V minulém příspěvku připomněl jsem problém „odcivilizovávání venkova“. Můj postřeh opřený o jakousi zkušenost, ale nebyl víc než osobním názorem. Jaroslav Bican mi nabídl možnost rozšíření na problém „odcházení mladých do velkých měst“. Konkrétně: „Odcházejí tam za studiem a už se nevracejí? Je možné z pozice komunálního politika vést takovou politiku, aby to mladé drželo na venkově a neodcházeli? Nebo k tomu alespoň nějak přispívat?“

Původně jsem doufal, že se mi podaří získat na našem úřadě, na matrice, konkrétní údaje o migraci obyvatel nebo nějakou statistiku o přesunu mladé inteligence za prací do velkých měst. Jakési poznatky k mání sice jsou, ale toliko dílčí, dokumentují jen příliš určitý jev, z něhož žádné zobecnění neplyne, nebo to neumím.

Přesto v souvislosti s komunálními volbami je téma „udržet mladé (zejména inteligenci) na venkově“ aktuální, i když vliv na to nemá sama komunální politika ve smyslu nějakých opatření, jako spíše celospolečenská, politická situace ve státě. Souvisí to s obrodou společnosti, a ta může být kupodivu na venkově snazší, protože je názornější, přímočařejší.

Připomněl jsem si tatínkův dříve známý článek v Literární listech „Obrodný proces v Semilech“. Tehdy šlo o to, že ono „pražské jaro“ se týkalo Prahy a větších měst, která měla k obrodě dosti progresivních, schopných a takříkajíc rezervních sil, čímž venkov neoplýval. Obroda se šířila z centra, z „osvíceného byra“ směrem ven.

Dneska je situace možná opačná: Byro je metamorfozujícím způsobem obsazováno establishmentem, který si pod různými hesly usurpuje více moci, vlivu a skrytě privátního prospěchu, než mu přísluší, aniž by úměrně k tomuto výlučnému, privilegovanému postavení mohlo nést náležitou odpovědnost. Ne že by dobrý úmysl nést odpovědnost za situaci ve společenosti naši představitelé neměli — Sobotka rozhodně a patrně i Babiš, ale sama politická praxe nutně vede k tomu si ji nepřipouštět.

Je to důsledek různých stranických manipulací, nutnosti taktizovat, „aby se soudruh před svými soudruhy vůbec udržel, ba aby případně mohl i stoupat výše“, zavázanost „kmotrům“ v kombinaci s vlivem oligarchů, což činí naše „byro“ odtažitým od zásad demokratické veřejné správy. To, že mají věci fungovat (úřady) — je prostě málo, protože řečeno s nadsázkou (nemyslím agendy státní správy) hlavní otázkou je — co se to v nich má zúřadovávat a jak.

Sociální demokrat Karel Hrubý, devadesátiletý muž, letitý představitel Československé sociální demokracie v exilu, v rozhovoru v příloze LN Česká pozice (25. 10. 2014) upozorňuje na jev skomírání zájmu o politiku v souvislosti s ideami, které vytvářejí společnosti perspektivu.

Karel Hrubý působí v Basileji kde „je ovšem vyvinutější občanská společnost s mnoha aktivitami, mimo jiné i politickými“. Mluví o nutnosti sbližování Evropy v Evropské unii, protože se tím nejen „snižuje nebezpečí ozbrojených nacionálních konfliktů, kterými byla Evropa sužována až do 20. století, ale spoluprací a překračováním hranic se obnovuje i jednota kontinentu v jeho vztazích k jiným kontinentům a civilizacím“.

↗

Obroda společnosti může být kupodivu snazší na venkově, protože je názornější, přímočařejší. Foto pixabay.com

Od filozofie Hrubý odvozuje politické myšlení a ideou sociálních demokratů: nutnost „zaměřit politiku tak, aby byly v rovnováze principy a prosperita. Principy jsou výrazem smyslu lidské existence — co jako lidé chceme být. Jde o morálku, vztah k druhým lidem a hodnotám, jako je svoboda, spravedlnost, autonomie člověka, demokracie, tolerance či solidarita s potřebnými. Prosperita je zohlednění dovednosti, jak zvládat svět k našemu užitku. Jde spíše o techniku, respektive dovednost zápasu o materiální statky — konzum, moc a prestiž“. 

Uvědomil jsem si, jak se pořád se umanutě zaobíráme kategorií „prosperita“, kterou po Klausovi do ještě vypjatější polohy sune Babiš. „Principy“ by člověk očekával zejména od sociálního demokrata Sobotky, leč…

Kupodivu ty „principy“ spíše sdílí sama společnost, která sociální demokraty ani nevolí… Víme proč.

Proto v našem městečku lidé zvolili nezávislé. A já celý večer poslouchám několik mladých lidí z našeho nezávislého uskupení a žasnu, protože společným jmenovatelem jejich výpovědi je apel na morálku, vztah k druhým lidem a hodnotám, spravedlnost, autonomie člověka a respekt k jeho názorům, solidarita s potřebnými, přirozenost lidského chování s ohleduplností k bližnímu a přírodě.

Ani jsem netušil, že náš venkov oplývá tolika progresivními, schopnými a takříkajíc rezervními silami! A ocitám se v roli jakéhosi obecního soudruha Smrkovského, který moudře nabádá: Ano, angažovanosti mladých lidí, nedeformovaných žádným stranickým byrem, je našemu městečku, naší společnosti nejvýše zapotřebí, ale soudruzi, prosím vás, jenom pomalu, aby se nám to nezvrtlo. Prosím, neztrácejte se mnou trpělivost, budu se snažit, no v rámci možností, spoléhám na váš rozum…“

To protože hned druhého dne mám jednat s budoucím naším starostou, sociálním demokratem vlivného postavení na kraji, který, podle mého, trochu nešťastně začíná tzv. od personálních otázek na úřadě, a to ve smyslu upevnění své moci. Chci mu to rozmluvit, ať neškodí sám sobě, úředníci se začnou bát, zavíjet do svých skořápek, utichne pospolitost a lidem se bude zdát, že na radnici sídlí satan.

Prosím vás, sociální demokraté, bratři, soudruzi, přestaňte už s nutkáním, že kam vlezete, hned dosadíte své kádry a odložené soudruhy, od nichž očekáváte vděk a mocenskou úslužnost. Jednou takhle prohrajete i kalhoty…

Ti mladí lidé, s kterými se teď budu, doufám, bavívat častěji, když jsme tak slavně zvítězili, a velkoryse nabídli post starosty sociálním demokratům, mluvili o své občanské angažovanosti a odporu k mocenské stranické politice, Ano nevyjímaje.

Bude to teda s nimi pěkná zdržovačka, takže psát a konečně dělat svoje začnu zas až ve tři ráno, jako se smolím i s tímto textem.

Pocit mám ale dobrý, neboť na našem venkově je přenos obrodných politických sil přímější než u vás ve městě.