Kulturou obvykle rozumíme souhrn hmotných a duchovních hodnot vytvořených sociální jednotkou — určitou společností nebo její částí. Někdy se toto označení (kultura) považuje jednoduše za soubor zvyků, jimiž se určitá společnost nebo její část řídí, a na něž se její příslušníci, většinou už od dětství, adaptují, tedy za jakýsi specifický životní způsob. Pokud hovoříme o části společnosti, lze použít pojem subkultura.

V nedávném článku Filipa Šimečka zde v Deníku Referendum padla zmínka o kultuře chudoby, zatímco v diskusi, která se rozvinula pod článkem, byla existence kultury chudoby zpochybněna, protože zdánlivě znevažuje problematiku etnik.

Jak to tedy ve skutečnosti je? Existuje něco jako kultura chudoby nebo neexistuje?

Pojem kultura chudoby byl formulován v padesátých letech americkým antropologem Oscarem Lewisem. Ten si na základě studia života ve slumech (především v Mexiku, ale i jinde) všiml společných znaků a vzorců chování, jimiž se vyznačoval život lidí dlouhodobě žijících v chudobě, strádání a sociálním vyloučení. Vzorce se na různých místech opakovaly, a to nezávisle na etnické příslušnosti oněch chudých lidí.

Z typických znaků uvedu následující: Lidé, pro jejichž způsob života se hodí označení kultura chudoby, žijí obvykle soustředěni v určitých lokalitách, stranou od majoritní společnosti, dá se říct v chudinských čtvrtích. Mívají špatně placenou nebo vůbec žádnou práci. Trpí chronickým nedostatkem peněz, který je permanentně nutí zadlužovat se. Z toho vyplývají jejich životní postoje: žijí přítomností, nemyslí na budoucnost — ta je pro ně jen mlhavým pojmem.

Dávají přednost volným partnerským svazkům před manželstvím, což je „výhodné“ jak pro muže, kterým odpadá starost o rodinu, tak pro ženy, které si tím zajistí výhradní dispoziční právo na svůj majetek i právo vychovávat děti. Život rodiny tak vlastně spočívá výhradně na matce (muži žijící v kultuře chudoby jsou dost často nespolehliví a navíc bývají posedlí „mačismem“). Matka tedy musí dětem nahradit i otce, a proto řídí rodinu převážně autoritativním způsobem.

Vzhledem ke skutečnosti, že přísun mateřské lásky je omezený (matka to nezvládá), vládne mezi sourozenci poměrně silná rivalita. Dětství končí předčasně, sexuální život začíná příliš brzy. Jedinci vyrůstající v kultuře chudoby mívají nízké sebevědomí a slabě rozvinuté ego, nedostatečné vyjadřovací schopnosti, silný pocit fatalismu, bezmocnosti, závislosti a méněcennosti, což všechno jsou znaky dokládající nedostatečnost matčiny lásky v dětství.

↗

Na zeměkouli existují velké skupiny lidí, žijící ještě chuději a materiálně primitivněji, než kultura chudoby, která je vlastně jakousi subkulturou západní civilizace. Foto lecercle, Flickr

Kultura chudoby plní jistou adaptivní funkci, ale adaptuje své příslušníky pouze na sebe samotnou, to znamená, že jim dostatečně neumožňuje zapojit se do „normální“ společnosti. Lidé z kultury chudoby bývají více či méně smíření se svým postavením, k čemuž jim napomáhá to, že neřeší svou budoucnost, jak už bylo řečeno výše, nýbrž se orientují na chvilkové požitky. Bývají poměrně tolerantní k psychopatologickému chování všeho druhu.

Kultura chudoby se často i svým vnitřní postojem odděluje od většinové společnosti. Lidé v ní žijící jsou si totiž vědomi svého odlišného postavení. Nebývají členy politických ani odborových organizací. Zřídkakdy navštěvují banky, nemocnice, obchodní domy či muzea.

