Kulturu chudoby jako kulturu bez kultury popsal v druhé polovině 19. století Emile Durkheim. Myslel tím situaci skupin lidí, kteří se octli v podmínkách, kde nejsou aplikovatelné normy vycházející z tradic, které mají z dřívějška ani normy jejich současného prostředí. V Durkheimově době ve Francii to byli například lidé, kteří přišli v době rychlé industrializace do velkoměstza prací z tehdy velmi tradičního francouzského venkova.

Velmi působivě to zachytil novozélandský film z prostředí Maorů "Kdysi to byl bojovníci". To, že to je skupina lidí v anomii se pozná například podle toho, že nemá žádnou normovanou a dodržitelnou roli pro otce. Ti pijí pivo z obrovských lahví, chovají se násilně k ženám neberou na sebe žádnou zodpovědnost atd. V podobných společnostech také často otcové od dětí úplně odcházejí a starají se o ně jen matky.


Kultura chudých lidí také existovala. Patřily k ní například "záplatované, ale čisté šaty". Dnešní chudí ať už v Brně, v Athénách nebo v Londýně nenosí zápatované šaty, ale tepláky, jak o tom píše Zuzana Vlasatá.

Existovaly i kultury dobrovolně či napůl dobrovolně chudých - žebravých mnichů, asketů, bohémských umělců

Já bych v prvé řadě měl přece jenom nemalé pochybnosti o tom, do jaké míry je možno v souvislosti s oním lumpenproletariátem používat termín "kultura".

Pojem kultura, ten přece jenom automaticky implikuje představu něčeho pozitivního, něčeho, čím člověk přesahuje pouze materiální stránku své vlastní existence. Zatímco v oněch slumech, tam je tomu přesně naopak, tam se všechno kulturní a duchovní redukuje právě jenom na to materiálno, na každodenní boj o vlastní přežití. Spíše nežli o "kultuře chudoby" by se tedy asi spíše hodilo hovořit o "psychosociálních aspektech chudoby", či podobně.

Ale budiž, v tomto ohledu se jedná jenom o čirou terminologii, to není zase až zas tak důležité.

Ten poslední odstavec ale - tak to by mohla být opravdu velice zásadní, kardinální výzva pro levici; nejen českou, ale celosvětovou.

Jak onu NEkulturu chudoby potlačit, nahradit nějakou novou, sociálně, mravně i všeobecně humánně vyšší kulturou? Jak vůbec takovouto novou "kulturu budoucnosti" nazvat, jak ji vymezit, jak ji definovat?

Samozřejmě, není nikterak sporné (a to dokonce ani mezi levicí a pravicí), že je v prvé řadě zapotřebí zlepšit, pozvednout čistě materiálně-sociální situaci těchto vrstev populace. Ale - jenom čistě sociálními opatřeními se problém neřeší.

Vždycky je to velmi rozporuplný pocit, vidět v televizních reportážích například černošské matróny z bezpochyby sociálně zanedbaných a zaostalých černošských čtvrtí v USA - které jsou přímo o t y l é z přejídání!

Takže, o nějaké dramatické hmotné nouzi v klasickém slova smyslu tu evidentně nemůže být ani řeči. Je to v prvé řadě problém mentality - té mentality pasivity, beznaděje, rezignace, kdy veškerá životní energie dospívajících teenagerů se vybíjí v tom, být aktivním členem nějakého pouličního gangu a vydělávat prodejem drog.

Ale pozor! Nežli bychom příliš rychle učinili závěr, že když je to tedy především záležitostí mentality, že oni si za to přece m ů ž o u s a m i (kterýžto soud je typickým reflexem pravicového myšlení), musíme se zeptat, jaké jsou jejich r e á l n é možnosti se z tohoto prostředí (a s ním spojené mentality) osvobodit. A pak se nevyhneme závěru, že tyto šance jsou povětšině naprosto minimální.

Takže ale znovu: co dělat? Jakou jim nabídnout perspektivu?

V jedné reportáži právě o takových pouličních bandách tuším že v Kolumbii byla k spatření jedna scéna, která opravdu měla svůj niterný náboj. A která by mohla alespoň naznačit určitý směr.

Bylo to ve vězení pro mladistvé, kteří byli prakticky bez výjimky členy těchto pouličních drogových gangů. A přišel mezi ně nějaký kněz, kazatel, ale ne snad nějaký našeho "evropského" typu, byl to takový typický americký charismatik, který na své posluchače neustále útočí celým přívalem (božích) slov a mravních výzev.

A byla tu jedna scéna, kdy on stojí před jedním z těchto hochů, a sděluje mu, či spíše křičí mu do tváře: "Bůh na tebe nezapomněl, Bůh tě neopustil, Bůh s tebou počítá, Bůh má pro tebe v tvém životě nějaký úkol, rozumíš, tvůj život má nějaký smysl a cíl, a Bůh pro tebe má ten smysl a cíl, ty to jenom musíš pochopit, musíš přijmout ten svůj úkol, a musíš za ním jít, pak už sám pochopíš že tvůj život záleží v něčem úplně jiném, než prodávat po ulicích drogy!"

