Letošní povodně nám připomněly jedno: důsledky změny klimatu jsou tu jako nová součást naší každodennosti. Jistě nikdy nikdo nemůže říct, že každá jedna konkrétní přírodní pohroma je projevem změn klimatu, ale jejich zvyšující se četnost a intenzita nedávají prostor k pochybám. 

Globální změny klimatu navíc probíhají rychleji, než se myslelo ještě jen před pár lety, jejích závažné důsledky přicházejí dříve, než se předvídalo, a jsou mnohem dramatičtější. Čelíme nečekaně rychle postupujícím, už svými aktuálními důsledky mimořádně nebezpečnému oteplování zemské atmosféry a musíme se mu postavit čelem.

Ukazuje se, že času na potřebná opatření máme mnohem méně a budou muset být mnohem razantnější, s velkou pravděpodobností nám zbývá jen pár, deset, možná patnáct, let, abychom odvrátili nejhorší katastrofu: úplný rozvrat klimatu se zvyšováním teploty, jež začne nekontrolovatelně urychlovat sebe sama.

Od využívání fosilních paliv tak musíme ustoupit mnohem rychleji, než se dosud pokládalo za sebesmělejší. I tak zvaná Velká výzva Hnutí Duha se tváří v tvář současnému odbornému poznání jeví jako neudržitelně malá. Současně je třeba ihned začít s přípravami na život ve světě, který bude v každém případě v určité míře změněným klimatem postižen.

Česká republika se musí přestat vyzouvat ze své odpovědnosti s výmluvami, že jsme příliš malí, bezvýznamní a podobně. Přijetí spoluodpovědnosti za stav světa dnes například znamená, že vůbec nemůžeme debatovat o prolomení limitů těžby. Spalování fosilních paliv je třeba ze sebezáchovných důvodů co nejrychleji omezit všude. A tedy i u nás. Ani my se už nemůžeme na nic vymlouvat.

V debatě o postfosilní energetice je na místě poznamenat, že jádro se svými necelými třemi procenty na světové energetické potřebě nemůže představovat ani dílčí řešení klimatických změn. Ekonomicky, technologicky, ani organizačně to zkrátka nemá jak vyjít. Naopak ohromné zdroje, hmotné a také intelektuální, je třeba přesunout k obnovitelným zdrojům a úsporám, což je pole, kde se o naší budoucnosti reálně rozhodne.

V tomto kontextu debata o Temelínu není ani tak téma ekologické jako téma pro národohospodáře a snad zpravodajské služby, které by měly politiky vybavit dostatečnými podklady k rozhodnoutí, zda je správné Českou republiku ruinovat po půl století krajně nerentabilním projektem, jehož hlavním smyslem je promazat kolečka politické korupce a uvrhnout nás do závislosti na Rusku.

Ať se nám to líbí nebo ne, dříve či později budeme čelit nutnosti vzít si příklad z Německa a jeho energetické revoluce. Dnes je to pro nás ještě příležitost: ekonomická, podnikatelská, sociální, a jistě i ekologická. Čím později se přidáme, tím budou transakční náklady vyšší a výhody menší.

Rehabilitace obnovitelných zdrojů se tudíž musí stát naší prioritou: solární tunel nezavinilo Slunce či obnovitelné zdroje či jejich idealističtí příznivci, nýbrž lačnost zkorumpovaných politiků a byznysmenů, často právě těch, kteří dnes chystají mnohem masivnější tunel temelínský. Je to jasnější než samo Slunce, aniž by na to bylo zapotřebí zřizovat nějakou komisi.

Změna klimatu je ale už tu, a ať ji budeme tlumit sebevynalézavěji, návrat k příznivému stavu potrvá dlouho, možná do konce století. Musíme se tedy začít životu v méně přívětivém světě učit a přizpůsobovat: zvýšit zádržnost krajiny, zcela změnit způsob, jakým stavíme budovy, jak povolujeme zastavování krajiny, jak pečujeme o půdu, o koloběh vody, o stav lesů, jak provozujeme zemědělství.

Nic z toho nejsou projekty, které by nutně musely narazit jako tak zvaně politicky neprůchodné. Proměna energetiky podle německého vzoru a všechny změny hospodaření v české krajině jsou vyloženě projekty, které lze v nejlepším slova smyslu chytit za populistický konec: zvyšují zaměstnanost, pomáhají sociálně slabým, dávají příležitost živnostníkům, mohou zvýšit kvalitu života i reálné bohatství společnosti.

Maličkost, že oba projekty zvyšují i šance přírody zvládnout zátěž kumulovanou od průmyslové revoluce, můžeme vzít jako bonus. Faktem ale je, že abychom vůbec dokázali nad tématem takto debatovat a politicky k němu z tohoto konce přistoupit, potřebovali bychom začít dohánět hlubokou propast, která v tomto ohledu zeje mezi českými zeměmi a převážnou většinou západní Evropy.

Hodila by nám se k tomu:

• kompetentnější média, méně posedlá honbou za ziskem a více pečující o komunikační potřeby demokratické společnosti;

• promyšlené, ministerstvem školství zaštítěné a velkoryse podporované vzdělávací programy;

• smělejší ekologické hnutí, které by českou veřejnost s její zpozdilostí častěji a důrazněji konfrontovalo;

• a konečně politická reprezentace, jež by všem předcházejícím potřebám rozuměla a vycházela jim vstříc.

Pokud Česká strana sociálně demokratická míní svou snahu učinit z poctivého přístupu k ekologické problematice součást své nové totožnosti, zde se jí k tomu nabízí cesta.