V roce 2011 vyšla kniha Josipy Roksaové a Richarda Aruma „Aspiring Adults Adrift: Tentative Transitions of College Graduates“, která vzbudila veliký rozruch v oblasti amerického školství. Autoři, oba sociologové a vysokoškolští profesoři, publikovali výsledky léta trvajícího výzkumu 2300 amerických vysokoškolských studentů vyhlášených i méně známých univerzit, které potvrzují často slýchané nářky na snižující se úroveň vzdělání. 

Autoři líčí nastupující generaci jako bez zájmu a línou, a školy, které podléhají jejím stupňujícím se požadavkům na pohodlí: „…získávali dobré známky a přitom je to nestálo téměř žádné úsilí. Proti tomuto trendu neprotestoval téměř nikdo, protože to všem vyhovovalo.“ 

Kritické nedostatky a minimální přínos vysokých škol ukázal výzkum i v odvětvích, které vysoké školy nejvíce inzerují — kritické myšlení, schopnost analýzy, hledání řešení a písemné vyjadřování. Studenti vykazovali také značný nezájem o veřejné dění (30 % uvedlo, že čte noviny jednou měsíčně na internetu nebo nikdy), despekt vůči vlastní zemi a nedůvěru v politiku (17 procent věřilo, že „země se ubírá dobrým směrem“, zatímco 51 procent vidělo další vývoj „jednoznačně negativně“). 

Autoři varují, že z kombinace až příliš lehké představy o ceně úspěchu s nezájmem o veřejné dění vyrůstá generace, která má spíše negativní představu o budoucnosti i přítomnosti vlastní země, nezájem o její vývoj, ale navzdory tomu má velmi optimistické představy o budoucnosti vlastní. Že by to mohlo být vzájemně provázané, je nenapadá.

K tomu přidávají nezralost — patrnou už z uváděné disproporce — a upozorňují, že studenti si svých nedostatků nejsou vědomi, neboť kriteria, kterými se měří, se jim přizpůsobují, a přicházejí do života v době krize (výzkum probíhal v letech 2006-2011 a sledoval studenty i po ukončení vzdělání a nástupu do práce) nepřipraveni na to, co je čeká.

Autoři publikace se soustřeďují na systémové příčiny stavu a obviňují způsob financování škol, při němž se profesoři stávají klienty studentů a jsou tlačeni k tomu ustupovat jejich požadavkům, krom toho jejich obživa je závislá na vykazování výsledků v oblasti vědeckého bádání, nikoliv kvalitního vzdělávání. „Něco takového jako růst úrovně vzdělání nikoho v systému nezajímá“. 

Ač se u států způsob financování různí, stížnosti na některé zmíněné procesy potkáváme v Evropě i doma. 

Pod vlivem současného „individualismu“, který jaksi samovolně převádí úspěch jednotlivce na prospěch celku (a prosazuje to i v případech, kdy onen úspěch pramení z jeho okrádání), skoro očekávaně vzniká generace, která je tak dokonale přesvědčená o závislosti okolí na sobě, že přehlédne, že si sebe sama představuje jako hrdinu zdevastované pouště. 

Posedlost rychlostí a efektivitou, která vyloučila z našich hodnot zkušenost a zná jen zbrkle přímé cesty, nepřeje přílišnému rozvažování, takže vzdělání se nám postupně mění z cíle rozvinutí osobnosti a poznání košatosti světa v prostředek lepšího přežití. 

Kritické myšlení vyžaduje nejen umění logiky a sofistikovaného přemítání, ale taky samostatnost a ochotu vstoupit do prostor neprobádaných; pochybovat. Něco, co naše školy nejen neučí, ale čemu často svým přístupem zamezují. Silný akcent na detailnost a bezchybnost, specializace, která stírá provázanost jednotlivých oborů, i v Americe tolik oblíbené a u nás chystané testy, v nichž se studenti nemusí obtěžovat už ani s formulací, tyto dovednosti nerozvíjejí. 

Nevyřčenou, ale v pozadí citelnou víru v tajemné „Něco“, co zarazí na všech stranách se ohlašující krizi finanční, ekologickou, politickou i lidskou a po lehkém otřesu nám zas navrátí staré dobré pořádky, aniž bychom my museli na svých návycích cokoliv měnit, podporuje většina médií. Není tedy divu, že mladí propadají zázračné důvěře, že krizi vyřeší správné kolonky v „CíVíčkách“.

Nezralost spojená s nezájmem o svět a absence občanského uvědomění také není fenoménem zcela neznámým. Důvěra v politiku a demokracii obecně klesá; pocit, že dění ve společnosti jedinec neovlivní, zdaleka není generační novinkou i když v posledních letech prudce stoupá. S plány do budoucna vstávají i vize budoucnosti, a při pohledu blíže se probouzí i nepříjemné tušení, že současná bezmoc jen odsouvá všechna řešení na jejich bedra a pěkně jim u toho zpívá… Není jednoduché do takového poznání dospět. 

Když se novináři ptali obou autorů dva roky po napsání knihy, k jakým závěrům a změnám přístupu ve vzdělávání je vedly poznatky jejich výzkumu, Richard Arum odpověděl, že zavedl ve svých vyučovacích hodinách nový zvyk: do seminářů čtení textů zařazuje i čtení aktuálních zpráv a diskusi o nich. „Uvědomil jsem si, že je důležité, aby studenti pochopili, že čtení novin a uvažování o nich je nedílnou součástí toho, aby se stali demokratickými občany “. 

Josipa Roksaová se svěřila, že se ve svých seminářích od té doby mnohem víc soustředí na kritické myšlení. Otevírá nový seminář, v němž chce studenty vést k tomu, aby se soustředili na čtyři zásadní otázky: „Co teď dělám, proč jsem tu, jaké jsou mé záměry a čeho bych chtěl docílit?“

Seminář sebeuvědomění.