Vládní koncepce romské integrace. Integrační projekt romských asistentů. Romští policisté v problémových lokalitách. Jak takové pojmy, které často slýcháme v médiích, působí na majoritní obyvatele sociálně vyloučených lokalit?

Reakce modelového člověka, který je nezaměstnaný, ne příliš vzdělaný, rozvedený či zadlužený a žije v oblasti, kde příliš neexistuje naděje na lepší život, musí být v podstatě dvojí.

Za a) bude předpokládat, že je nějaké skupině plošně pomáháno na základě barvy pleti, ačkoli to není nutné. Na co potřebuje bohatý romský podnikatel nějaké asistenty? To je přece rasismus, může jej napadnout. Za b) se zamyslí — A co ostatní chudí? Ti pomoc nepotřebují? Podobně kdysi během kauzy Přednádraží reagoval jeden bývalý člen ProAltu, s poukazem na svou vlastní sociální nouzi.

Ano, problematika je samozřejmě složitější. Jednotlivé projekty sociální pomoci většinou jasně definují, komu, jak a kdy je pomoc určena. Problém je však s žonglováním se slovy. Pokud se nějaký aktivista zabývá sociální pomocí chudým a media jej označí za romského aktivistu, případ může (a většinou se tak stane) zvýšit rasové napětí.

Z hlediska médií je to pochopitelné. Slovo Rom má méně písmen, než „sociálně vyloučený“. Navíc zprávy o Romech zaručeně zvýší sledovanost. Přesto bych slovo Rom použil výhradně tam, kde to souvisí s kontextem (např. podpora konkrétní kulturní organizace). Ale co s grantem či projektem, kde skutečně mluvíme o etnicitě? Má to háček.

↗

Kultura chudoby je společná lidem všech barev pleti a řešením je zejména strukturální boj s nezaměstnaností, sociálně patologickými jevy a majetkovou nerovností. Foto Pavel Žuchnický, Mediafax

Nedávno požadovala Amnesty International čísla udávající počty Romů na základních školách. V praxi se však zjistilo, že dojít k takovému číslu je neuskutečnitelné. Romskou národnost totiž nikdo v dokladech nemá a přihlášení k této identitě je tak čistě dobrovolné. Jak pak lze dojít k nějakému objektivnímu měření, když podstatná část romských dětí se za svou etnicitu stydí?

I proto si myslím, že zdůrazňování romské etnicity vede k nejasnostem. A kde je nejasnost, vzniká zneužitelnost. A od toho je už jen kousek k rasismu a vytváření městských legend, že ten a ten dostal víc než ten a ten, přestože ohrožení chudobou se týká nás všech. Je třeba si uvědomit, že kultura chudoby je společná lidem všech barev pleti a řešením je zejména strukturální boj s nezaměstnaností, sociálně patologickými jevy a majetkovou nerovností.

Aktivisté, kteří v zápalu svého upřímně míněného humanismu získávají peníze na pozvednutí (téměř neexistující) romské komunity, tak nevědomky ještě více prohlubují rasistické nálady těch, kteří jsou na tom sociálně stejně jako Romové. Příkladem může být třeba projekt MŠMT na podporu sociálně znevýhodněných romských žáků SŠ a VOŠ.

Častým argumentem obhajujícím tuto pozitivní diskriminaci byl předpoklad, že úspěšný romský středoškolák či vysokoškolák se stane vzorem pro celou komunitu. Děje se ale tak? Nebo spíše jeden romský vysokoškolák podpořený z veřejných zdrojů prohloubí rasistické nálady stovky „slušných Čechů“? A proč by vlastně romským vzorem nemohl být člověk z většinové společnosti?

Podobně je to s podporou romské kulturní sféry. Co je to vlastně romská kultura? Lze ji vůbec nějak uchopit, uvědomíme-li si, že vykořenění Romové z ústecké ubytovny mohou mít zcela protikladné sociokulturní vzorce, než například dlouhodobě integrovaná romská střední třída a mezi jednotlivými velkorodinami existují mnohdy nesmiřitelná nepřátelství?

Představy vládních úředníků nakonec přispívají i k upevňování klišé mezi samotnými Romy. Jako ilustrativní příklad uvedu výrok jednoho mého žáka, který se napůl ironicky ohrazoval, že „my cikáni přece máme veřejnou dopravu zdarma“…

Uvědomme si, že ekonomická nejistota bude situaci nejchudších stále více zhoršovat. Pojmenujme proto problém správnými slovy! Bojujme s chudobou a sociálním vyloučením. Postavme se proti prohlubování majetkové nerovnosti a řízenému vytváření vyloučených lokalit. Mluvme o nespravedlivé struktuře — ne o jednotlivých etnikách, jejichž přesná definice není, zdá se, ani možná.

Tímto článkem chci mimo jiné upozornit na nové číslo infolistu ProAlternativa, která se kulturou chudoby zabývá také. Ke stažení na webu ProAlt.cz