Venkovan v Praze

Alena Zemančíková

Praha je sice historicky krásné město, ale uzpůsobená životu příliš není. Pokud nejste mladý, zdravý, dobře pohyblivý a nemáte auto nebo máte malé děti, může se stát pohyb po městě skutečně vyčerpávajícím výkonem.

Vždycky mě překvapí, když přijede návštěva z venkova, jak je Prahou unavena. Taky jsem bývala, když jsem ještě byla venkovankou, člověka, nepřivyklému ruchu velkoměsta, nepozorovaně vyčerpává už jenom spousta dojmů, nehledě na nutnost vyhýbat se lidem, dávat pozor na dopravu, stát a čekat na tramvaj nebo metro, neustále si uvědomovat směr, kterým jedu. Vyčerpávající je i hladina hluku — jednou jsem to zaznamenala na svůj rozhlasový magnetofon tak, že jsem jenom otevřela okno v rodičovském bytě a zapnula nahrávání. Pak jsem normálním hlasem chvíli mluvila s matkou. Když jsem nahrávku přetáhla do počítače, síla našich hlasů mnohdy nedosahovala permanentního hluku z ulice.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Z toho, jak jsem unavená první dny na návštěvě na venkově (říkám tomu žertem otrava kyslíkem), usuzuji, jak musí být venkovan otrávený pražským vzduchem plným výfukových plynů. Přesto však je návštěva Prahy krásná, zvlášť když má člověk v Praze rodiče a prarodiče a příbuzné a přátele, jak to vždycky měla a má naše dílem venkovská, ale původem pražská rodina.

Dcera Julie přijela z Hranic u Aše, kde bydlí, se dvěma dětmi autem, bez něhož se v tom zapadákově na konci republiky vůbec neobejde. Přijela chytře v sobotu, kdy se parkoviště vyprázdní, protože lidé vyrážejí na nákupy, takže se jí podařilo zaparkovat přímo před domem. Během jejich několikadenního pobytu v Praze jsme se pohybovali pomocí městské dopravy.

Na kontrolu do motolské nemocnice s Terezkou jely samy, malého Šimona jsem si nechala doma. Z Modřan do Motola se musí čtyřikrát přestupovat, z toho jednou překonat hlavní silnici podchodem. To by s kočárkem bylo dost obtížné — pro zdravého mladého člověka to není problém, autobusy a tramvaje navazují přesně podle jízdního řádu, cesta trvá přesně 37 minut, i když je to úplně na jiném konci města. Při minulé kontrole v Motole tam jeli autem, zůstali viset v koloně na Barrandovském mostě, pak z nervozity špatně odbočili a zasekli se v jiné dopravní zácpě, způsobené havárií, do nemocnice přijeli pozdě, dostali vynadáno, Terezce z toho naměřili nemožně vysoký tlak a její maminku málem trefil šlak. Tentokrát, veřejnou dopravou, se to obešlo bez nervy deroucích situací.

Neděli předtím jsme se vypravili do Národního muzea. Na manipulace s kočárkem jsme byly dvě, Terezka taky něco zastane, takže jsme dokázaly překonat na stanici metra Kačerov, že člověk musí vystoupit z autobusu, sejít po schodech do podchodu, vyjít po schodech z podchodu, sejít po schodech do metra — dohromady je to asi osmdesát schodů nahoru i dolů. Jiné řešení není, na Kačerově není výtah a eskalátor jezdí jenom nahoru. Stanice metra Kačerov je vyprojektována tak bezohledně a je tak škaredá, že by si už dávno zasloužila celkovou rekonstrukci. Asi by k tomu došlo v souvislosti s budováním trasy metra D, ale s tou se začne bůhvíkdy, když teď máme na krku hlavně řešení automobilového provozu v Praze.

U Muzea jsem si naštěstí vzpomněla, že z trasy C se dá na povrch vyjet výtahem — ten je sice nepředstavitelně odporný, nikdo ho neuklízí, ačkoliv ústí přímo před Státní operou, ale alespoň člověka vyveze na úroveň náměstí. Jinak je to problém — z metra do podchodu se dá sice jet po eskalátoru, ale z podchodu nahoru už jenom někde — a k Národnímu muzeu eskalátor věčně nejezdí. Když Julie uviděla majestátní schodiště před budovou muzea, začala si zoufat, ale nebylo proč: ke vchodu do historické budovy vedou nejen schody, ale i bezbariérový příjezd, zbudovaný v devatenáctém století, kdy se o nějakých bariérách ve společnosti vůbec nemluvilo. Uvnitř Národního muzea je schodů kvantum. Však je na nich založená jeho architektura, ale člověka svezou na požádání výtahem. Nutno říci, že na požádání nečekají, nýbrž službu u šatny rovnou nabízejí, když vidí, že by ji návštěvník potřeboval.

