Jen co voda někde kulminovala a hrozilo, že se vylije z břehů nebo vyprýští z kanalizace, rozjel se fascinující mechanismus. Vše běží podle směrnic, v závislosti na průtoku se zvyšují stupně povodňové aktivity, připravují se evakuační střediska, pro postižené domácnosti je k dispozici místo na přespání a jídlo, kde to jde, stavějí se zábrany z pytlů naplněných pískem nebo mobilní protipovodňové stěny.

Mohli bychom diskutovat o tom, zda předpisy umožňují dostatečně pružně reagovat na někdy nepředvídatelnou situaci a zda někde lokální politici a úředníci nezaspali a nezačali s preventivními a záchrannými operacemi pozdě. Současnému pražskému vedení něco takového vytkl sesazený primátor Bohuslav Svoboda. V těchto dnech a hodinách však není čas na spory. Teď jednají ve shodě liberálové i konzervativci, levice i pravice. Teď není čas na dohadování. Až voda opadne, až se začnou řešit důsledky nejnovějších záplav, bude také čas hodnotit zastupitele, konšely, hejtmany, ministry a jim podřízené úředníky.

Kdo nemáme plné ruce práce kolem zdivočelých vodních toků, můžeme si dovolit úvahu. V mnoha jiných případech rizik a faktických škod slýcháme od dnes rozhádaných vládních směrů, že občan se má postarat sám o sebe. Kdo se včas zajistí, bude v případě problémů chráněn. Stát není chůva, stát lidi nevzdělává a neléčí. V krajních případech z tohoto ideového zdroje slyšíme, že i bezpečí občanů stát zajišťuje jen do jisté míry, a lépe zabezpečeni jsou ti, kdo si sami lépe zajistí obydlí a kdo si najmou bezpečnostní agenturu. I bezpečnost občanů vůči zločincům chtějí privatizovat. Snad zatím nikdo nechce nahrazovat armádu určenou hlavně k obraně před vnějším nepřítelem soukromými armádami těch, kteří by se je mohli zaplatit. Soukromé policie a soukromé tajné služby už fakticky existují.

Od druhé poloviny devadesátých let pozorujeme, že tisíciletá, pětisetletá či stoletá voda uhodí jednou za pár let. Děje se to pravděpodobně následkem ničivého vlivu moderní civilizace na rovnováhu v atmosféře a ve vodstvu planety. Nebo aspoň pomáháme ne zcela zmapovaným cyklickým meteorologickým a hydrologickým dějům a posilujeme jejich ničivé následky.

Při této příležitosti naštěstí neslyšíme, že každý má mít pytle s pískem připraveny ve sklepě a že jimi včas má obložit své obydlí. Neslyšíme, že by si měl každý postavit protipovodňovou stěnu. Dokonce neslyšíme, že kdo bydlí blíže u řeky, může si sám za to, že mu velká voda škodí, a že odpovědný občan si postaví dům na kopci. Jsme přece jen v Evropě, máme za zády dvě a půl tisíciletí uspořádaného státního života. Víme něco o tradičním poměru veřejné a soukromé sféry. Leví i praví spojí ruce k pomoci potřebným. A hodnoceni nebudou podle politických programů, nýbrž podle dobré nebo špatné organizace protipovodňových prací.

Pravicoví ideologové obvykle nepolemizují s levicovým myšlením, nýbrž se svým obrazem levice. A ten je vykreslen tak, že si kritiku zaslouží. Patří k tomu představa levicového voliče, který není ochoten nebo schopen postarat se o sebe a své nejbližší a místo toho natahuje ruku po pomoci. A představa pravicového politika, který v zájmu získání moci vyhoví této lidské neschopnosti a lenosti a nabídne svým příznivcům levnou pomoc, i když ví, že na ni nemá prostředky, nebo prostředky má díky tomu, že mu je předtím svou ekonomickou aktivitou připravila pravice. Pravice prý produkuje a levice rozdává.

Přitom levici, aniž by se v tom vyčerpával její program, jde o to, že občanská péče o vlastní záležitosti se má odehrávat podle jednotlivých témat vždy tak, jak je to nejefektivnější. Tam kde je v silách jednotlivce nebo rodiny, aby se postarali, je to na nich. Tam, kde soukromá iniciativa selhává, kde nejsou všichni schopni uchránit život, svobodu, zdraví a majetek, nastupuje veřejný sektor. Prostřednictvím obce, regionu či státu se já občan postarám o sebe a o druhé a druzí se postarají o mne. Velká voda je příkladem, kde toho soukromou iniciativou mnoho nezmůžeme. A jsou oblasti, kde se veřejná péče se soukromou může doplňovat. Kde se musí postarat občan i úřad a spolu s nimi na státě nezávislé občanské iniciativy.

Levice neznamená natahovat ruku po pomoci tam, kde bych se měl přičinit. Spíše jde o to udělat iniciativně něco pro sebe i pro druhé, a to i prostřednictvím veřejného sektoru. Jde o racionální rozložení podpůrných, ochranných a pomocných činností. Pokud levice degeneruje ze strany jednotlivců v lenost a ledabylost a ze strany politiků v pohodlný populismus, ztrácí půdu pod nohami. Taková levice je odsouzena předem k neúspěchu. Levice iniciativní, občansky agilní je nadějná.

Nemyslím, že by v postižených obcích byl nějaký zřetelný rozdíl v úspěšnosti protipovodňových opatření mezi levicovými a pravicovými starosty a radními. Státní záchranný systém se může někomu jevit jako byrokratický, ale pracuje hladce na základě racionálního rozboru dřívějších zkušeností a na základě výcviku a pravidelné prověrky připravenosti. Na tom se ukazuje, že stát není nepřítel, kterého je třeba omezovat. Stát, to jsme my, my občané, naše společná aktivita. Protipovodňová opatření budou úspěšná bez ohledu na subjektivní přesvědčení aktérů tam, kde se nechá volný průchod dobře připravenému zásahu veřejné moci.

Pohroma, jakou jsou letošní povodně, i když to asi nebude taková tragédie, jako v létech 1998 a 2002, ukazuje, že člověk je bytost neodlučitelně individuální i sociální. Společnost se skládá z jednotlivců a nemá jednotlivce drtit, nemá je zarovnávat a omezovat. Nemá být na úkor jednotlivce, nemá jít o drtivý kolektivismus. Jednotlivec nemá být obětován zájmům společnosti, jak je tomu v totalitních systémech. Ale jednotlivec by se bez lidského společenství, napřed bez rodiny (nebo aspoň její náhrady) nepropracoval k lidským projevům, jako je řeč, myšlení, kultura, etika a vzdělání. Jednotlivci tvoří společnost, a společnost tvoří jednotlivce. Vypjatý individualismus je stejně špatný jako kolektivismus.