Kultura chudoby je nepřátelská k institucím (zejména k policii, k vládě a k vysoce postaveným osobám). Ale ani k církvím nebývá přátelská. Dost často k nim zaujímá cynický postoj. Postoj nepřátelský institucím sice může propůjčovat subkultuře jistý potenciál k politickému odporu a k účasti v antisystémových hnutích, ovšem to zdaleka nebývá samozřejmostí. V některých částech světa (Lewis píše například o Portoriku) mohou být naopak chudí lidé silně politicky konzervativní.

Směrem dovnitř bývá kultura chudoby poměrně společenská, ale je minimálně organizovaná. Mohou v ní vznikat krátkodobá neformální seskupení, která se ovšem rychle rozpadají. Podle výzkumu Oscara Lewise prý platí, že čím více je subkultura jazykově či etnicky homogenní a zároveň odlišná a oddělená (často i zdí) od majoritní společnosti, tím větší duch pospolitosti v ní obvykle vládne. Nemá však třídní vědomí, které marxističtí klasikové předpokládali u proletariátu.

Marx by byl možná nucen, vzhledem k vysokému stupni nezaměstnanosti a poměrně vysoké míře tolerance k zločinnosti, tyto lidi označit za lumpenproletariát. Podobné úvahy jsou však ničím nepodložené a velice sporné, už proto, že dnešní doba se v možnostech pracovního uplatnění značně liší od doby Marxovy.

Na zeměkouli ovšem existují velké skupiny lidí, žijící ještě chuději a materiálně primitivněji, než kultura chudoby, která je vlastně jakousi subkulturou západní civilizace. Jsou to skupiny chudých, žijící převážně tradičním způsobem života — Lewis uvádí jako příklad některé obyvatele Indie nebo chudě žijící židovské obyvatelstvo v určitých oblastech.

Hmotně jsou na tom obvykle ještě hůř než lidé žijící v kultuře chudoby, přesto však většinou vykazují vyšší stupeň sociální organizace a vnitřního sociálního řádu. Pravděpodobně jim k tomu napomáhá udržování tradic.

Jak vznikla kultura chudoby?

Kultura chudoby vlastně žádné opravdové tradice nezná. Je to kultura chudá na kulturu, možná je to dokonce kultura bez kultury.

Jakožto další (a zase jiný) případ chudoby uvádí Lewis obyvatelstvo Kuby. Způsob života chudiny na Kubě se údajně příliš neliší od života ve slumech Latinské Ameriky či některých oblastí Spojených států, přesto Kubánci netrpí takovým pocitem netečnosti a beznaděje, jakými se příslušníci kultury chudoby obvykle vyznačují. Pracují mezi nimi různé bytové, vzdělávací a stranické výbory, kubánští chudí jsou lépe organizovaní, ba dokonce jsou legálně ozbrojení. Režim je neodepsal.

Jak vlastně vznikla kultura chudoby, která je patrně nezpochybnitelným sociálním jevem, přestože ji nemusíme nazývat právě takto?

Podle mého názoru se vyvinula díky kapitalismu — jak v západní civilizaci, tak i v bývalých koloniích (Lewis uvádí např. Alžírsko), a to všude tam, kde imperiální dobývání zničilo domorodé společenské a hospodářské struktury a zároveň drželo místní obyvatelstvo po celé generace v otrockém postavení, a také tam, kde kapitalismus zbavil rolníky půdy a učinil je závislými na kolonizátorech a jejich průmyslových strukturách.

Nechci se příliš pouštět do vlastních, neodborných sociologických rozborů nebo úvah, ale domnívám se, že lidé žijící v kultuře chudoby jsou lidé vykořenění (především díky kapitalismu, který podporoval průmyslovou migraci), odcizení svým někdejším tradicím a zbaveni původních širších sociálních a rodinných vazeb. Kultura chudoby toto vykořenění kompenzuje jen částečně. I nově vzniklé sociální vazby (a s nimi spojené zabezpečení) bývají nedostatečné.

