Ptali se mě studenti, jakže to tenkrát bylo… s tím hrdinstvím jejich předchůdců… Sice jsem na Národní třídě tenkrát nebyl, přiznal jsem, ale něco vím jistě:

Filosof Jan Patočka, když se zamýšlí nad úlohou intelektuála, rozlišuje v ní dva typy lidí. (To připomněl Tomáš Halík ve své oxfordské přednášce Evropa potřebuje duchovní lidi.) Intelektuála jako „kulturního pracovníka“ s určitým vzděláním a jistými dovednostmi, a „duchovního člověka“, který nepřijímá život, jaký je, ale rozvíjí jeho problematičnost — hledá nový způsob života. Duchovní existence se odkazuje k nesamozřejmosti skutečnosti.

Halík dále řekl, že podle Patočky je jednou z charakteristik duchovního člověka schopnost oběti.

Takže podle mého nemá smysl hodnotit (třebas Zemanem), kdo a kolik tenkrát na Národní dostal pendrekem, bylo-li to dost na hrdinství, zda přec jen nemělo téci více krve, abychom si proměnu politických poměrů více a trvaleji zasloužili a pamatovali i pro budoucnost.

Důležitý je ten hromadný přestup mladých intelektuálů coby „kulturních pracovníků“ do nového způsobu duchovní existence schopné nést oběť. Až posud jsme ze všech demonstrací, rozehnáni, prchali ve strachu a také se strachem se jich účastnili. Tu zkušenost mám — strachem i chladem jektají zuby.

↗

Jednou z charakteristik duchovního člověka je schopnost oběti. Foto Saša Uhlová, DR 

Tím, že studenti na Národní se tenkrát zastavili, někteří si sedli na dlažbu (asfalt?), rázem vstoupili do transcendentální dimenze nejvyšší „problematičnosti života“. Oni nemohli vědět, jaké bití je čeká, nebo jaké to bude mít existenční důsledky. Nešlo jenom o momentální míru krutosti, ale o dalekosáhlý společenský konflikt.

Jejich rodiče je vyslali na studia na „kulturní pracovníky“. To nebylo samozřejmé, aby se děti dostaly na školu, rodiče často museli podřídit své chování totalitní moci, předstírat loajální občany, odvolat neodvolatelné, eventuálně vstoupit do komunistické strany, kterou pohrdali. Naučili se nejprve nemluvit, co si mysleli, a posléze i mluvit, co si nemysleli.

Takový vnitřní jedovatý život v nich jakýkoli i zárodek „duchovního člověka“ vždy otrávil. Snažili si to nepřipouštět, čímž se jim (nám) období normalizace jevilo snad přijatelnějším — a z toho se dneska bohužel vychází jako z objektivního poznání.

A teď by tuto „oběť“ jejich děti zmarnily tím, že by je kvůli demonstraci třeba vyhodily ze školy. Přinejmenším. Strach z toho, co by se dělo doma, ten strašlivý konflikt, a s čím by se dále musely vyrovnávat, mohl být mnohem horší než rány pendrekem. Zůstat sedět a překonat strach, na němž stojí totalitní moc, je hrdinstvím bez ohledu na případné následky, na sílu a počet všech kopanců.

Vytěsňováním naší stálé normalizační lži se — i vinou některých článků v tomto znamenitém elektronickém listě — jeví normalizace, tedy její vnějšková podoba, daleko přijatelnější, než byla svou podstatou. Všímám si, že každým rokem ji vyhodnocujeme jako režim vždy o cosi obstojnější a méně totalitní, než byl.

Tímto způsobem bychom se za dalších deset let mohli dobrat k tomu, že ten Sedmnáctý na Národní třídě byl tak trošičku i škodlivý, a ty děti tam, co si sedly na dlažbu proti ozbrojeným policistům, byly poněkud pomatené, a kdyby tím pendrekem dostaly o trošičku víc, možná by se v míru rozešly do svých domovů, a my bychom se teď mohli mít lépe a mít více jistot. Tím směrem, cítím, že se naše politika tak trošičku ubírá…

Proto jsem studentům zdůraznil úlohu herců, jejich okamžité a emocionálně vypjaté stávky. Tehdy vycítili, a to je vlastnost herce, že by se společnost mohla obrátit proti studentům a začít si hájit tu svou vnějškově přijatelnou podobu normalizace, s jejímž zkaženým vnitřkem jsme se během dvaceti let naučili obstojně žít. V tom režimu se vskutku většina lidí jaksi i uvelebila, těšíc se z jistých výhod, k nimž se povětšině doplazili. A počkáme-li, sesype a setřese se to nějak samo, že.

Životní role herců 

Na herce nikdo nešel s pendreky, ale jak snadné by bylo — jediným škrtem pera — zakázat jim veřejně vystupovat. V jejich případě to není jenom vyhazov ze zaměstnání — jako třeba u filosofa, který může dále pokračovat v kotelně -, ale vůbec konec profese: herec není jen zakázán, on je zrušen. 

Jejich oběť byla souměřitelná s tou studentskou, a jejich přerod z intelektuála, „kulturního pracovníka“ určité (histriónské) dovednosti, na „duchovního člověka“, jenž hamletovsky až provokuje nesamozřejmostí a problematičností života, byl autentický a věrohodný. To byla životní role jak blázen, jíž se sami zmocnili nevědouce, co přinese další dějství. Hercům totiž, relativně vzato, se za normalizace vedlo docela dobře — vnějškově. Byli populární — šak Bohdalka i Janžurka hrály a nám se to líbilo, tak co vlastně, vy herci? Jejich stávka nebyla žádnou vsázkou na úspěch, ale nezadržitelným projevem touhy po novém způsobu života, který podle Patočky „spočívá v tom, že můžeme žít tak, že nepřijímáme prostě život, nýbrž přijímáme jeho problematičnost“. — A tohoto jsme přeci, milí studenti dosáhli. Nebo ne? Studenti celkem souhlasili, pouze jeden poznamenal, že se mu té problematičnosti zdá až přespříliš. Tady už jsem byl s Patočkou v koncích, ale že su chytrý, vypomohl jsem si Halíkem: Na to se musí jít, mladý muži, „novou intelektuální vitalitou“. V tu chvíli jsem velice přivítal, že zvonilo; protože co to ta „nová intelektuální vitalita“ při vší únavě je, nevěděl jsem. Došlo mi to až teď, když o tom píšu, vám asi také. Tak prima.