V roce 2006 Strana zelených vstoupila do Sněmovny a ekologickým občanským sdružením, která nevěnovala pozornost její povaze, ani krajně problematickému způsobu, jakým vzniklo její tehdejší vedení, se zdálo, že přicházejí tučné časy. Myslela si, že grantů bude víc a vyšších, uši úředníků budou jejich argumentům naslouchat a část politické váhy zelené parlamentní strany se přenese i na ně.

Podle hlasů, kterým dal čas za pravdu, byl ovšem už v tehdejší politice Strany zelených předurčen její následný pád. V roce 2010 se s odchodem zelených zpátky do mimoparlamentní bezvýznamnosti počítá už jako se samozřejmostí. Programové zelené cíle přitom mají dnes výrazně horší vyhlídky, než měly před čtyřmi či osmi lety.

Přestože byli zelení ve vládě hned od počátku a vydrželi tam až do hořkého konce „nestranických“ ministrů Dusíka a Kocába, navzdory dílčím úspěchům se v souvislosti se zelenými mluví o zradě ideálů, oportunismu či neschopnosti udržet vůči betonářské lobby velkých stran ekologický status quo. K tomu přistupuje chronická politická neobratnost, jejímž názorným příkladem může být jmenování zastánce brdského radaru a nynějšího lídra konkurenční TOP 09 Karla Schwarzenberga ministrem zahraničních věcí.

Z hlediska ekologických občanských iniciativ je možné konstatovat, že zelenou éru na ministerstvu životního prostředí bylo možné přežít, a že něco se dokonce podařilo popostrčit správným směrem, nebo o tom alespoň rozpoutat debatu. Jak ale nasvědčuje způsob, jakým si počíná první ministryně postzelené éry bývalá tisková mluvčí uhelných elektráren ČEZ Rut Bízková, ekologické zájmy vstupují do zlých časů.

Není valný důvod očekávat, že v rámci příští vlády to bude jiné. Jak se ekologické skupiny připravují na peklo, které přijde po volbách?

Oběšenci na grantových nitkách

Když společensko-ekologický časopis Sedmá generace ve svém posledním loňském čísle bilancoval vývoj ekologického hnutí za posledních dvacet let, jako červená niť se úvahami nad peripetiemi zeleného aktivismu vinulo povzdechnutí, že občanské iniciativy už nejsou zdaleka tak radikální jako kdysi, že se z nich do značné míry staly byrokratické organizace závislé na grantech a že současná apatie veřejnosti k problémům životního prostředí je v příkrém rozporu s nadšením devadesátých let.

Představitelé ekologických sdružení říkají, že se profesionalizovali. Jenomže co se stane, když na služby profesionálů dojdou peníze, protože nová, skrznaskrz prolobbovaná vláda jednoduše zavře kohoutky od penězovodů?

Svou závislostí na ministerských grantech se občanské iniciativy staly paradoxně zranitelnějšími. Zatímco dosud nahrazovaly chybějící morální i materiální podporu státními granty, díky kterým si je stát na druhou stranu mohl ochočit a prostřednictvím grantových nitek je směrovat ke spíše neškodným tématům a rezignaci na radikálnější program, s příchodem antiekologické vlády se z nitek může stát špagát, který se jim stáhne nejprve kolem pasu a pak možná i kolem hrdla.

Sami ekologové se netají tím, že bez státní podpory i bez podpory veřejnosti jim nastanou krušné časy.

Evropská unie, nebo veřejné mínění?

„Kroky vedoucí k destrukci systému ochrany životního prostředí, které by mohla provádět nová politická garnitura, budou limitované díky našemu členství v Evropské unii,“ věří Edvard Sequens ze sdružení Calla. Nicméně i on připouští, že české ekology i české životní prostředí čekají výrazně horší časy.

„V jistém ohledu je to i dobře, na odporu se může posílit občanská společnost,“ dodává Sequens s tím, že ekologické organizace jsou v současnosti oslabeny odchodem části zkušených lidí do exekutivy. Personální průvan, který na ministerstvu životního prostředí udělala po svém nástupu Bízková, tak může mít pro iniciativy i kladné důsledky.

„Když jsme přežili devadesátá léta, kdy vládl Klaus od roku 1992 do roku 1998, tak si myslím, že by to nemuselo být o moc horší,“ komentuje situaci předseda Dětí Země Miroslav Patrik. „Prostě se budeme muset přizpůsobit a získat podporu veřejnosti, abychom alespoň mohli svobodně říkat svůj názor,“ dodává.

Jenomže když se podařilo ztratit podstatný díl podpory veřejnosti ještě předtím, než propukla současná antiekologická mediální masáž, jak by se jim mělo podařit ji znovu získat — bez finančních a lidských zdrojů a především bez legitimity?

Bitva o limity těžby

Paradoxně ekologickým aktivistům nezbývá než doufat, že se řádění společnosti ČEZ, severočeských uhlobaronů nebo betonové lobby utrhne ze řetězu takovým způsobem, že jim to otřesené lidi nažene do náruče podobně jako se to stalo na přelomu osmdesátých a devadesátých let.

A aby těmto paradoxům nebyl konec, Vojtěch Kotecký z Hnutí Duha vidí dokonce příležitost i v tom, že zelení pravděpodobně opustí Parlament. „Pokud se zelení nedostanou do Sněmovny, jejich hlasy vlastně budou volné a ostatní strany o ně budou soutěžit. Ovšem záležet bude na jednotlivých případech — je tu spousta neznámých, klíčové bude například to, kdo konkrétně bude ministrem životního prostředí," uvedl Kotecký.

