Bizarní fáma o zmijích uměle šířených ochránci přírody mě neudivila („Zmije mají padáčky, šíří se fáma“, LN 18. 3.). Lidé se rádi straší a bojí. Zejména za časů relativně klidných, kdy skutečně vážných, život přímo ohrožujících nebezpečí je málo. Případně když věří, že mají ta nebezpečí pod kontrolou, typicky při řízení auta.

I proto je nedokáží vystrašit a od jeho užívání odradit ani stovky každoročních mrtvých na silnicích, a na druhé straně jsou ti samí lidé schopni pod dojmem fámy o zmijích zpanikařit a vybít i nevinné a užitečné slepýše v širokém okolí. Napomáhá tomu někdy až neuvěřitelná absence základních znalostí o přírodě. Ze stejného důvodu se rozmohly petice za vykácení tu těch, tu oněch stromů, protože by mohly spadnout a „ohrozit životy a majetek“.

Racionální argumenty nemají šanci, ač smrt pod padajícím stromem je v porovnání s jinými způsoby tragických úmrtí záležitostí dost ojedinělou, navíc nejčastěji důsledkem neumětelství amatérského dřevorubce. Ale hraje v tom všem roli i mnohaletá, už od předrevolučních dob pěstovaná nedůvěra vůči ochráncům přírody, přesvědčení, že lze od nich čekat cokoliv, ovšem rozhodně nic moc dobrého.

Když pak v 90. letech přišel Václav Klaus se svým zvláštním pojetím ekologie, které odporovalo jak celosvětovému trendu, tak i smýšlení většiny těch, kdo se u nás v roce 1989 zasloužili o návrat demokracie, a připomínalo spíše její opak (ekologie je až ta třešnička na dortu… na ekologii si musíme nejdříve vydělat... nikdo nedal ekologům právo mluvit za kopec Tlustec, za přírodu…), rychle se na téhle úrodné půdě ujalo.