Marx a Engels s vykořeněním dělnictva počítali, považovali ho však za něco pozitivního, za něco, co se stane příčinou zániku kapitalismu, vzniku nové proletářské kultury a zárodkem nového společenského řádu. Proletářská kultura ovšem není totéž, co kultura chudoby. Vlastně se pojem proletářská kultura obvykle používá pro kulturu v jiném slova smyslu, a na jejím vytváření se podílejí i jiné vrstvy, než pouze ty nejchudší.

Způsoby života srovnatelné s kulturou chudoby se možná začaly vytvářet už v kapitalismu volné soutěže. Jenže ve dvacátém století a zejména po druhé světové válce se stalo něco, s čím klasikové nepočítali. U proletariátu vykořeněného industrializací se neupevnilo třídní vědomí, které by vedlo k socialistické revoluci.

Jak pomoci chudým?

Po rozsáhlé hospodářské krizi a po druhé světové válce, kterou tato krize vyvolala, proletariát v západní Evropě díky tehdejší sociální politice státu prakticky přestal být proletariátem a společensky se posunul do tzv. středních vrstev. Sociální vazby se patrně znovu upevnily a snížil se pocit vykořenění.

Myslím, že obdobný jev, i když s jistými rozdíly, se odehrál také na Východě, přesněji řečeno u nás, ve střední Evropě. Ve skutečné chudobě vlastně zůstali jen ti, kteří se v příznivějších dobách přizpůsobit nestihli nebo to nezvládli.

Kultura chudoby je, jak už bylo řečeno, zvláštním a nepříliš žádoucím životním způsobem. V bohatších státech, kde je život ve slumech více méně okrajovým jevem, se vlády pokoušejí o začlenění příslušníků kultury chudoby do „normální“ společnosti.

Někdy se to daří, jako například v oněch poválečných letech. Problém nastává tam, kde kultura chudoby není okrajovým jevem, ale naopak tímto způsobem života žije značná část obyvatelstva určitého státu. Jaký bude další vývoj tohoto jevu, nelze v současné době spolehlivě předpovědět. Není vyloučeno, že sociální segregace a ní spojené šíření kultury chudoby bude dál pokračovat.

Může vlastně těmto lidem pomoci stát, když jim jednoduše dá prostředky, které potřebují? Nebo je spíš může osvobodit revoluce? Těžko říct. Záleží patrně na tom, co si pod pojmem revoluce představíme.

Jakékoliv hnutí — sociální, politické, náboženské či mírové, které organizuje chudé, efektivně ničí psychologické a sociální jádro kultury chudoby. Dává chudým naději a upevňuje jejich sebevědomí a pocit solidarity, což je možná důležitější, než paternalistická péče státu. Pokud je totiž člověk osvobozen zvenčí a není zároveň vnitřně svobodný, upadá zpravidla do nové závislosti, často právě na subjektu, kterým byl osvobozen, například na státu.

Už jsem se zmínila, že život chudých lidí v tradičních kulturách vykazuje oproti těm žijícím v kultuře chudoby jisté pozitivní momenty. Znamená to ale, že máme starou kulturu čili tradiční způsoby sociálního a rodinného života, svázaného úzce se soukromým vlastnictvím, podporovat i v případě, když se střetávají s moderními představami o rodině a společnosti, jen proto, aby se zabránilo nežádoucímu vykořenění? A pokud ne, máme se smiřovat s rostoucí kulturou chudoby, která je tak málo kulturní? To jistě ne.

Levice přece není levicí od toho, aby pouze bořila staré a negativně se vymezovala proti tradicím a tradičním kulturám, ale ani proto, aby je nekriticky přejímala nebo se snažila uchovávat to, co je v nich přežitkem. Levice by měla vytvářet nové sociální struktury, včetně nových, nepatriarchálních forem rodinného života; prostě úplně nové vzorce chování. Levice by měla vytvářet novou morálku a novou kulturu — kulturu budoucnosti, která by byla hodná všeobecného následování.