V roce 2006 Strana zelených vstoupila do Sněmovny a ekologickým občanským sdružením, která nevěnovala pozornost její povaze, ani krajně problematickému způsobu, jakým vzniklo její tehdejší vedení, se zdálo, že přicházejí tučné časy. Myslela si, že grantů bude víc a vyšších, uši úředníků budou jejich argumentům naslouchat a část politické váhy zelené parlamentní strany se přenese i na ně.

Podle hlasů, kterým dal čas za pravdu, byl ovšem už v tehdejší politice Strany zelených předurčen její následný pád. V roce 2010 se s odchodem zelených zpátky do mimoparlamentní bezvýznamnosti počítá už jako se samozřejmostí. Programové zelené cíle přitom mají dnes výrazně horší vyhlídky, než měly před čtyřmi či osmi lety.

Přestože byli zelení ve vládě hned od počátku a vydrželi tam až do hořkého konce „nestranických“ ministrů Dusíka a Kocába, navzdory dílčím úspěchům se v souvislosti se zelenými mluví o zradě ideálů, oportunismu či neschopnosti udržet vůči betonářské lobby velkých stran ekologický status quo. K tomu přistupuje chronická politická neobratnost, jejímž názorným příkladem může být jmenování zastánce brdského radaru a nynějšího lídra konkurenční TOP 09 Karla Schwarzenberga ministrem zahraničních věcí.

Z hlediska ekologických občanských iniciativ je možné konstatovat, že zelenou éru na ministerstvu životního prostředí bylo možné přežít, a že něco se dokonce podařilo popostrčit správným směrem, nebo o tom alespoň rozpoutat debatu. Jak ale nasvědčuje způsob, jakým si počíná první ministryně postzelené éry bývalá tisková mluvčí uhelných elektráren ČEZ Rut Bízková, ekologické zájmy vstupují do zlých časů.

Není valný důvod očekávat, že v rámci příští vlády to bude jiné. Jak se ekologické skupiny připravují na peklo, které přijde po volbách?

Oběšenci na grantových nitkách

Když společensko-ekologický časopis Sedmá generace ve svém posledním loňském čísle bilancoval vývoj ekologického hnutí za posledních dvacet let, jako červená niť se úvahami nad peripetiemi zeleného aktivismu vinulo povzdechnutí, že občanské iniciativy už nejsou zdaleka tak radikální jako kdysi, že se z nich do značné míry staly byrokratické organizace závislé na grantech a že současná apatie veřejnosti k problémům životního prostředí je v příkrém rozporu s nadšením devadesátých let.

Představitelé ekologických sdružení říkají, že se profesionalizovali. Jenomže co se stane, když na služby profesionálů dojdou peníze, protože nová, skrznaskrz prolobbovaná vláda jednoduše zavře kohoutky od penězovodů?

Svou závislostí na ministerských grantech se občanské iniciativy staly paradoxně zranitelnějšími. Zatímco dosud nahrazovaly chybějící morální i materiální podporu státními granty, díky kterým si je stát na druhou stranu mohl ochočit a prostřednictvím grantových nitek je směrovat ke spíše neškodným tématům a rezignaci na radikálnější program, s příchodem antiekologické vlády se z nitek může stát špagát, který se jim stáhne nejprve kolem pasu a pak možná i kolem hrdla.

Sami ekologové se netají tím, že bez státní podpory i bez podpory veřejnosti jim nastanou krušné časy.