Cestu zpátky jsem vymyslela tramvají — z konečné trojky to sice máme domů dost daleko, ale vždyť se můžeme projít, a nemusíme ani přestupovat, ani překonávat schody. Bylo to pěkné nedělní odpoledne a byli jsme z něj unavení k smrti. I malý Šimon, který se vozil v kočárku.

Jeden den jsme zasvětili rodinným návštěvám. Příbuzní bydlí v okrajových čtvrtích, kam by se možná dalo i jet autem — zvažovali jsme tu možnost, ale zavrhli jsme ji kvůli možnosti dát si na návštěvě třeba skleničku vína. Cestou na Kačerov jsme ztratili Terezku — stalo se to tak, že jsme s kočárkem nastoupili do špatných dveří v autobuse a překáželi tam. Já, stará bezcitná Pražka, bych to těch pár zastávek nechala být, ale Julie, slušná a ohleduplná venkovanka, chtěla na další zastávce přestoupit na správné místo. Přestup nebyl jednoduchý, v autobuse už kočárek byl a plošina se musela nově uspořádat. Při tom manévrování zůstala Terezka na chodníku a autobus zavřel a ujel. Nic jsme si z toho nedělali, vystoupím na příští zastávce, Terezka přijede dalším autobusem, já se k ní nalodím a dorazíme spolu. Znervózněla jsem, když jsem si uvědomila, že dotyčná zastávka je už za křižovatkou a že už nejedou všechny autobusy k nám — a samozřejmě vidím (a nemůžu nic dělat), jak příští autobus zahýbá na Novodvorskou a míří do Braníka.

Terezka situaci zvládla výborně, po čase, během něhož ani její maminka nestačila propadat panice, jsme se zase sešli, vyřídili návštěvu, odebrali se do výborné indické jídelny na Budějovickém náměstí na oběd, našli do ní dokonce i cestu, při níž se nemusejí překonávat schody, a pěšky jsme šli strašným nepřetržitým provozem na Kačerov, odkud nám jede autobus domů. Provoz nás nutil jít vedlejšími ulicemi (na té hlavní jsme se ani neslyšeli), a tím jsme se dostali do takových terénních poměrů, že nezbylo než opět překonávat schody. Domů jsme dojeli k smrti unavení včetně malého Šimona, který se celou dobu vezl v kočárku.

V podvečer jsme vyrazili ještě jednou, do autobusu směrem na Jižní Město jsme se dostali bez bariér, ale museli jsme k tomu projít podchodem pod silnicí, dlouhým a temným, kudy by člověk nerad chodil za tmy (já chodím drze přes silnici, když jsem sama, ale s kočárkem to člověk nechce riskovat, je to evidentní přestupek).

Když jsme se vrátili domů, složili jsme kočárek a dali ho už do auta, zítra odjíždějí, a už ho nebudeme potřebovat. Julie, která to všechno posuzovala pohledem ženy nesoucí nákup, tlačící kočárek nebo vedoucí za ruku malé dítě, několikrát poznamenala, že není divu, že osoba v její situaci jede radši autem. Vždyť v tom hluku malé dítě aby křičelo, když chce něco říci, při zemi dýchá a polyká výfukové plyny a prach, v davu vidí lidem tak akorát břicha. V těch autobusech a na schodech do metra a v podchodech a v odporném výtahu vedoucím rovnou do šervúdu jsme si připadali jako socky — a stejně na tom byli ti, kteří cestovali s námi. Praha je pro mladé, zdravé, pohyblivé, dospělé a automobilizované.

Večer jsme si pak stouply k oknu, dívaly se na měsíc, který byl úplně turecký svým tvarem, a na červeně svítící Cukrák. Sídliště svítilo všemi okny, vypadalo docela hezky, a ulice byly těsně olemovány auty. Julie v tu chvíli řekla: kdybychom byli za dědou na Kačerov jeli autem, neztratili bychom Terezku. Ale zcela jistě bychom ztratili místo k parkování.

    Diskuse