Co může mladé lidi držet na venkově a co může venkov (nebo politika?) udělat pro to, aby neodcházeli do měst? Vždyť od industrializace se venkov v různě silných vlnách — a z různých důvodů — pořád vylidňuje!

To si člověk názorně uvědomí na pomnících padlých v 1. světové válce, které stojí na každé návsi. Nejde jen o to, kolik mladých mužů tehdy přišlo o život (a kolik jich tedy chybělo na gruntech), ale podle počtu obětí ve srovnání s nynějším počtem obyvatel vyplyne, že v podstatě všechny obce tehdy měly více obyvatel než dnes, a ti bývali mladší, než jsou ti dnešní. Kolik mužů schopných mobilizace by stejná obec vydala dnes — čtvrtinu, pětinu, sotva.

Chudí venkovští lidé se stěhovali do měst za snazší obživou v továrnách, do přijatelnějších sociálních poměrů. (To je případ myslím i Malého Bobše od J. V. Plevy.) Pochopitelně za vzděláním museli mladí lidé do měst (viz Kája Mařík) a často se už nevrátili (moji rodiče), protože venkov pro jejich kvalifikaci neměl uplatnění a nebo ve městě se mu odcizili — venkovské poměry začaly se jevit uboze a jaksi i nesnesitelně a rodiče zestárli a pro jejich móresy neměli pochopení. Dvůr byl příliš blátivý, pumpa skřípala pekelně.

Další ránu zasadila venkovu násilná kolektivizace zemědělství, která vzala lidem to, co je na venkově drželo, půdu.

Na druhé straně stát přijal mnohá opatření, kterými se snažil lidi na venkov vracet, nebo je tam udržet — venkov plánovaně industrializoval. Například národní podnik MEZ (Moravské elektrotechnické závody) měl své filiálky všude možně (MEZ Mohelnice, MEZ Vsetín, MEZ Brumov…, Tesla Orava, Tesla Rožnov pod Radhoštěm…). Na Slovensku to bylo těžké strojírenství. Zejména do pohraničí pak museli vysokoškolsky vzdělaní mladí lidé na umístěnky — lékaři, učitelé, technici. To byla padesátá a šedesátá léta.

Zajímavé je, že v devadesátých letech minulého století, kdy tyto původně národní podniky krachovaly, zachraňovala venkov podobná, ale velkolepější vlna industrializace z pohnutek nadnárodního kapitálu, který hledal na venkově levnou pracovní sílu a levné pozemky.

Dávno předtím, po vzniku nového Československa, v období budování státu byla na zaostalejší venkov vyslána inteligence zakládat školy, veřejné instituce, komunikace, což je zejména na Podkarpatské Rusi podnes znatelné.

V osmdesátých letech minulého století venkov mohl lákat mladé lidi snadnějším získáním bytů, poměrně vysokého státního příspěvku na výstavbu (většinou svépomocně) dvougeneračního rodinného domu a docela tu kvetl jakýsi šedivý trh vzájemné občanské výpomoci kryté konexemi s těmi, kdo měli možnosti využívat technického zázemí různých podniků. (Za tři stovky měli jste na dvě hoďky třebas i autojeřáb.)

Šikovný člověk mohl se dobrat i značného majetku. Jenže tento způsob téměř permanentního života v montérkách mnohé mladé lidi odpuzoval podobně jako kdysi kdysi blátivý dvorek a vrzavá pumpa. Dvougenerační barák jaksi tupě zíral na náves, elektrická sekačka „samodomo“ méně pozornému klidně usekla palec u nohy a v hospodě pár stejných opilců každou řeč stáhlo do stejné propasti.

V té době jsem přibyl na venkov já. Nedopatřením. Jen jsem se chtěl načas vypařit z Prahy za samostatnějším a méně fízlovém živobytím. Vedla mě k tomu i zednická profese v rámci stejného podniku. Bylo to ale těžší, než jsem si myslel.

Mí pražští zedníci, kolegové měli sklon v hospodě otevírat docela intelektuální témata, například zedník Ága při první rundě šavlí a mečů (jinak dědek s bábou) se tázal, zda jsme se měli v třicátém osmém roce bránit, nebo kapitulovat. A pak celou mnichovskou zradu s vhledem amatérského historika rozebíral den po dni, až dospěl jednoznačně k názoru, že Beneš byl srab a bránit jsme se měli.

Na to navázal Dohnal s výkladem, jak skvěle byla naše armáda vyzbrojená, kolik jsme měli děl a tanků atd. Rundy rychle přibývaly, takže vždy jsme se dobrali ke stejnému závěru a Ága pak vinou Benešovou pozvracel celou maringotku.

Promiňte mi odbočku. Já si tehdy taky myslel, že jsme se měli bránit, ale jak uběhlo od té doby dvakrát dvacet let, myslím si docela fundovaně opak, aniž bych věděl o tom valně více než tehdy. (Voni to měli - Ága s Dohnalem - docela seštudovaný.) Neměli jsme se bránit. Vždyť nám chyběli všichni ti, kteří padli v 1. světové válce. Místo mužů čtyřicátníků už zela generační díra.

A teď by zmizel na frontě ten zbytek schopných udržet v rukou zbraň? Naše ženy by si pak v nouzi musely obstarat muže jiné národnosti, třebas bychom nyní byli Italové. Jo Italové — Rusové na Krymu. Nebo na Sibiři? — Takhle jsem tehdy nad tím nepřemýšlel, Beneš jistě.

Tady na venkově se žádné takové řeči nevedly. Chlapům byl Beneš ukradenej. A mně se zdálo, že jsem se dostal do velice tvrdého prostředí. A bál jsem se, že jestli taky nebudu furt v montérkách, tak tu vůbec neobstojím. Pak se ale ukázalo, že praktické řeči, které se tu na dělnické šatně vedly, jsou pro život v těžších venkovských podmínkách daleko podstatnější a společnost je tu také pospolitější.

Oni by řekli, že není. Že se mně to jenom zdá, protože jsem takovej exot z města, co ale tím, že není chamtivý, tak mu nikdo nezávidí, a to se mu pak může jevit, že ho všichni mají docela rádi, neboť oni se někdy vzájemně závistí až žerou. Obdivují, jak si tu v pokoji jen tak žiju, tři vlídné kočky na zápraží po žádném luxusu neprahnou.

Ani tento způsob života ale není pro mladé a vzdělané lidi následováníhodný. Jejich pospolitost by musela být důkladnější, méně závislá na kočkách. Aby jim vytvořila prostředí vzájemné inspirace a podpory, ale jiné, než jsem já nalezl u svých dělnických chlapů.

Osamělci, co tu izolovaně tu a tam pracují na jakémsi intelektuálním díle, čímž může být i kozí farma, nekladou ve venkovské společnosti žádné otázky a nehledají na ně žádné odpovědi, nesdílejí prostředí života, spíš se mu vymykají, aby tu sami obstáli a na více nemají sil.

Chtělo by to náš krásný venkov znovu takříkajíc překolonizovat. Revitalizovat ho duchovním rozměrem, s prominutím. Přemysl Otakar II. když chtěl území trvale osídlit, držet, obdělávat a kultivovat, musel tam nejprve založit klášter.