Ministerstvo kultury pod vedením ministra Daniela Hermana usiluje o to, aby v roce 2017 rozpočet na kulturu konečně dosáhl (alespoň) jednoho procenta z rozpočtu státního, což je závazek vyplývající z programového prohlášení. V tomto roce po pronikavých škrtech a opětovnému navýšení rozpočtu na kulturu je to 0,86 procenta, v příštím roce by to mělo podle Daniela Hermana být 0,89 procenta. Alespoň tak se patrně dohodl s premiérem Sobotkou, který v nedávných dnech ministerstvo kultury navštívil.

Ponechme tentokrát stranou neblahou taktiku, kdy ministerstvo kultury všem svým příspěvkovým organizacím (což jsou například všechny národní kulturní instituce) nejprve oznámí, tedy přikáže jim, aby své rozpočty v rámci úsporných opatření pro aktuální rok redukovaly o deset procent.

Poté se podaří „rozpočet pro kulturu navýšit“ na původní úroveň, takže všem se uleví, ba někteří kulturníci to považují za vítězství, zejména ministr. Zdá se mu, že vybojoval, co mohl, tak buďme rádi že aspoň tak. Tímto způsobem je každoročně paralyzována činnost kulturních organizací, ale paralyzován je také oprávněný nárok na to, aby rozpočet na kulturu byl vyšší, a to podstatně.

V rozhovoru s Janou Machalickou (LN z 12. 7. 2014) ministr Herman tuto praxi — příkaz snížit rozpočet — obhajuje slovy: „To si vyžaduje ekonomická situace a ten první nástřel musí být takový. Poté samozřejmě začínají rozhovory jednotlivých resortů s ministerstvem financí.“

↗

Po několika předchozích ministrech kultury by Daniel Herman  mohl být člověk s větším vztahem ke kultuře alespoň v jednom ohledu: Mohl by si uvědomovat, že kulturní obec — stejně jako křesťané — žije spokojeněji. Foto commons.wikimedia.org

Pokládám to za nepatřičnou nadřazenost ministerstva financí, protože správně se rozpočet tvoří zdola, takže diskutovat se má začít nad rozpočtem původním — tedy v čem by se případně mohl snížit; zjistilo by se, že v ničem, takže by „kultura“ byla ušetřena toho prvotního děsu ze snižování a následné zvyšovací mašinerie.

Nepatřičná nadřazenost ministerstva financí tkví v představě, že v kultuře je možno cokoli kdykoli škrtnout, aniž by někde vznikla škoda tím, že cosi, co se mělo stát či dít, se nestane a nebude to. Podle vzoru „dálnice jsou stavba, kultura je nadstavba“. A přitom nosné a podstatné kulturní projekty svou náročnou přípravou zpravidla přesahují roční rozpočtová období.

Škrtnout deset procent v rozpočtu například Národní galerii je podstatně horší než nepostavit ix kilometrů dálnice — „mrtvý“ projekt (práce s hmotou) se úřední mašinerií bez emocí a osobních konotací prostě jenom o rok odloží.

Podívejme se na Hermana z lepší stránky. Po několika předchozích ministrech (kultury) by to mohl být člověk s větším vztahem ke kultuře alespoň v jednom ohledu: Mohl by si uvědomovat, že kulturní obec — stejně jako křesťané — žije spokojeněji. Má více radosti ze života, více pochopení pro jeho barvitost a neklade na společnost, zejména na její veřejnou správu, nepřiměřené požadavky.

Dává lidem radost, aniž by museli mít „auto svých snů, dům svých snů“ a spotřebně nákladné zábavy a požadavky, které zatěžují společnost a náš veřejný prostor, ba veřejný rozpočet. Zní to trochu školometsky, ale jest to podloženo mou praxí v komunální politice: člověk, který chodí na výstavy a sleduje současné umění, nikdy nežádá kácení stromů ve prospěch výstavby parkovišť.

