Ekologové jsou často považováni za účinné zpomalovače výstavby dálnic a podobných projektů, obvinění ze škůdcovství se pak často analogicky rozšiřuje i na lidi, kteří nechtějí státu uhnout z cesty a třeba se řadu let účastní různých soudních tahanic. Kvůli těm jsou pak vláčeni i mediálně.

Podíváme-li se na diskuzní fóra pod články o kontroverzních dopravních stavbách, dozvíme se, že ekoteroristy je třeba zneškodnit, nebo ignorovat, Miroslava Patrika z Dětí Země zastřelit a statkářku Havránkovou bez milosti vyvlastnit. Menší část diskutujících nicméně podotýká, že ve skutečnosti je třeba zatočit s neschopnými státními úředníky, nebo je alespoň nechat zaplatit vzniklé škody, jdoucí do milionů.

S tím by řada ekologů souhlasila. Za nějaké mocné protihráče státu se navíc sami ekologové nepovažují, a stejně tak se samozřejmě nepovažují ani za veřejné škůdce. Svůj boj za přírodu a demokracii podle svých slov vedou proti přesile a často ve svém volném čase. Od přírody ani od veřejnosti si za to ale obvykle ocenění nevyslouží.

Ekoteroristé

„Aktivisté nejsou žádná „veřejnost". Jsou to profesionálové — malá uzavřená skupinka stále stejných tváří. Nikdo je nevolil. Netušíme, koho vlastně zastupují a jaké finanční zájmy jsou ve hře. Základní otázka zní: mají mít kverulanti z povolání právo ohrožovat naše životy a zdraví?“ Otázku, kterou Ivan Brezina formuloval ve svém dva roky starém článku na Neviditelném psu, můžeme stále považovat za jakýsi rétorický koncentrát lidí, kterým ekologové v právu vadí.

„Slovo ekolog se pro řadu lidí stalo nadávkou, tak tomu ale nebylo vždy. Nabíhalo to postupně od druhé poloviny devadesátých let. Ekologové se svého času soudili s plzeňskými politiky ohledně označení „ekoterorista“, teď už by se nad tím nikdo nepozastavoval,“ komentoval to Edvard Sequens ze sdružení Calla.

Výmluvná je v této souvislosti odpověď sociologa Jana Kellera z tři roky staré ankety časopisu Sedmá generace: „Jsem mezi těmi, kdo od plzeňského soudu mají přímo úředně potvrzeno, že jsou ekoteroristé. Když jsme se před soudem bránili, že terorismus přece znamená hrozbu násilím nebo jeho použití, soudce nám oznámil, že tyto znaky nepochybně splňujeme, protože některým z nás bylo v souvislosti s plzeňským obchvatem vyhrožováno smrtí. Jelikož žijeme v právním státě, je z toho patrné, že ekoterorismus u nás jen kvete. Podobně jako blbost, a možná i ještě hýřivějšími barvami,“ uvedl Keller, který se na straně ekologů v devadesátých letech účastnil sporů okolo obchvatu Plzně.

Za řadu problémů přitom podle ekologů nemůže jejich přílišná horlivost při ochraně přírody, jde o chyby úředníků nebo intervence politiků. „Typickým příkladem je územní plánování, nyní aktuálně v souvislosti s plánovanými temelínskými dráty směrem na Vysočinu. Stát si je kdysi dávno bez vědomí lidí naplánoval a od té doby se to táhne, schvaluje se to a nejednou není cesty zpátky. Mluví se sice o politice územního rozvoje, ale ty vesnice, za jejichž humny mají vést dráty, často ani nevěděly, že se něco takového projednává. Když se potom má začít stavět a lidem se to nelíbí, úředníci se odvolávají na dávno schválené čáry, se kterými už údajně nelze hýbat. A nakonec to skončí „kverulanty“, kteří nechtějí uvolnit pozemek dávno naplánované a odsouhlasené stavbě,“ řekl Sequens, podle kterého jde o následek toho, že stát o svých záměrech se zúčastněnými včas dostatečně nedebatoval.

„Další věc je i stav médií, která snadno přijímají to, co řekne ministr nebo úředník, narozdíl od toho, co říkají ekologická sdružení,“ myslí si Sequens. Novináři prý většinou nemají čas zabývat se složitými tématy do hloubky.

Demokraté

Podle Miroslava Patrika mají spory „stát versus ekoteroristé“ další důležitou dimenzi: „V České republice je to systémový problém, lidé neuvažují demokraticky. Stále to bolševicky vnímají jako boj kdo s koho. Přitom v některých západních zemích jsou úředníci naučeni, že jsou službou veřejnosti. Že mají občanům pomáhat a radit, nikoliv s nimi soupeřit. U nás je to tak, že úředník poslouchá politika — proti občanům,“ dodává Patrik.