Každý z nás asi máme způsob, jak vypnout a duševně odpočívat. Já k tomu účelu používám detektivky, ale abych neměla pocit, že marním čas, snažím se je studovat.

O literární detektivce bylo napsáno mnoho skvělých studií, filozof Miroslav Petříček o nich dokonce napsal filozofický spis. Skrze zločin jako překročení pravidel se dostáváme do spodních pater lidského i společenského myšlení, v nichž můžeme najít poučení o věcech, které v každodenním životě zažívat nechceme, do jejichž prostředí nechceme dobrovolně vstupovat a jejichž emocemi a myšlenkami se normální člověk rovněž zabývat nechce.

Ony však přesto hluboce prostupují celou společností a všichni, ať nás to zajímá nebo ne, neseme jejich důsledky. Proto si myslím, že detektivka má v oddechových žánrech větší význam i hodnotu než třeba červená knihovna nebo kovbojka.

Dramaturgové masmédií o tom samozřejmě vědí svoje. Vědí, že lidé potřebují vzory a touží po spravedlnosti, že milují své hrdiny a litují své uražené a ponížené. K tomu, aby se tak dělo, musí být příběh samozřejmě dobře vymyšlen a ještě lépe napsán. Každý čtenář Charlese Dickense ví, že kolem sentimentálního příběhu s dobrým koncem lze rozestřít hlubokou kritiku společnosti, uštědřit mnohé ponaučení a rozehrát nejedno dobrodružství.

To, co v 19. století byly romány na pokračování, nahradily dnes televizní seriály, a i ony mají všechny možnosti, které měl třeba Charles Dickens nebo Fjodor Michajlovič Dostojevskij. Vždycky někdo miluje, trpí, bloudí a umírá, a kolem něj se řítí svět peněz a moci a filozofických a náboženských vizí, zuří revoluce, řádí mafie a ulívají se miliony. A mezitím se vraždí. Autor, jakkoli píše o všem, stojí na straně slabých, a spravedlnost třeba ani vždycky nezvítězí, ale je pojmenována.

Ráda se proto dívám v televizi na detektivky, baví mě v nich zkoumat právě tohle. Když někdy mám možnost dívat se na Primě na reprízu seriálu, kde komisařkou je Julie Lascautová, vidím v docela jednoduché, ale svým způsobem působivé podobě například to, jak pozadu jsme proti Francii ve všeobecném vědomí o diskriminaci rasy, pohlaví, náboženství.

↗

V seriálu Vraždy v kruhu vezme spravedlnost do svých rukou policistka tím, že zabije ekologického aktivistu. Foto repro ČT

Julie je žena, která má své starosti s dcerami a partnery, je to však profesionálka, požívající úcty svých podřízených. Z nichž jeden, a to je také důležité, je černoch. Francouzské detektivky (počítám v to i Komisaře Moulina) se velmi silně vyznačují premisou, že zločinec je také člověk, detektivové usvědčeného pachatele intenzivně přemlouvají, aby nedokončil poslední zoufalý čin, nezničil si úplně vlastní život třeba tím, že se už v pasti dopustí poslední vraždy.

Francouzští policisté jsou také pod velice přísnou kontrolou inspekce a protože k ideálu Francouze patří i rebelie, obvykle ti z inspekce nemají pravdu. Také prokurátor je kontroverzní figura, protože vyžaduje korektní přístup a důkazy. Prostě respekt k lidským právům, i kdyby to měla být práva vraha, je důležitým motivem francouzských detektivek.

Třeba takový šéfinspektor Barnaby v britských Vraždách v Midsomeru nemá potíže s inspekcí nikdy. To ale neznamená, že tyhle detektivky nenesou společenský étos, jen v tomto případě je jím permanentní polemika s neměnností a predestinací třídního zařazení jednotlivých aktérů příběhů. Autoři se nikdy nesníží k tomu, aby vrahem učinili nějakého chudáka, to by věru nebylo gentlemanské.

Mladší ročníky už si asi nepamatují na poručíka Colomba ze 70. let 20. století. V těchto příbězích jsme napřed vždy viděli, kdo vraždu spáchal a jak — a to napínavé spočívalo v tom, jak to ten šupák v baloňáku a s notýskem vyšetří.

Colombo působí jako outsider, ale je to geniální intelekt v ošuntělém zjevu, hrdina všedního dne, potomek italských přistěhovalců, společenský outsider, který přináší spravedlnost bez ohledu na společenskou hierarchii. Slouží jí jenom tím, co je na něm lidské, tenhle Colombo možná ani střílet nedovede, každopádně ho nikdy nikdo se zbraní neviděl. Zato klade úplně sokratovské otázky — a také jeho základním východiskem je „vím, že nic nevím“.

V německém nekonečném seriálu Místo činu jsou týmy detektivů vždycky dvojčlenné — a jedním z dvojice často je žena. Někdy je krásná (Hannover), jindy stárnoucí (Brémy), občas se nechá citově zmást (ale to Phil Marlow přece taky), detektivové v německých seriálech se neustále potýkají s problematikou teroristů, přistěhovalců, černých kšeftů a veřejných zakázek, někdy se nechají svést nebo podvést, ale nikdy — tedy ne policie obecně, ale ti naši hrdinové nikdy — nestojí na straně mocných a bohatých.

Dnešní severští detektivové mají k dispozici veškerý podpůrný arzenál laboratoří a informačních sítí. Sára Lundová z dánského seriálu Zločin nemá přátelský, jako hodinky fungující, tým jako Julie Lescautová, její ženství v prostředí totální severské emancipace není už nijak zajímavé a kolega se k ní taky chová pěkně hulvátsky. Tady jde o to, jak zločin strašlivě prorůstá do celé společnosti a ovlivňuje i ty oblasti života, o kterých by si to nikdo nepomyslil. Včetně soukromého — a někdy i fyzického — bytí detektiva.