Nežádá od obce vnějškové blaho, protože si je vytváří vnitřně, což nemusí být otázka vzdělání. Podobně jako křesťan, jenž počítá s jistou mírou odříkání, aby se blaha dočkal až za horizontem pozemského života. Myslím si, že tohle by si Daniel Herman mohl uvědomovat a přizvat si takové spolupracovníky, kteří by uměli formulovat, že v umění a kultuře tkví podstata našeho dorozumívání.

Vytváří kódy, které dávají našemu životu smysl a vizi, protože všechno ostatní lze stále více zajistit robotickou inteligencí, odlidštit jako výrobní či administrativní proces. Bez umění a víry váš život nezachrání ani střílení medvědů na Aljašce. - Pouhé jedno procento ze státního rozpočtu?

Magda Vašáryová ve znamenitě vedeném rozhovoru v časopise Vital Plus (pro seniory) „odmítá provinční dekorativní populismus v kultuře“ a říká: „Ministerstvo kultury (slovenské) dostává balík peněz, ještě trochu větší balík peněz představuje to, co se dává do kultury v krajích. Na Slovensku dohromady 370 milionů euro.

Jedna třetina z toho jde na sociální politiku, na lidi zaměstnané v kultuře. Druhá třetina jde do kamene. Staráme se o to dědictví, které nám zůstalo. Říkáme, že jsme burried under monuments, pochováni pod památkami. Až si člověk říká, kde zanecháme my náš otisk? Poslední třetina jde na živou kulturu. To je třeba i vaření brynzových halušek. Takže na naši kulturu skutečnou, na naše umění, je to podle mé hypotézy ani ne pět procent. Je to podpora toho, co bylo.“

Řekl bych, že u nás je situace obdobná. Nemalé prostředky jdou na údržbu středověkých památek, hradů, které pak často slouží jako autentická kulisa pro komerční orgie nápodobců středověkého života, pro žonglování, které má odpoutat návštěvníkovu pozornost od Václava IV. Takže to, co je tou hmotnou kulturou, jejím fundamentem, stává se pouhým pozadím, kulisou k něčemu, co s kulturou souvisí jenom okrajově, pokud vůbec.

Každé uložení kamene do maltového lože na středověké hradby podle pokynů památkářů si odborná firma náležitě nacení, takže stavební firmy určují, kolik obnova památky bude stát. A „kultura“ to musí respektovat.

Na druhé straně pouze Jiří Bělohlávek (podle rozhovoru Machalické s Hermanem) v České filharmonii si vydobyl smluvní plat. O cosi podobného se patrně pokusil nový ředitel Národní galerie, aby byl na úrovni odborníků ze zahraničí, leč: „Co se týká pana docenta Fajta, mně není známo, že by tady bylo nějaké žonglování ohledně smluvních platů. Pan docent nastoupil na základě výběrového řízení, kde jednou z podmínek byl tarifní plat.“

Chápu to, po tvůrcích kultury se rovnou žádá nějaká oběť, čímž se skutečná kultura vymaňuje z tržního prostředí, ba ze souvislostí jiných institucí ovládaných státem: Kolik že to bere například generální ředitel Českých drah, České Pošty…

Pak ovšem tuto skutečnou kulturu nově definujme, její význam, poslání a působení ve společnosti… A vůbec se nepokoušejme ji každého roku strhávat z rozpočtu, protože těch ušetřených peněz už dávno pozbyla, dávno si jede v červených číslech. Naopak ji více podporujme, protože — kromě jiného a důležitějšího - tím i ušetříme na čtverečních metrech asfaltu.

Machalická se táže Hermana, zda by nebylo lepší, kdyby třeba lidé mohli po vzoru zahraničí do státních památkových objektů muzeí a galerií zdarma. Ministr odpovídá, že se s panem premiérem dohodl na 28. říjnu, „kdy bychom chtěli nabídnout volné vstupné rodinám s dětmi“. Jediný den v roce, pane ministře?

Čeho si ale na Hermanovi vážím, je jeho dobré vůle vycházet s premiérem Sobotkou.