Ministr kultury přišel s nápadem udělovat ještě další ministerská vyznamenání — titul Rytíř a Dáma české kultury umělcům, kteří osvědčili statečné osobní postoje, a titul Mecenáš umění těm, kdo na umění přispívají, aniž by žádali reklamu.

Titul nemá mít finanční dotaci (to by u Mecenáše bylo opravdu absurdní), má spočívat v čestném diplomu a medaili, a může být udělován také in memoriam. Když návrh vláda schválí, budou se tituly poprvé udělovat 27. února tohoto roku v rámci mezinárodního projektu proti totalitě Mene tekel v Národním divadle v Praze.

Na tomto návrhu je, myslím, zřetelně vidět, že Daniel Herman přináší na MKČR něco z mentality ÚSTR, kterému šéfoval dříve.

O titulu bude rozhodovat komise spolu s ministrem, není však řečeno, kdo bude jednotlivce k ocenění navrhovat.

Když o potenciálním titulu uvažuju, připadá mi nominace jeho příjemců komplikovaná jako církevní restituce. Kde bude hranice onoho in memoriam?

Může být oceněn třeba Jakub Arbes, který jako odpovědný redaktor Národních listů seděl v rakouském vězení v České Lípě? Nebo Otakar Ostrčil, který statečně uvedl na Národním divadle v roce 1926 operu Vozzeck expresionisty Albana Berga, přičemž proti tomuto „zvrhlému umění“ protestovalo šest stálých abonentů včetně pražského primátora, jehož náměstek Vaněk bohužel zesnul v průběhu premiéry?

↗

Koho by ministr kultury cenil titulem Rytíř a Dáma české kultury a koho ne? Foto en.wikipedia.org

Dostanou ho V+W, nebo jenom V, protože W byl za socialismu jmenován národním umělcem? A co E. F. Burian, který dokonce před nacisty neemigroval jako V+W, vydržel hrát až do samé deportace do koncentráku, ale svoje komunistické přesvědčení po návratu vtělil do divadelního díla už nepříliš přesvědčivého? Nebo Josef Skupa, jehož revoluční Kašpárek už 23. září 1948 pochovával v Plzni Rakousko, za okupace byl v drážďanském koncentráku a v 50. letech agentem britských tajných služeb (který z těch postojů je osobně statečný?).

Z komunistů šedesátých let tu máme předního rytíře Ludvíka Vaculíka, který ale zbyl oceněn státem jak za své postoje, tak za své dílo. Ale co třeba dáma Eva Kantůrková — nebude nám vadit její komunistické angažmá v letech padesátých? Dojde na režiséra Jana Grossmana, který neštval ničím jiným než svým mimořádným intelektem a nadáním sdělovat pravdu literární kritikou a divadlem? A když jsme u těch kritiků, co nespravedlivec Václav Černý a alternativec Jan Lopatka?

A co to vlastně jsou ty osobní statečné postoje? — emigrovat a nepodílet se? Distancovat se ve vnitřní emigraci u lopaty a nepublikovat? Vzpírat se a provokovat zjevem a životním stylem bez politického úmyslu, jak to o sobě neustále v rozhovorech říkali příslušníci The Plastic People? Nebo filozofovat a tvořit v ústraní a v hmotné chudobě jako o tiskárnu a nakladatelství okradení příslušníci rodiny Vokolkovy? Který osobní postoj má nárok být uznán jako statečný — ten buřičský nebo ten introvertně zdrženlivý?

Nápadně bohémský nebo nenápadně učitelský? Ten, který divoce tvořil, nebo jiný, který se ho zastal? Kdo zváží v životě jedné osobnosti omyly i zásluhy, když přece víme, že nepřizpůsobivé povahy jsou dobří revolucionáři, ale špatní ustavovatelé, a ti, kteří mají talent sdružovat, koncepčně rozvíjet a stmelovat různé postoje a temperamenty v zájmu dobré věci, bývají nenápadní a pro mocenské struktury zdánlivě přijatelnější?