Českým televizím nezbývá, než se s žánrem detektivky také vypořádat. Je to dobrá příležitost, jak dramaticky reflektovat společenskou realitu, aniž by bylo nutno dodržet zásadu velkého dramatu, totiž tu, že každá postava má svoji pravdu. Detektivové v morálním slova smyslu mají pravdu vždycky, co se jim staví do cesty jsou spíš potíže než mravní dilemata, a potíže má přece každý.

Velmi důležité je, že v detektivkách mají tvůrci příležitost říci mnoha tisícům diváků nejen to, co dávno znají a chtějí slyšet, ale třeba i to, co slyšet nechtějí, co se nesrovnává s masově sdíleným mediálním obrazem reality, ale má to co dělat s lidskými právy, občanskými svobodami a spravedlností.

Když se vraždí aktivisté

Byla jsem velice zvědavá na cyklus detektivek Vraždy v kruhu, k nimž scénář napsala Iva Procházková. Autorky si velice vážím, znám její knížky pro dospívající děti a divadelní hry a vím o ní, že je schopna nekonvenčního pohledu na každodennost, že umí položit otázku „a je to opravdu tak jen proto, že to všichni říkají?“. Její knížka Nazí se stala předlohou pro jedno okouzlující amatérské divadelní představení (psala jsem o něm zde v článku o Jiráskově Hronově 2014).

Vždy se mi zdálo, že Iva Procházková i díky létům svého života v Německu je autorkou, která naše šovinistické myšlení otevírá do větší šířky, má pochopení pro nejrůznější rodinné situace a zejména pro situace dětí.

Proto mě zklamal díl seriálu Vraždy v kruhu Duch zákona, v němž jde o smrt člověka, o němž se dozvíme, že byl i ekologický aktivista. Nebo spíš ekologický kverulant. Který ovšem všechny svoje žaloby na špatně připravenou i vedenou stavbu dálnice z Prahy do Drážďan vyhrává, takže se stavba zdržuje, obyvatelům obcí na staré silnici, po níž se řítí jedno auto za druhým, to ničí život a zabíjí děti, až jeden z nich, shodou okolností policistka, vezme spravedlnost (kterou nejsou schopny zajistit soudy tím, že by prostě shodily ze stolu podání proti neregulérnímu postupu při stavbě dálnice) do vlastních rukou a zabije onoho kverulanta.

Tato motivace je líčena zcela lineárně a je nám naservírována i s dojemnými detaily. Ačkoliv je v detektivce trojice vyšetřovatelů — charismatický major Holina (Ivan Trojan), mladý konvenční poručík Mrštík (Marek Němec) a naprosto nekonformní kapitán Bor (Richard Krajčo), který je po úrazu ve službě na invalidním vozíku, vyznačuje se neupraveným zjevem a naprosto přímočarou komunikací, při níž nedbá na žádné konvence, přesvědčen, že nemá co ztratit, všichni zřejmě mají na ekologické aktivisty stejný názor.

Smrt „ekoteroristy“ je — a nechci být k inscenaci nespravedlivá, ale nemůžu si pomoct —obhájena tím, že na přetížené silnici dochází ke  smrtelným nehodám. Jako by za smrtelné nehody mohli ti, kteří brání stavbě dálnice, a ne ti, kteří jedou nepřiměřeně (to je ovšem podobné rétorice o tom, že za nehody na silnicích můžou stromy v alejích, a nikoli řidiči jedoucí příliš rychle).

Soudy, které rozhodují ve prospěch žalob, mezi jinými i těch z pera zavražděného, jsou pak podle vyznění příběhu spoluvinny za ty desítky úmrtí. Ekologický aktivista jako by byl větší zločinec než podnikatelský šíbr, porušující předpisy všeho druhu, od stavebních po dopravní. A jeho kolega je mimořádně nesympatický protiva.

Obecně se soudí, že na seriálu Vraždy v kruhu je největší chybou ta astrologie. Ta podporuje bulvárně lidovou „esoteriku“ — inu, Šifra mistra Leonarda má mnoho všelijakých klonů, všechny doufají v obecný zájem. To je celkem nevinné. Přitakání v lepším případě hloupé a přinejhorším zločinné společenské rétorice a praxi, jak to činí 6. díl Vražd v kruhu, je nemravné a co víc — překračuje to pravidla detektivky, která má stát na straně slabších.

V příběhu o dálnici jsou jistě těmi slabými obyvatelé obcí, přes něž se ženou kamióny, ale přece není možné říci (s většinově řidičsky pitomou zkratkou), že za jejich problémy můžou ochránci přírody, kteří od začátku byli proti způsobu, jakým je stavba vedena. Protože slabší je v případě dálnice do Drážďan krajina. Čekala bych alespoň dialog mezi detektivy o tom, jak to s tou stavbou doopravdy je.

Čekala bych to přinejmenším od toho, kterého hraje Richard Krajčo, a určitě v díle, kdy mu jeho žena astroložka řekne, že se s ním ani po jeho zmrzačení nechce rozejít, protože je nekonvenční, nedělá to, co se očekává, je s ním legrace a nikdy nuda, že je prostě zajímavý. K žádnému takovému dialogu nedojde. Jak napsal jeden divák v diskusi na blogu ČT — „zabij ekoteroristu sam, jedine tak zaplnis mezery v litere zakona.“ Kýč spojený s údajně ukradenými penězi to korunuje.