Budiž řečeno předem, že poskytovat zde, na tomto místě, smysluplné rady mladým lidem v Československu, s reálným výhledem na jejich akceptaci a proměnění ve vlastní životní postoje, je věcí spíše nemožnou. Ne, že by to bylo nemožné vůbec; a paušální odmítnutí jakýchkoli rad mladým lidem a odkázáním jich na jejich vlastní osobnost a odpovědnost je sice počinem napohled demokratickým a nementorským; spíše však (nebo přinejmenším zároveň) je tato neochota riskovat konkrétní a jednoznačné odpovědi výrazem vlastní bezradnosti, stažení se do pozice pouze pochybování; odstup k životu vůbec.

Skutečný problém leží jinde: problémy mladých lidí nejsou jiné nežli základní problémy a rozpory tohoto světa; a tedy každá rada, má-li být skutečnou radou člověku, v plné šíři a hloubce jeho existence, a ne pouze morálním či spíše moralizujícím apelem na jeho subjektivitu, musí být naplněna obsahem tohoto života, to jest věcným řešením, nebo alespoň jasným konkrétním formulováním těchto základních problémů, takže příslušné rady a návody k jednání se pak stanou přirozenou součástí a důsledkem těchto vlastních obsahů, naplněny jejich substanciální energií, směrem pohybu a závazností.

Je však bez dalšího zřejmé, že tyto obsahové rozbory v důsledku složitosti problematiky nemohou být podány zde, na tomto omezeném prostoru; původní záměr, udílet, nebo přesněji odvodit a odůvodnit určité rady a podněty k jednání, se tak dostává do jednoznačného a nepřekonatelného rozporu s danou formou, totiž s odpovědí prostřednictvím ankety.

Proto je možno se zde pokusit pouze o stanovení některých základních prostulátů, určení východisek a hlavních směrů — se zřetelem právě na ony obsahové problémy.

Především je však nutno objasnit jeden rys života mladých lidí v Československu, nebo vůbec v „reálném socialismu"; souvisí to zároveň s otázku 1) ankety. Ve svých dvaceti letech jsem studoval; bylo to někdy kolem poloviny sedmdesátých let, tedy v době a v situaci, kdy před mladým člověkem bytostně toužícím po činnosti, po pohybu, po životě, po možnosti uplatnění svých názorů, nápadů, myšlenek stojí v podstatě jediná alternativa: buďto tak učinit v rámci SSM (a tedy předem přistoupit na ztrátu jakéhokoli obsahu a smyslu svého konání); anebo se stát disidentem.

Za této situace, kdy příčina všech poměrů — politická diktatura — je zcela zřejmá, v mladém člověku vzniká zcela přirozeně a zákonitě představa, že postačí tuto příčinu všeho zla odstranit, a nahromaděné síly mládí vytrysknou mocným proudem až ke hvězdám — a druhou stranou tohoto obrazu je nekonečná závist vůči vrstevníkům na Západě, kteří tuto svobodu k vlastnímu jednání v neomezené míře mají.

Já osobně se dnes, až o polovinu starší, nacházím vlastně ve stejné situaci jako tehdy — opět studuji, ovšem s tím rozdílem, že nyní v oné vytoužené svobodě, tedy na Západě.

Mohu proto na základě vlastní zkušenosti sdělit mladým lidem v Československu, myslím, s jistotou a s odpovědností: svým vrstevníkům na Západě nemusíte závidět; není co.

Ne, že by nebyli svobodni, to jsou v míře až vrchovaté; není to však svoboda činné lidské bytosti uprostřed společenství ostatních, individuálně sice odlišných a samostatných, přesto však prolnutých a spojených společným duchem a cílem; tato svoboda je formální prázdnou politicko-právní svobodou izolovaného individua, jejíž podstatou a substancí je nikoli člověk a hodnota jeho existence, nýbrž LHOSTEJNOST, naprostá a všezahrnující lhostejnost vůči jakémukoli projevu lidství, vůči myšlence a lidské duši vůbec. Výsledkem je zákonité odumírání obsahu, smyslu, závaznosti jednání a činů; uzavření se do okruhu vlastních bezprostředních individuálních zájmů.