Jinak se ale ekologové shodují, že chování politických stran a ani jejich programy nevěstí nic dobrého. „Nesporně nastanou kroky směrem k horšímu. Na druhou stranu se ve volebních programech objevují některé zajímavé věci: například sociální demokraté, lidovci a zelení navrhují zákon, který by stanovil tempo snižování emisí a podporu nových zelenějších technologií,“ neztrácí optimismus Kotecký.

„Problém je v tom, že několik minulých období ukázalo, že programy politických stran nevypovídají nic o tom, co pak budou v Parlamentu prosazovat,“ dodává.

Vedle politických stran ale podle Koteckého bude záležet na lidech samých. „Je například celkem jisté, že na Ústecku dojde k referendu o prolomení limitů. Je také celkem pravděpodobné, že Litvínovská uhelná v tom případě rozpoutá velkou kampaň. Nicméně přesvědčit lidi se jí nemusí podařit, a pokud názorové rozložení zůstane podobné jako je dnes, je prakticky jisté, že se limity neprolomí," uvedl Kotecký.

Patrik z Dětí Země má ale odlišný názor: „Ten, kdo říká, že je pro referendum, vlastně říká, že je pro prolomení limitů,“ říká. „V případě limitů vidím referendum jako úkrok stranou se snahou vyhnout se zodpovědnosti a nemuset nic vysvětlovat.“

Připomíná v této souvislosti referendum o odsunu brněnského nádraží z roku 2004, kdy radnice ovládaná ODS koalici za nádraží v centru spíše osočovala a veřejnost od účasti v referendu odrazovala, namísto aby obyvatele nechala rozhodnout a vybavila je nestranně vypracovanými argumenty pro i proti.

Mimochodem: odpůrci přesunu tehdy sice lidové hlasování s přehledem vyhráli, magistrát ale i po výměně partají v přípravách na přesun dál nerušeně pokračuje, a to dokonce přesto, že Strana zelených se stala součástí radniční koalice a bývalý předák občanské aliance Nádraží v centru Martin Ander náměstkem primátora.

V každém případě ale referendum dává příležitost k mobilizaci občanské společnosti, což bude jedna z hlavních metod práce, které ekologickému hnutí zůstanou k dispozici.

Budeme se soudit

Jiný severočeský případ až v Mikronésii proslulé elektrárny Prunéřov ukazuje, že další strategií, na kterou zůstane ekologické hnutí odkázané, budou soudní spory.

Podle Koteckého z Hnutí Duha by tak definitivní tečku za kauzou Prunéřova II neměl znamenat ani nedávný podpis ministryně Rut Bízkové. Ekologické organizace a především místní lidé, kteří nechtějí mít za domem zbytečně kouřící komíny, totiž podle něj téměř jistě půjdou do právních bitev, ve kterých se snahy ČEZu pokusí zvrátit.

Právník Jan Šrytr z Ekologického právního servisu ihned poté, kdy ministryně Bízková vydala kladné stanovisko, uvedl: „Dnešní rozhodnutí ministerstva považujeme za zjevně věcně nesprávné a nezákonné, a tudíž napadnutelné.“ Podle Šrytra je konstrukce ministerstva právně neudržitelná a projekt podle jeho přesvědčení nemůže získat ani územní povolení, ani integrované povolení o znečištění, protože způsob, jakým se ministerstvo s podmínkou nejvyšší účinnosti pokusilo vyrovnat, zákon vůbec nepřipouští. Pokud by úřady rekonstrukci podle projektu ČEZu povolily, ekologický právní servis se bude soudit.

Právní válku ostatně státu slíbil i Jan Rovenský z Greenpeace ihned poté, co ho společně s dvěma kolegy policisté sundali ze střechy vládní Strakovy akademie, kde Greenpeace protestovalo proti nezdravému vlivu energetického koncernu na českou politickou reprezentaci.

Jenomže bude právní bitva stačit? Podle Patrika z Dětí Země je hlavní problém s kauzou Prunéřov II v tom, že stát jednak sám žádá o povolení, sám o tomto povolení rozhoduje a sám ostatně také určuje pravidla pro toto rozhodování. „Pokud tedy stát chce postavit Prunéřov, těžko tomu může někdo zabránit,“ myslí si Patrik.

V soudní síni bývají ekologičtí aktivisté osamělí a než se veřejnost probudí, může být pozdě.

České ekologické hnutí tak zatím může jen tiše závidět svým německým kolegům. Když v Německu odešli zelení z vlády a současná pravicová koalice se pokusila revidovat rozhodnutí o ukončení německého jaderného programu k roku 2020, promluvila občanská společnost. Živý řetěz mezi dvěma severoněmeckými jadernými elektrárnami měřil 120 km a účastnilo se ho na sto dvacet tisíc lidí.

Jak obdobnou sílu občanské společnosti zmobilizovat v českých zemích? Blokády Temelína v devadesátých letech či ještě starší akce na záchranu Libkovic byly prvními malými kroky v tomto směru. Jak na ně navázat? To je otázka, na které zřejmě závisí budoucnost českého ekologické hnutí více než na objemu příštích vládních grantových programů.