Ještě k tomu Sedmnáctému…
Ondřej VaculíkJan Patočka rozlišuje intelektuála jako „kulturního pracovníka“ a „duchovního člověka“, který nepřijímá život, jaký je, ale rozvíjí jeho problematičnost. V Listopadu v sobě duchovního člověka objevili studenti i herci.
Ptali se mě studenti, jakže to tenkrát bylo… s tím hrdinstvím jejich předchůdců… Sice jsem na Národní třídě tenkrát nebyl, přiznal jsem, ale něco vím jistě:
Filosof Jan Patočka, když se zamýšlí nad úlohou intelektuála, rozlišuje v ní dva typy lidí. (To připomněl Tomáš Halík ve své oxfordské přednášce Evropa potřebuje duchovní lidi.) Intelektuála jako „kulturního pracovníka“ s určitým vzděláním a jistými dovednostmi, a „duchovního člověka“, který nepřijímá život, jaký je, ale rozvíjí jeho problematičnost — hledá nový způsob života. Duchovní existence se odkazuje k nesamozřejmosti skutečnosti.
Halík dále řekl, že podle Patočky je jednou z charakteristik duchovního člověka schopnost oběti.
Takže podle mého nemá smysl hodnotit (třebas Zemanem), kdo a kolik tenkrát na Národní dostal pendrekem, bylo-li to dost na hrdinství, zda přec jen nemělo téci více krve, abychom si proměnu politických poměrů více a trvaleji zasloužili a pamatovali i pro budoucnost.
A taky si myslím, že není zanedbatelné, kvůli čemu (komu) a jakým způsobem se člověk obětuje.
A tak v daném případě souhlasím spíše s paní Hájkovou, že nejde jenom o samotný akt obětování se, ale zcela zásadně také o to, kvůli čemu a proč se dotyčný vlastně obětuje.
A za sebe bych ještě dodal, že za základní charakteristiku skutečného intelektuála (ve smyslu té duchovně založené bytosti) považuji právě tu schopnost, problematizovat a v potaz stavět všechny jakkoli napohled "posvátné" kánony a pevná přesvědčení. Postavit se proti převládajícímu mínění většiny, to může vyžadovat možná stejnou statečnost, jako vystavit se policejním pendrekům...