A všechno to je pořád a setrvale obráceno do minulosti — nebo je pro ministra Hermana z KDU-ČSL statečným osobním postojem i postoj Martina C. Putny, kráčejícího s duhovou vlajkou a heslem, které tak naštvalo prezidenta Zemana?

A co takový Jan Švankmajer — že by mu ministr zkusil udělit medaili za statečný osobní postoj vyjádřený tím, že odmítl státní vyznamenání? Nebo Vladimír Mišík, který ani není surrealista, takže to nemá manifestačně doloženo? Není dnes statečným osobním postojem u herce to, že nehraje (ke své značné finanční újmě) v reklamě?

Umělecké dílo lze posoudit, ne zcela objektivně a ne bez kontextu doby a bez rizika mýlky, ale nějaká objektivně stanovitelná kritéria se najít dají. A hlavně — dají se najít ze samotného díla, bez ohledu na osobu tvůrce. U statečných osobních postojů je to mnohem těžší — ty vůčihledné mohou maskovat skryté špatné vlastnosti a třeba i provinění (podívejme se třeba na takového Bertolta Brechta), ty skryté zase nejsou vidět a někdo je musí dosvědčit. Kdo?

Z umělců, kteří ještě žádný metál nedostali a jsou přitom konsistentní jak co do kvality díla, tak do co osobních postojů, mě napadá Vlasta Třešňák — neodvedu si však představit, že by si pro takovou medaili šel. Postoj je něco, co se dá těžko nějak oficiálně odměňovat, statečné postoje bývají nekonformní a nekonformní postoje se moc neslučují s přijímáním metálů.

V českém umění máme nad udělováním všelikých ocenění pěkný komentář v Krvavém románu Josefa Váchala, z nějž si dopřejme závěrečného pobavení:

Krvavý román, kapitola V pokoutní redakci

… z těchto trapných myšlének vyrušen byl Paseka klepáním na dvéře. On však si mnoho toho klepání nevšímal a klidně sázel dále. Domníval se, že to klepání buď způsobují duchové nebo blechy u dveří si vyklepávající pes Tarzán, na kteréžto oba klepoty byl starý Paseka dávno zvyklý. Než: k tomu klepání přidružilo se i jasné zazvonění dveřního zvonku. Pasekou to přece trochu trhlo a kráčel pomalu otevřít.

To nemohl být nikdo jiný, než opět zase nějaký posel z ministerstva školství a osvěty, přinášející Pasekovi novou podporu v obnosu 1000 Kč na práce grafické. Posledně a poprvé se tak stalo Pasekovi před čtyřmi léty a jak víme, byl tehdy tolik z té neočekávané a jím nežádané podpory radostně rozrušen, že půl roku na to musel své nervy léčiti. Když se vrátil pozdravený domu, jakožto vděčný obdarovaný spěchal splniti podmínku, připsanou tím štědrým ministerstvem, by totiž svým časem o použití té podpory podal zprávu.

Paseka jim tudíž odpověděl, že si koupil za těch tisíc korun zrovna jednu garnituru prádla, aby stav grafický před cizinou náležitě representoval, a dvě kila písma, aby jím pomáhal českou kulturu dále šířiti.

Skutečně také vidíme, že ten Paseka písma tehdy koupeného, jakož i prádla, upotřebuje dodnes. Ta jeho odpověď zdála se těm pánům z ministerstva bláznivá, i dali vyšetřiti Pasekův duševní stav. Následkem toho vyšetřování byl Paseka odvezen do Bohnic, kde by zůstal podnes, nebýt dobře zapsán v kruzích kléru, neboť byl na jejich přímluvu propuštěn.

On jim totiž vyráběl dřevorytiny tak lacino, že se s ním žádná konkurence nemohla měřit. Proto mu také jednou u Zlatého klasu ve Spálené ulici před několika svědky nastávající arcibiskup pohladil psa. Ovšem, to pohlazení nebylo tomu psovi nic platné, neboť ho později někdo ukradl a sněd. Paseka také žádnou vinu tomu arcibiskupovi nedával, což bylo také jeho štěstí. Neboť jen proto se dosud na svobodě nalézá a může své obskurní tisky dále vydávati.