Trendem posledních let je snaha českých seriálových tvůrců zasazovat stále ty stejné herce do stále novějších, modernějších a technicky preciznějších kulis. Jako poslední se pokouší čeřit české seriálové vody matador televizní investigativní žurnalistiky Josef Klíma.

Každý takový pokus provázejí na jedné straně očekávání, jestli se nám konečně podaří setřást tu ubohou socialistickou krustu a přicupitat o nějakou tu koňskou délku blíže k uhánějícímu západnímu bombastičnu. Na straně druhé v nás ale každé takové snažení vzbuzuje i obavy, jak se autoři něčeho tak bedlivě sledovaného popasují s byť jen náznakem kontroverzním obsahem.

Míra, s jakou „Reportérka“ naplní očekávání, bude předmětem debat filmařů a filmových kritiků. Zato zmíněné obavy stihl Klímův seriál vrchovatě naplnit už v průběhu první epizody. O spolehlivé sexistické šabloně celé detektivní série už skvěle referovala Táňa Zabloudilová. Vysloveně zákeřně na nás však první epizoda vychrlila i solidní dávku místy lépe, místy hůře kamuflované homofobie.

Klímův útok ze zálohy

Pomalu si zvykáme na to, že i naše nová normalizace vyžaduje svoje „ženy za pultem“, „nemocnice na kraji města“ a konec konců i svoje do nových hávů převlečené „sanitky“ k tomu, aby svoje občany utvrdila v tom, jak se správně orientovat ve zmatku tam venku a jak přitom pokud možno příliš nezpochybnit svá pevná přesvědčení.

↗

Režisér se první půlhodiny epizody pokoušel stupňovat napětí výhradně skrze tajuplnou zmínku o tom, že objekt vyšetřování byl pravděpodobně gay. Foto repro ČT

Pokud už tedy tvůrci „nové normalizace“ vystopují ve společnosti nějaký ten předsudek, pojmou utkvělou potřebu jej v hlavním vysílacím čase se vší vervou podpořit, přiživit a pokud se cítí mimořádně „ve formě“ (což se lidé typu Josefa Klímy nebo Filipa Renče cítí evidentně často), třeba i pořádně prohloubit.

A tak zatímco feministická duše trnula v obavách, jak moc sexualizovaným objektem se stane pohledná hlavní hrdinka Hedvika (v podání Terezy Voříškové), Klíma po vzoru nejslavnějších iluzionistů využil této návnady k tomu, aby odkudsi ze zálohy naprosto nečekaně hodinu systematicky ponižoval homosexuály.

Posedlost homosexualitou

První půlhodinu úvodní epizody Klímovy Reportérky s názvem „Nad první kauzou“ se režisér kupříkladu pokoušel stupňovat napětí výhradně skrze tajuplnou zmínku o tom, že objekt vyšetřování (zahynuvší miliardář Jiří Korn) byl pravděpodobně gay. Ještě teď mi z té strašné nejistoty běhá mráz po zádech. V dalších minutách to do sebe naštěstí začalo všechno zapadat…

Pokud už se zkrátka u někoho projeví zákeřná homosexualita, je nasnadě, že ve svém extravagantním hnízdečku začne okamžitě pořádat skandální orgie. Kdybyste to nevěděli, tak takový homosexuál si totiž vůbec nemůže pomoct, protože je zcela pod vlivem mýtické frakce Satana a Dionýsa.

Konzervativní divák prvního kanálu veřejnoprávní televize tak může v nedělním prime-timu zůstat klidný — měl pravdu: sexuální menšiny jsou jakousi démonickou silou, která, jsa evidentně v plné moci samotného syna prince temnot, začne vylézat z neřestí prosáklých zákoutí našich měst (jež už zkrátka nejsou, co bývala) a vyráží krást děti z domovů. Nevinné bytosti jim pak neslouží jako nic jiného, než jako rituální oběti okultních prasáren.

Ani Josef Klíma ve svém snímku nezaváhal, a aby zabránil jakémukoli zmatku v hlavách předsudečných, právě v takové perspektivě homosexualitu bezpečně ukotvil. Z natolik nezajímavého tématu, jakým by už v roce 2015 bývala mohla být něčí sexuální orientace, se tak Klímovi podařilo za pomoci nejprogresivnějších filmových efektů udělat tu nejzpátečnější továrnu na předsudky.

„Buzeranti“ a „kuřbuřti“

V mém textu se vyskytují slova jako „gay“ nebo „homosexuál“. V samotném snímku je však Klíma neváhal ve jménu poněkud záhadně identifikované autentičnosti nahradit termíny jako „buzerant“ nebo „kuřbuřt“. Jenomže o jaké autenticitě je tady vlastně řeč?

Autenticky tyto výrazy rozhodně nezněly z úst hereckého obsazení. Podobné až reliktní „výkřiky z hlubin devadesátek“ absolutně nekorespondují ani s moderním prostředím seriálové redakce, ani s vyobrazovaným světem prestižních novinářů.

Intuitivně by člověk podobné průpovídky očekával daleko spíše v kysucké pivnici v pokročilé fázi zapíjení neúspěšného referenda za tradiční rodinu, nebo při rituálním pálení makety Freddie Mercuryho v lese na chalupě u Adama B. Bartoše.

Po vzoru klasického řádu seriálového světa si můžeme na závěr položit tu typickou otázku: jakéže z toho všeho plyne ponaučení? Zkrátka takové, že ani ty nejmodernější ze všech efektů, ani ten nejdynamičtější ze všech střihů, ba ani ti nejpohlednější ze všech herců a hereček nedokážou zakrýt stále tu stejnou prachobyčejnou staromódní hloupost. Inu, není moderna jako moderna.