Kousek za Čelákovicemi, na okraji úrodného Polabí, stranou od cesty, míjím při svých častých vyjížďkách na kole hnojiště. Je patrné i z míst, z nichž není na dohled, vytváří silný, nekompromisní přírodní zápach.

Takové to velké zemědělské hnojiště s vysokými opěrnými stěnami na betonových plochách, aby se hnůj lépe navážel i nakládal. Částečně je kryté porosty, částečně skryté za ohybem cesty. V posledních týdnech jsem tam často vídal po jednom či dvou zaparkovaných autech. Aha, myslel jsem si, asi si lidé berou trochu hnoje na zahrádku a nevěnoval jsem tomu už příště pozornost.

Ale slepotou býváme stiženi my, kteří máme. Teprve před pár dny jsem si všiml, že lidem přijíždějícím k hnojišti nejde o hnůj. Na rozlehlých okolních polích sklízejí početné skupiny Ukrajinců a Rumunů mrkev, celer, petržel a brambory. Koly traktorů rozježděné hlívy a kořeny ledabyle sesbírají a odvezou na hnojiště.

Párkrát za sebou jsem tam viděl aut víc než jindy, čtyři nebo pět, staré modely nejméně z počátku devadesátých let. A všiml jsem si, že lidé, starší až staří, vybírají z hnojiště tuhle zeleninu, zejména brambory. Stydí se, proto někteří z nich u hnojiště nezastaví, pokud tam vidí zaparkovaná auta, a váhavě projedou dál a za chvíli se opět vrací.

Přijíždějí také na kolech a parkují, i auta i kola, pokud možno v skrytu. Za chladnějších rán z hnojiště stoupá pára, zatímco zápach lehce slábne, zato však zebou ruce. Pro takovou sebezáchovnou práci ideální čas.

Kromě řepné, bramborové a zeleninové kampaně probíhá také kampaň volební. Měl by některý kandidát odvahu přijít k hloučku lidí vybírajících si potravu z hnojiště? Sako, kravata a košile by asi nebyly nutné, ale těmto voličům by stačilo slíbit opravdu jen málo.

Kandidáti zdatně škrtajících pravicových stran donedávné vládní koalice by takovým voličům mohli přímo na místě vysvětlit, proč je třeba bát se komunistů, za nich přece bylo hůř a pokud se dostanou k moci, tak hůř zase bude. Pohovořit něco o tom, že jsme dosáhli důvěry světových finančních trhů. Dát pár slov, že mejdan skončil a že jsme se příliš dlouho přežírali.

Jako drobnou moralitu podotknout, že je třeba myslet na budoucnost a že stát tady není od toho, aby se marnotratně staral o lidi v nouzi, od toho je přece rodina. Zdůraznit myšlenku vysoké daně z přidané hodnoty na potraviny - je přece spravedlivá, protože chudý i bohatý platí stejně procent. K tomu pochválit církevní restituce, vyzdvihnout nutnou půlbilionovou investici do rozšíření Temelína a postrašit Ruskem, podle míry nevkusu třeba i Evropskou unií nebo sudetskými Němci.

Kandidáti některých deklaratorně levicových stran by leckterý z předchozích argumentů jistě přirozeně užili také, natolik nám všem vězí absurdita pod kůží. Na závěr by bylo možné zdůraznit, že se každý musí především postarat sám o sebe. Ale vlastně by ani nebylo třeba to říkat, co jiného přece dělají staří lidé vybírající z hnojiště brambory k večeři, než že se starají sami o sebe!

Nejsou to jen Čelákovice, čtvrté nejbohatší město v naší zemi, a není to jen ono hnojiště, které popisuji. Kolem nás je takových skrytých hnojišť, skutečných i obrazných, stovky a tisíce. Ostatně v jiných zemích Evropské unie také, jak se lze z běžných zpráv dočíst (jen v jednom dni například zde anebo zde).

