Všude se dnes mluví o krizi demokracie a asi na tom něco bude. Proč by zrovna demokracie neměla být v krizi, když je v krizi všechno,že? Je pravda, že existují velké místní rozdíly v účinnosti demokratických postupů. V nedávném sloupku jsem při referování o letošní Zprávě o lidském rozvoji poukázal na to, že mnoho zemí Jihu má zřejmě vlády, které se opravdu starají o blaho občanů a dokonce se jim to i do velké míry daří.

Ale prakticky všude je to tak, že rostou rozdíly mezi bohatými a chudými. To znamená, že ať se společnost rozvíjí nebo ne, ti, co už jsou bohatí, bohatnou dál. A to znamená, že dál roste konfliktní potenciál, tedy, že demokracie tak docela nefunguje, pokud roste bohatství a vliv malé části společnosti na úkor většiny. A co teprve tam, kde většina chudne a nemá vyhlídky, že se to zlepší, jako je to tomu ve většině zemí Severu (Západu), potažmo též u nás.

Krize demokracie vlastně znamená, že roste rozpor mezi formální rovností občanů stanovenou zákonem a reálnou nerovností v životě společnosti. U voleb má každý plnoletý občan nebo každá občanka jeden hlas, ale rozdíly v možnostech ovlivnit prostřednictvím placené kampaně, politického vlivu, vlastnictví médií atp. výsledek voleb jsou mezi jednotlivci nebetyčné a vždycky takové budou, dokud demokracie jako politická forma nebude spojena s demokracií ekonomickou, tedy s rovnoměrnou distribucí společenského bohatství. Tedy s nějakou formou socialismu, má-li to být řečeno jasně.