Nedávno vyšel v Deníku Referendum text o příčinách selhávání klientů výchovných zařízení v běžném prostředí po dosažení zletilosti. Diskuse, kterou tento podle mě vcelku neinvazivní a nekonfrontační článek vyvolal, mě překvapila. Ukazuje se, že ve společenském diskurzu je ústavní výchova vnímána víceméně jako anachronismus, který by měl být plošně nahrazen pěstounskou péčí.

Navíc je téma ústavní výchovy opředeno velkým množstvím předsudků a jádrových přesvědčení. Za všechna tato jaderná přesvědčení uvádím jedno nejvýstižnější: „Ústav je průser, málem jsem tam skončila.“ Cítím potřebu zmapovat stručně příčiny a důsledky umisťování adolescentů do sítě ústavní výchovy s cílem alespoň trochu zmírnit nebo v ideálním případě lehce pozměnit obecná mínění, která v tomto ohledu (možná i právem) stále přetrvávají.

Z mého pohledu je tvrzení, že ústav je průser totéž jako tvrzení, že například dálnice je průser. Jistě, D1 za špatného počasí průser je, ale zase po D11 je radost jet a dostanete se efektivně z Prahy do Hradce, i když pochopitelně můžete zvolit alternativu okresek. Problém tedy není dálnice jako taková.

Ústavní výchova je nařizována výhradně soudem, diagnostické ústavy samotné o tom, kdo bude umístěn nerozhodují a se vstupem NOZ na scénu nerozhodují ani o tom, kde bude ústavní výchova realizována. Soudnímu jednání o nařízení ústavní výchovy nejčastěji předchází řada preventivních opatření v místě bydliště (spolupráce s výchovnými poradci ve školách, spolupráce s OSPOD, realizace dobrovolného pobytu, práce s rodinou atd.).

Teprve, když se prokáže, že všechna dostupná opatření již byla vyčerpána a neměla korektivní efekt, je možné podat podnět k soudu. Tento trend prevence mívá v některých případech spíše negativní dopad: např. je-li dítě ohroženo abusem návykových látek, není příliš mnoho času na hrdinství a situaci je potřeba řešit akutně. V takových případech výše zmiňovaná opatření ztrácejí na účinnosti a problém se prohlubuje.

Hlavními důvody k umisťování dětí nejprve k diagnostickému pobytu bývají nejčastěji výchovné problémy, které mají již tak závažný charakter, že je nelze řešit v rámci nukleární rodiny a obvykle jsou to rodiče, kdo podává ve spolupráci s OSPOD podnět k vydání předběžného opatření (to předchází nařízení o ústavní výchově a rovněž ho nařizuje soud).

↗

Teprve, když se prokáže, že všechna dostupná opatření již byla vyčerpána a neměla korektivní efekt, je možné podat podnět k soudu. Foto Repro Já chci domů! Diagnostický ústav