Prostě řečeno: vaši vrstevníci na Západě jsou sice individuálně naprosto svobodní, ale o nějakém šťastném a smysluplném životě tu nemůže být ani řeči; a je namístě nedůvěra a skepse vůči těm, kteří vám odsud tvrdí nebo alespoň nepřímo podsouvají obraz opačný: tito lidé raději obelhávají vás i sami sebe, jen aby nemuseli podrobit pochybnostem svou vlastní ideologii, tolik svůdnou ve své zdánlivě spásné jednoduchosti.

Skutečný problém postavení člověka ve světě a společnosti netkví v bezprostřední přítomnosti nebo absenci přímého násilí, nýbrž v nevyřešení — jak teoretickém, tak praktickém — základního rozporu mezi člověkem jako o sobě nekonečnou, otevřenou společensko-kulturní bytostí na určitém stupni svého vývoje, s odpovídajícími podstatnými potřebami — a mezi danými společenskými strukturami a formami, které jsou sice na jedné straně nositelem, a tedy nezbytnou podmínkou existence společnosti, a tedy i člověka vůbec — ale zároveň jsou celkem, systémem do sebe uzavřeným (bez ohledu na to, za jak „otevřené" se samy prohlašují), který spočívá pouze na určitých stránkách lidské existence, tyto podporuje a konzervuje, zatímco stránky, okruhy ostatní omezuje a potlačuje. Přímá politická diktatura je pak už jenom jednou konkrétní formou (byť i bezprostředně nejtíživější) tohoto obecného charakteru a vztahu omezení.

Jinak řečeno: dokud se nepodaří — teoreticky i prakticky — vytvořit takový způsob společenské organizace, který by zahrnoval a realizoval (potenciálně všechny, prakticky a bezprostředně alespoň ty základní) různorodé, a tedy bezprostředně rozporné stránky a roviny lidské existence (a který by tedy byl konkrétně a obsahově otevřený, nikoli pouze abstraktně a formálně, jak je tomu u takzvaných pluralitních demokracií), do té doby budeme žít v podmínkách a ve společných systémech omezujících člověka (v plném smyslu a obsahu tohoto pojmu), a tedy v podmínkách reálných diktatur nad tímto člověkem; a tyto diktatury si pak už samy najdou formu, která je jejich charakteru nejbližší a nejpřirozenější — ať už je to forma přímého politicko-policejního násilí, anebo podstatně subtilnější forma potlačení člověka jakožto kulturně-společenské bytosti jednostranným nárůstem a zbytněním jeho nejbližší, a tedy neprimitivnější stránky materiálně-individualistické.

K tomu zbývá už pouze dodat, že socialismus jakožto historická negace na formalizovaných právech abstraktního individua spočívající „občanské společnosti" je právě pokusem o konkrétní věcná řešení zasahující samotný základ společenské existence člověka — a že Pražské jaro bylo pokusem vyvrátit „reálný socialismus" jako zásah sice podstatný, ale pouze dílčí, a tedy právě ve vztahu na komplexnost a různorodost lidské existence silně omezující zpátky k původním cílům, jimiž bylo naopak reálné rozšíření možností seberealizace lidské bytosti, čili zpátky k původnímu (socialistickému) humanismu.

Tím se zároveň dostáváme k vlastní anketě Lenky Procházkové, která ji uvádí citací odpovědi svého otce, Jana Procházky, na otázku, co je za dané situace, tedy v roce 1969, vůbec možno dělat. Jádro jeho sdělení spočívá zřejmě ve slovech: „...můžeme nelhat. Měli bychom zůstat u své pravdy za každých okolností. Protože právě pravda je silou slabých..." A také: „Vzhledem k okolnostem, které jsme nezavinili, musíme ovšem jít složitou oklikou. Pokud si dokážeme uchovat prvotní předsevzetí..."

Ano, jak krásně, moudře a přesvědčivě znějí tato slova, dokáží bezprostředně oslovit zraněnou lidskou duši — jenže když se podíváme na jejich obsah, neříkají ve skutečnosti vůbec nic.

Neboť: co to vlastně bylo, ona „naše pravda"? Odkud a kam směřovalo to prvotní předsevzetí"? — Veškeré ambice a obsah Pražského jara lze shrnout a obsáhnout zřejmě jediným termínem, jímž je onen proslulý „socialismus s lidskou tváří" — což je pojem asi tolik smyslu- a obsahuplný jako třeba „marmeláda s křenem" nebo „trakař s vrtulí". Sotva by bylo možno najít koncentrovanější výraz naší fundamentální neznalosti vlastního konání, kterým jsme se pokoušeli zasáhnout do běhu dějin. Zkrátka, rukou neandrtálce jsme sáhli do nesmírně složitého soukolí dějinného pohybu společenských systémů — a přesto to měly zapříčinit „okolnosti, které jsme nezavinili" (!), že nám to teď drtí prsty.