Jak řečeno, byl to celý vodopád emotivního působení, které je zde sotva možné pouhými slovy reprodukovat v jeho originálním vyznění. Ale přesto: to zcela klíčové sdělení je právě to, že se tu mladému člověku polapenému v jeho sociální bezprizornosti sděluje, že jeho život má pro někoho smysl, a že ten "někdo" má pro něj v jeho životě nějaký úkol.

Myslím, že to je právě to, o co se jedná. Nejde jenom o to, sypat do těchto podprivilegovaných komunit stále nějaké peníze sociální pomoci. Ale jde o to, dát jejich životům nějaký autentický smysl a cíl - takový, kterého se mohou zachytit, ke kterému se mohou upnout, který se jim může stát oním žebříkem, po kterém se oni sami mohou vyšplhat z té bažiny, ve které vězí.

Ovšem, základní otázkou stále zůstává, na čem takovýto (levicový) program vystavět; a to obzvláště za podmínek přetrvávajícího kapitalismu.

V dnešní době už otylost v západním světě není známkou bohatství, jak tomu bylo dříve, nýbrž daleko spíš chudoby, zatímco bohatí lidé jsou častěji štíhlí. Aspoň jsem o tom někde četla. Z kvalitního jídla bývají lidé obézní méně než z nekvalitního. Nežijeme už v časech Malého Bobše, který jedl párek a rohlík jen o velikých svátcích. Jídlo je dnes totiž relativně levné, na rozdíl od kulturních potřeb nebo třeba slušného bydlení.
Ona ta otylost patrně souvisí i s tou neschopností odkládat požitky na později. Nemám o tom přehled, ale možná k ní existují i jisté rasové dispozice.

Souhlasím s připomínkou pana Kolaříka, že vhodnější by asi bylo použít slovo bída.
Ještě se vrátím k tomu, co napsal pan Poláček - tedy k možnému vlivu křesťanských kazatelů a misionářů. Nemám ponětí, nakolik tohle může být účinné, ale když jsem si tak včera vzpomněla na toho Malého Bobše, vybavuje se mi, že rodiče autora (knížka má autobiografické rysy) byli věřícími evangelíky. Křesťanská víra měla určitě svého času pozitivní účinky na dělnictvo přicházející z venkova do měst za prací, a to i v případě, když už nedodržovali požadavky církví nebo nevěřili v oficiálně předkládaný koncept boha, ale uchovali si jen jakýsi původní křesťanský etos. Možná to některým pomohlo udržet si vysoký stupeň morálky i v době pauperizace.
Myslím si, že to proti bídě může účinně pomáhat. Jenom je problém jak nesklouznout k nějaké rutině a formalismu nebo naopak k fanatismu.
Tím samozřejmě nechci celý problém zjednodušovat, jako by se jenom tím dal vyřešit.. To určitě ne.

Nicméně, stále tu zůstává otevřená - a nezodpovězená - základní otázka: čím oslovit dnešního (lumpen)proletáře?

Vylíčil jsem ten případ s tím charismatickým jihoamerickým knězem. Musím k tomu připojit ještě tolik, že on sice skutečně dokázal oslovit, získat toho mladíka (snad i jiné, nevím už přesně) k vlastní sebereflexi, k tomu aby začal hledat novou cestu v životě - ale bohužel jenom pro tu dobu, kdy byl ve vězení. Jakmile se ocitl venku, upadl zase do "starých struktur" svého minulého života, to jest zase do svého členství v pouličním gangu.

Takže, znovu ta otázka: čím může levice oslovit současného člověka? Toho chudého, pauperizovaného; ale možná stejně tak toho saturovaného, který je nakonec stejně tak uchycen, polapen ve stereotypech své všední existence, jenom že na rozdíl od onoho prvého ty jeho stereotypy sestávají v bezduchém konzumu, který si ten první nemůže dovolit?

Jakým způsobem je možno toho člověka současnosti oslovit tak intenzivním způsobem jako - alespoň - onen kněz toho mladíka: "Je tady někdo, kdo má pro tebe v životě nějaký úkol!"?

Zdá se, že ta Božská instance už také sama o sobě nestačí. V leckterých případech bezpochyby stále ještě ano, ale nezdá se, že by to mohlo fungovat jako obecně funkční a přesvědčivý model. Tím spíše, že víra v Boha především u mladé generace čím dál tím více upadá.

Tak co místo toho? Třídní boj? Ten už je stejně tak passé. Ne že by neexistovala mládež levicově orientovaná; ale sotva je možno tímto tématem někoho oslovit tak intenzivně, jako to bylo v dobách, kdy dělnické hnutí ještě svádělo skutečné boje se světem kapitálu.

Existuje ještě vůbec něco, čím by bylo možno oslovit současného člověka, s výjimkou jeho vlastního ryze individuálního prožitku (a prospěchu)?