejné dobro, ne komodita!

Ale za prostudování a sbírání podpisů stojí i další. To jen, abychom měli do voleb co dělat a trochu se v té přímé demokracii pocvičili.