Naprostá neznalost základních určení člověka jako individuální a společenské bytosti a vzájemného vztahu obou komponent, pouhé tápání při určování podstaty socialismu, podstaty reálného socialismu a poměru těchto útvarů, v nejlepším případě jednostranné chápání místa marxismu v evoluci společenských teorií — tohle byla naše pravda, která se takovou mohla jevit pouze přímým srovnáním s bezprostřední lží, jež byla nastolena.

Veškerý zmatek vzniká z naprosto naivního, ale přitom ze všeobecně převládajícího pojetí pravdy jako pouhého opaku lži; že tedy stačí prostě dobrý úmysl nelhat, a pravda už je tady jako na talíři; důsledkem je zcela zákonitě, že pravda jakožto souhlas subjektivní reflexe s objektivním světem se složitě a pracně nehledá, nýbrž se pro ni s ležérním gestem suveréna sahá do kapsy (a například Svobodná Evropa si celou svou existenci založila na definici, že pravdou je prostě a jednoduše opak toho, než co tvrdí bolševici). Jestliže proti zjevné lži nedokážeme postavit nic jiného nežli takovouto „pravdu" — kdo se pak ještě chce divit tomu, že jsme právě a přesně tam, kde jsme?!

Ony „dobré úmysly" jsou jádrem celé věci: celé Pražské jaro bylo plnou stodolou „dobrých úmyslů" a předsevzetí, kromě jiného mluvit pravdu a nic jiného než pravdu; národ se utápěl v jásavé atmosféře přesvědčení, že když všichni (nebo skoro všichni) chtějí dobro, tak z toho nic jiného než dobro nemůže vzejít. Jenže všechny tyto úmysly, představy a předsevzetí bylo také nutno objektivizovat, konfrontovat je s objektivně existujícím světem a jeho základními strukturami a rozpory — a tu se ukázalo, že tyto subjektivní „pravdy" mají tak málo společného s objektivní skutečností, že si základních problémů nejsou ani vědomy, natož aby byly schopny je cíleně řešit — a že tedy v konfrontaci s tímto objektivním světem, jenž jediný může být absolutním měřítkem pravdivosti, se ukázaly být nepravdou.

Nepravdou v plném významu, ne pouze jakýmsi snadno omluvitelným omylem — neboť základní přístup k věci spočíval ne snad v nedokonalé analýze, nýbrž v jejím nahrazení pouhým subjektivním míněním, povrchní představou o dobru a zlu — a byl tedy proviněním jak proti skutečnému světu, tak proti povinnosti tento svět poznat, jaký je; proviněním proti pravdě.

Trest, který se za tuto vinu dostavil, byl z věcného hlediska zcela zákonitý, z hlediska mravního plně zasloužený.

Snad by se mohlo někomu zdát, že toto abstraktní teoretizování o pravdě nic nepřinese, že rozhodujícím faktorem je vždycky nakonec holá moc. Ve skutečnosti však právě tento abstraktněmetafyzický názor na moc a její charakter je naprosto chybný, převrácený a je jedním z hlavních symptomů absence analýzy skutečných příčinných vztahů: „moc" nikdy není jen sama o sobě, nevzniká sama ze sebe ani z pouhé něčí vůle, rep. zvůle, nýbrž má vždy konkrétní charakter a je výsledkem zcela konkrétních společenských vztahů, struktur, tlaků a rozporů — a do těchto příčin moci je už naprosto možné zasáhnout. Dejte si tu práci a rozpoznejte tyto příčiny, určete jejich základní charakter, a na základě této znalosti najděte jiné možné uspořádání základních společenských struktur, to jest postavte proti danému stavu funkceschopnější alternativu — pak se nebudete muset ohlížet na moc, její struktury se samy zhroutí jako domeček z karet, postačí fouknout.

Maďarsko, Československo, Polsko — tyto pokusy o reformu neztroskotaly proto, že zasáhla moc, nýbrž právě proto, že nebyly schopny nabídnout alternativu — byly (lhostejno, zda si to uvědomovaly, či ne) pouhou negací stávajícího systému, nikoli jeho pozitivním překonáním.

