Vždycky mě překvapí, když přijede návštěva z venkova, jak je Prahou unavena. Taky jsem bývala, když jsem ještě byla venkovankou, člověka, nepřivyklému ruchu velkoměsta, nepozorovaně vyčerpává už jenom spousta dojmů, nehledě na nutnost vyhýbat se lidem, dávat pozor na dopravu, stát a čekat na tramvaj nebo metro, neustále si uvědomovat směr, kterým jedu. Vyčerpávající je i hladina hluku — jednou jsem to zaznamenala na svůj rozhlasový magnetofon tak, že jsem jenom otevřela okno v rodičovském bytě a zapnula nahrávání. Pak jsem normálním hlasem chvíli mluvila s matkou. Když jsem nahrávku přetáhla do počítače, síla našich hlasů mnohdy nedosahovala permanentního hluku z ulice.

Z toho, jak jsem unavená první dny na návštěvě na venkově (říkám tomu žertem otrava kyslíkem), usuzuji, jak musí být venkovan otrávený pražským vzduchem plným výfukových plynů. Přesto však je návštěva Prahy krásná, zvlášť když má člověk v Praze rodiče a prarodiče a příbuzné a přátele, jak to vždycky měla a má naše dílem venkovská, ale původem pražská rodina.

Dcera Julie přijela z Hranic u Aše, kde bydlí, se dvěma dětmi autem, bez něhož se v tom zapadákově na konci republiky vůbec neobejde. Přijela chytře v sobotu, kdy se parkoviště vyprázdní, protože lidé vyrážejí na nákupy, takže se jí podařilo zaparkovat přímo před domem. Během jejich několikadenního pobytu v Praze jsme se pohybovali pomocí městské dopravy.