Kdo tě má, štěstí, chodí tobě k vůli

po ostří nože.

Jsi pro oko třpyt, který před ním bliká,

jsi pro nohu led, jenž se pod ní půlí;

kdo tě chce mít, ať se tě nedotýká.

Kdykoli vnášíš jas do duše tomu,

kdo tone v smutku, jsou tvá rána všecka

slastná a vábivá jak hnízda říms a stromů.

Nic ale nevykoupí nářek děcka,

kterému uniká míč podél domů.

Eugenio Montale (v překladu Jana Vladislava).

Minulý týden mě zaujala reklama na učení Ivo Tomana, který, zdá se, rozlouskl jedním tahem staletý oříšek mnoha náboženství, mytologií i všeho lidského snažení, a nabízí jednoduchou cestu ke štěstí. Nekupte to…

Autor doporučuje maximální zjednodušení, kterému říká debordelizace hlavy. Ta spočívá v tom, že si ujasníte, kdo jste a co chcete. Pak už stačí se tak dlouho šikanovat vůlí, až toho dosáhnete.

K tomu, abyste toho dosáhli, zrušíte vzpomínky i touhy (vzpomínky jsou prý jen jizvy po minulých křivdách a budoucnosti se zbytečně bojíme), a budete žít v přítomnosti. 

Toto žití v přítomnosti však nemůžete nechat jen tak, je třeba důsledně omezit všechno lelkování a jiné projevy odklonu pozornosti´a soustředit se na svůj cíl. 

Abyste nalezli svůj cíl, musíte poznat své vnitřní motivace, vnitřní motor, který vás žene, abyste se zlepšovali, a upozorňuje vás, co je třeba změnit.

Jak k tomu dochází a na jakých hodnotách je tato motivace založena, autor neřeší. Jeho psychologie je opravdu jednoduchá - když sám sebe přesvědčíte, budete věřit svým dobrým vlastnostem, a promítat si pro sebe dobrý scénář, vše se rázem vyjasní a změní. Ale toto vše platí jenom pro silné, protože jiní vnitřní motivaci nemají. Takových je podle autora devadesát procent, ale nestojí za zmínku.

Ač je Ivo Toman, i vzhledem ke svým životním zkušenostem, jistě svébytným autorem, přece jen je možné jej zařadit do určitého současného trendu, který se nese na podobné vlně. Díla těchto „koučů života“ obvykle představují podivuhodnou směsici aktuálního trendu osobních značek, třikrát přežvýkaných esoterických pouček a ozvěn některých psychologických zákonitostí, a slaví úspěch u určité části společnosti, na jejíchž hodnotách jsou postavena a které propagují.

Ve svém výkladu o štěstí se Ivo Toman vymezuje proti esoterickým učením (jejichž poučky nejraději „zjednodušuje“) tím, že na rozdíl od nich si nic nenalhává a netvrdí, že štěstí je určeno všem.

Na rozdíl od esoterických učení ale také neřeší, že Země rodí i těch „zbylých“ devadesát procent a že ne každý potřebuje své ego vyšponovat natolik, aby mermomocí vyčníval. Jak esoterika dobře ví, když dva dělají totéž, není to totéž, ne každé zjednodušení přináší lepší vhled do problematiky, jsou i taková, která jen redukují.

Apel na zjednodušení, jakousi schopnost průhledu mezi matoucími protiklady mysli, nacházíme sice u mnoha náboženství a psychologických či duchovních učení, většinou ale jako výslednice plně prožitého a v moudrosti přijatého života, neplánovaný produkt pochopení skrytých zákonitostí života.

Žití v přítomnosti, se kterým se často setkáváme u východních filosofií, počítá k budoucnosti i všechny cíle, touhy a představy, čeho bychom měli dosáhnout. Zbaven hodnotícího hlediska, které očekávání budoucnosti nevědomě poskytuje, tak člověk prožívá své bytí tváří v tvář nekonečné Nicotě, což jej nevede k soustředění na cokoliv, ale k tichému přijetí prostého zázraku naší existence i naší bezvýznamnosti.

Že svůj život nejvíc vytváříme svým vlastním očekáváním, je další z esoterických pravd, která v posledních letech v módních salónech „správného“ životního stylu zdomácněla. Kursy hledání vnitřních vůdců dnes potkáváme v celém spektru oborů od psychologie po management. Namísto původní výzvy k hledání niterného duchovního vůdce, který nám zjeví hlubiny nečekané a nechá nás napospas všem silám temna, abychom z propastného zážitku vylovili svou nejvnitřnější podstatu, v koučovém pojetí potkáváme niterného bachaře ve službě egu, který zamezí všem neočekávaným tendováním už v čase jejich vzniku.

Souhlasím s panem Tomanem, že neschopnost uslyšet své nitro, přijmout sami sebe tak, abychom si důvěřovali a vycházeli ze sebe při volbě svých povolání a způsobu života, je určitě jeden z citelných nedostatků, jež našim životům vládnou.

Náš postoj k času, kdy od šestiletých dětí očekáváme, že se budou učit nikoliv ze zvědavosti a hry, ale proto, aby se jim to zúročilo v době, kdy budou dospělými, kterou si jen stěží dovedou představit, nás možná předurčuje k filosofii úroků a hypoték, pochopení a nalezení smyslu našeho života, který by nám poskytl skutečnou motivaci, však příliš neprospívá.

Když dva dělají totéž, není to totéž, a každý lék může být i jedem. „Zjednodušení“ člověka na program z nás programy klidně udělá, ale postaví nás před překážku, před níž de facto stojíme — náš život potřebuje základní proměnu a naše programy neobsahují to, co bychom potřebovali nejvíce — fantazii, která si svobodně vane tam, kde jsme třeba ještě nebyli.