Především mladí lidé si stěžují na smysluprázdnost dnešní doby — je to pochopitelné, ale ve skutečnosti je pravý opak pravdou. Stále ještě se nacházíme v historicky jedinečném období, kdy člověk je, poprvé za celou dobu své evoluce, potenciálně schopen ne pouze formálně, nýbrž skutečně vzít svůj osud a vládu věcí do svých rukou — tím, že sáhne na samu podstatu své společenské existence.

K tomu je však zapotřebí nekonečně více nežli pouhý úmysl a dobrá vůle; lidstvo se nachází v nové fázi své existence, kdy jeho další kvalitativní rozvoj je možný nikoli pouze samovolným pohybem jeho základních struktur, nýbrž právě a pouze na základě poznání, které musí být 1) podstatné, 2) komplexní.

Vzhledem k až nekonečné složitosti této problematiky je nejenže nic nepochopitelného, nýbrž naopak pouze přirozeným chodem věcí, že první pokus v tomto směru, totiž (reálný) socialismus, ztroskotal; a čím vyšší byl cíl, tím hlubší pád a tvrdší dopad.

To však nikoho nezbavuje povinnosti vstát, začít znovu a lépe.

Jak však začít, kde hledat tuto pravdu skutečného světa?

Václav Havel se ve své odpovědi v této anketě stáhl do pozic své výsostné (humanitní) subjektivity jakožto posledního měřítka všech věcí a okruhu osobní odpovědnosti vůči transcendentálním hodnotám; jakkoli se tento postoj může zdát pochopitelný a oprávněný, nemůže se vyhnout základnímu rozporu každého subjektivismu — že se chce vyrovnat se světem poté, co se byl pečlivě oddělil ode všech konkrétních obsahů vnějšího světa, a kdy se tedy zbavil jakékoli možnosti reagovat adekvátně na tento objektivní svět.

Havel napsal (cituji volně po paměti): „Domnívám se, že Marx se mýlí, když tvrdí, že člověk je pouze funkcí společenských vztahů."

V tomto bodě leží ústřední problém celého vztahu člověka ke světu, a tuto otázku je nutno postavit a vyřešit zcela nekompromisně, neboť jediný chybný krok na této křižovatce znamená nenávratnou ztrátu celého směru; a řešení je to, že tady má pravdu Marx, a mýlí se Havel.

Přesněji řečeno, pravdu by měl Havel, kdyby svá slova mínil přesně tak, jak je vyslovil; že totiž člověk není jenom funkcí společenských vztahů, což by fakticky znamenalo přistoupení na základní zásadu, že člověk je tedy obojí, tj., že člověk v plném rozsahu své existence nemůže být ničím jiným nežli výslednicí, syntézou svých dvou základních komponent, své abstraktní subjektivity a svého společensky zprostředkovaného a konstituovaného obsahu.

Havel však tuto formulaci daleko spíše použil pouze jako odrazový můstek ke skoku do bezpečného přístavu své (pouze) subjektivity, kdy zmíněné společenské obsahy jsou sice přítomné (a leckdy až přespříliš citelně), nicméně vystupují pouze ve formě vnějších okolností, které se samotného nitra lidské osobnosti nedotýkají.

Takovéto chápání člověka je všeobecně rozšířené, a není na tom nic divného: člověk je skutečně bezprostředně individuum, a jako takové se vyrovnává se světem prostřednictvím své subjektivity. Jakkoli je však tato představa přirozená, tak je — je-li zabsolutizována a uzavřena pouze sama do sebe — zároveň povrchní, odpovídající pouze prvotnímu stupni sebereflexe člověka; a další vývoj člověka je podmíněn jeho schopností překročit tuto omezující hranici své pouhé subjektivity, a vnější svět (společenské vztahy) pochopit ne jako pouhé vnější prostředí, nýbrž jako jinou stránku své vlastní existence, jako jinobytí sebe sama — teprve potom bude člověk schopen zaměřit svou aktivitu směrem, kde leží skutečné těžiště problémů jeho existence.