V Praze tisíce dětí nemají zaplacené školní obědy, rodičům na ně nezbývá. A je velmi pravděpodobné, že se začíná vytvářet už i dětské bezdomovectví, které dosud známe jen z takzvaného třetího světa. Jsou to jen příklady, jak víme, rozsah bídy a bezvýchodnosti je zarážející a je patrný i v mnoha jiných ohledech.

Sociální situace mnoha rodin je nejen neúnosná, ale především již obtížně řešitelná. A jak se chudoba šíří, její projevy nás postupně otupují, přestávají nás šokovat a stávají se normou, součástí všedního dne. Toto zevšednění chudoby ale vytváří chudobu další, protože společnost ztrácí pocit, že by mohlo mít vůbec smysl se jí bránit, jestliže jde o něco tak běžného a všudypřítomného. Chudoba je totiž opravdu, a nikoliv jen obrazně, silně nakažlivá. Zejména když s ní začneme být smíření.

Znepokojení nad ní zaznívá zatím ve veřejném prostoru příliš slabě a když už, tak spíše nekonkrétně. Od donedávna vládnoucích politických stran jen slýcháme, že to je vedlejší produkt nezbytných opatření.

V jejich myšlenkovém světě je, zdá se, normální, že je někdo obětí, že účty platí někdo jiný a že konkrétní lidé nehrají v jejich uvažování žádnou roli, na rozdíl od ideologie a ekonomických abstrakt. Raději potisící opakují předcivilizační úvahy, které by je už ve starém Římě stavěly mimo slušnou společnost: o trestání úspěšných daněmi, o soukromém vlastnictví svatém a nedotknutelném, lhostejno, jak bylo nabyto. O tom, že každý se musí postarat sám o sebe.

V takovém světě bohatí přece nejsou za svůj úspěch nikomu nic dlužni, zejména když se úspěch měří jedině penězi. Mluvíme-li o sociální soudržnosti, o potřebě solidarity ve společnosti, o cíleném vyrovnávání rozdílů, je marné s těmito postoji očekávat dialog, jazyk těchto pojmů je jim nesrozumitelný.

Zápas s chudobou tedy bude třeba vést proti těm, kteří takovou rétoriku dokázali učinit běžnou agendou českých sdělovacích prostředků, včetně veřejnoprávních. Volby jsou k tomu dobrou příležitostí. Problém chudoby totiž není jedním z problémů, dílčím pohledem na svět, který by ležel rovnocenně vedle problémů jiných.

Je to nadproblém, je to výroční zpráva o celkovém stavu společnosti a výzva k tomu, abychom zodpovědně promýšleli, co všechno bude třeba změnit. Politicky, občansky i lidsky. Ve volbách i po nich. Pro politickou a občanskou levici představuje dnešní situace velkou výzvu.

Česká levice se bude muset naučit pracovat s pojmem budoucnosti jinak než dosud. Rámec volebního období je příliš těsný, vize radikální proměny společnosti k solidárnímu a lidsky orientovanému státu, který nenechá nikoho stát na okraji, se musí stát novou historickou perspektivou.

Budoucnost bude jistě tvarována nejen promyšlenými vizemi, ale také politickými kompromisy. Na ty bude ale dost času později, v praxi konkrétních politických zápasů. Není jim proto třeba oportunně nadbíhat už nyní. Dnes je čas na jasná slova.

My, kteří máme, jsme totiž dlužni těm, co nemají. Jsme jim dlužni přinejmenším důstojnost, vzájemnost a soucit. Zní to jistě trochu pateticky, ale pokud nechceme považovat vybírání brambor z hnojiště za běžný obrázek z podzimních polí, neměli bychom se takovým slovům vyhýbat. Věřím, ba vím, že i mnozí z těch bohatých vnímají svět stejně, jinak bychom na tom byli — jako společnost - už opravdu špatně.

O tom, že stát je tu pro člověka a že každý člověk má právo na něj spoléhat, je třeba mluvit jako o nezpochybnitelné a samozřejmé záležitosti, na níž stojí naše civilizace, všem bezcitným sociálním invalidům navzdory. Právě o tom se totiž povede ten nejpodstatnější zápas. I ten nadcházející volební.