Vzhledem k nedostatku místa nelze tento centrální problém řešit podrobněji, proto pouze tezovitě:

1) společnost představuje vůči člověku-individuu novou, vyšší kvalitu, neboť interakcemi mezi jednotlivci vznikají zcela nové vztahy a struktury, v individuu pouze potenciálně přítomné;

2) zároveň ale neexistuje na jedné straně člověk a na druhé straně jakási společnost; to, co označujeme termínem „společnost", není materiálně tvořeno ničím jiným nežli souhrnem mezilidských interakcí, takže lze hovořit pouze o rozdílnosti individuální a společenské formy lidské existence. Důsledkem je především krajně důležitý fakt, že podaří-li se nám zjistit nějaký podstatný rozpor ve společenských strukturách, platí tento bez dalšího i pro člověka (neboť oddělit se naprosto od těchto rozporů by fakticky znamenalo oddělit se od života samotného); tato skutečnost zakládá oprávněnost marxistického pojetí podstatných společenských rozporů a nutnosti jejich zrušení jako absolutní podmínky dalšího rozvoje člověka;

3) jestliže tato společenská určení a rozpory jsou integrální součástí lidské existence, neznamená to zdaleka, že by v téže (abstraktní) formě, v jaké jsou reflektovány, měly zároveň také platit bezprostředně pro člověka jako subjekt; za prvé působí vždy zprostředkovaně a během tohoto procesu mění svůj charakter, a za druhé a především jejich antipodem je právě lidská subjektivita — a je tedy nutno jejich objektivní vymezení přenést do přirozeného světa subjektivního nazírání, jinak zůstanou pro člověka-subjekt stále něčím cizím, vnějším, pouze jednostranně objektivistickým, bez možnosti vzájemné identifikace. Tohle by si zase měli uvědomit především marxisté se svým objektivistickým hurárevolucionářstvím.

Na základě tohoto základního určení světa je snad už možno jako jeho přirozený důsledek formulovat několik rad především mladým lidem doposud neustrnuvším v tom či onom způsobu nazírání na svět:

Člověk jako bytost nadaná svobodnou vůlí je absolutně povinen zaujmout postoj ke svému světu, jehož je součástí; tento postoj však, má-li být něčím více nežli izolovaným aktem osobnosti a mají-li být cíle a požadavky s ním spojené více nežli pouhými ideály a prázdnými představami, musí být doprovázen a podmíněn poznáním tohoto světa v jeho podstatě a základních určeních, ze kterých ony cíle a požadavky samy přirozeně vyplývají jako nejbližší potenciální stupeň vývoje.

Poznání skutečného světa, a tedy pravda sama, je zásadně hluboké (podstatné) a komplexní (ze souvislosti).

Člověk neopírající svůj obraz světa o ucelený myšlenkový systém považuje za pravdu vždy jeden osamocený fakt, izolovaný argument (to a to je dobré, resp. špatné), který prohlásí za nejdůležitější, a v diskusi ho používá jako hole, k pouhému přemožení protistrany.

Ve skutečnosti však každá takováto „pravda", jakkoli zdánlivě zřejmá a neoddiskutovatelná (zlo násilí, lidská práva atd.), je bez dalšího nepravdou — jejím vřazením do souvislostí se projeví buď její naprostá falešnost, nebo přinejmenším její primitivnost, pouze částečná platnost (vydávající se za platnost všeobecnou); nebo dostane jiný smysl, anebo alespoň jiné odůvodnění.

Lze formulovat jako všeobecné kritérium: ČÍM JASNĚJŠÍ A NEPOCHYBNĚJŠÍ SE VÁM ZDÁ NĚJAKÁ PRAVDA, TÍM VÍCE SI MŮŽETE BÝT JISTI, ŽE SE MÝLÍTE.

Skutečný svět je vždycky složitý, a pravda o něm musí vždy obsahovat prvek rozpornosti, jako výraz respektování této složitosti, objektivní možnosti různého způsobu seřazení jednotlivých jeho součástí.

Sestavujte své poznání světa zásadně v ucelený systém, nepřebíhejte od jedné jednotlivosti ke druhé. Nenechte se svést obecnou představou, že hodně znalostí rovná se poznání; za touto zdánlivou mnohostí se pravidelně skrývá povrchnost. Přečtěte raději dvakrát pětkrát méně knih — ale při všem, co čtete, se vždy okamžitě ptejte, co to znamená, a své uzávěrky z různých oblastí porovnávejte a skládejte dohromady — po čase zmatků se vám náhle vynoří zřetelné obrysy, zárodky uceleného obrazu.

A je to právě reálný socialismus, který vám ohledně uceleného poznání poskytuje výjimečnou příležitost — poznání není nikdy pouze suchou vědou, nýbrž je součástí života vůbec, a na rozdíl od partikularistické demokracie je to reálný socialismus, který má i bezprostřední podobu zřetelného celku, všezahrnujícího systému, a člověka v něm žijícího prostě nutí uvažovat v souvislostech.

Nenechte se odradit tím, že tento systém vás postihuje bezprostředně negativně; ani zlo, ani hloupost nejsou nikdy pouze samy sebou: vždycky mají zároveň zcela konkrétní charakter a příčiny, a jsou tedy nositeli krajně důležitých informací o podstatných společenských procesech. (Tj. nikdy neredukujte společenskou skutečnost pouze na zlou vůli nebo vůbec činy jednotlivců; ty mají pouze relativní samostatnost.)

Vůbec se nenechte zavádět bezprostředním zdáním věcí; neptejte se například: Na co mám právo?, nýbrž: Co je právo? Jaký je jeho společenský charakter a příčiny? — pak už sami nutně dospějete k závěru, že odvolávat se na právo už samo v sobě nese prvky porážky, protože se soustřeďuje pouze na projev, nikoli na podstatu moci.

Sestavujte své poznání v systém; ale nikdy nezapomeňte na to, že jakýkoli ucelený myšlenkový systém je uzavřený sám do sebe, do svých základních postulátů, a tedy omezený, a tím bez dalšího chybný (částečně). Uvědomte si, že vaším hlavním nepřítelem v pravdivém poznání jste vy sami, vaše přirozená tendence k logicky uzavřenému a jednotnému obrazu světa.

Svět je plný sebevědomých a všech pochybností prostých lidí, kteří se s radostným vřeskem uspokojení zaryjí do prvního jakž takž uceleného výkladu světa — a pak už jen plivou pohrdání po všech, kteří se odváží myslet něco jiného. Ať teologové nebo materialisté, ať komunisté nebo demokraté, ale i třeba individualističtí indiferentisté — v tomto směru si mohou všichni podat ruce. Vytrhnou si svůj kousek světa a prohlásí jej za absolutno; ve skutečnosti oni jsou tak malí jako tento kousek — pouzí pololidé, čtvrtlidé, jedno-procento-lidé.

Neustálé vycházení ze sebe sama, důsledná otevřenost vůči světu je tu základním postulátem. Buďte přísně kritičtí k jakékoli teorii a ideologie, se kterou se setkáte; ale zároveň zkoumejte, co je na ní pozitivní, a co jste tedy povinni, nechcete-li z pohodlnosti znásilňovat svět ke svému obrazu, respektovat jako jeho platnou součást. Na každé ideologii, která se prosadí ve společenském vědomí, je něco skutečného, a tedy pravdivého.

Řiďte se základním pravidlem: nepodaří-li se vám v diskusi přesvědčit vašeho protivníka, je chyba na vaší straně; ve vašem myšlenkovém systému něco chybí, co vašim argumentům odebírá sílu, ať znějí napohled jakkoli logicky.

Naučte se myslet v abstraktních pojmech a abstraktních systémech, jedině tak je možno z nepřehledného zmatku empirie „vydestilovat" rozhodující určení člověka a společnosti; nikdy se ale neuzavřete v pouhé abstrakci, která je jako taková prázdná, vždy se zároveň ptejte, co to znamená pro živoucího člověka.

Konkrétní rozhodující problémy a otázky, jejichž vyřešení je základní podmínkou pro změnu daného stavu, tj. pro pozitivní překonání „reálného socialismu", jsou podle mého názoru tyto:

1) Jak filosoficky syntetizovat individuální (subjektivní) a společenskou (objektivní) stránku existence člověka v organický celek, aby ani jedna z těchto stránek nebyla potlačena?

2) Jak tentýž problém vyřešit ve formě ideologického systému, který by umožnil smysluplné řízení společnosti (tj. velmi zhruba, jak syntetizovat individualismus demokratické formy se socialistickým celospolečenským obsahem)?

3) Na jaký společný základ převést o sobě protikladné individuální a společenské aktivity a potřeby v oblasti ekonomické základny společnosti (tedy vytvořit skutečně „dialektickou" ekonomiku, nikoli pouhý kompromis „smíšené" ekonomiky)?

Samotným závěrem by snad bylo možno shrnout: absolutním předpokladem k dosažení dobra je poznání pravdy. KDO NEUČINIL VŠE, ABY PRAVDU POZNAL, POMÁHÁ UDRŽOVAT ZLO.

Josef Poláček, Mnichov