Letošní podzim není podzimem ledajakým. Souhra nepředvídatelných okolností, na něž dokáže být veřejný život pestrý, nám v těchto dnech nabízí několik bilancí. První z nich jsou výsledky komunálních a senátních voleb, které přinesly něco, co tu dříve nebylo. Pak je tu roční působení nové vlády a pochopitelně 25. výročí listopadu 1989.

My se však věnujme té první. Komunální a senátní volby přinesly tentokrát překvapení i podněty, které budou nepochybně určovat kvalitu veřejného života v nejbližší době.

Výsledky voleb ukázaly cosi podstatného: česká společnost vybředává z politického provozu, který se zrodil po listopadu 1989 a který, navzdory tomu, že do něj vkládala většina občanů od počátku velké naděje, zdegeneroval v absurdní monstrum působící proti nim samotným.

Trvalo dlouho, předlouho, než dostatečná část voličů procitla. Pokud poslední pravicová vláda, vláda Petra Nečase, k něčemu dobrému svým úděsným počínáním a pohrdáním občany přispěla, pak právě onou poslední kapkou do poháru voličovy trpělivosti, díky níž se konečně český volič probral. Nikoliv za pět minut dvanáct, ale celé roky po dvanácté. Že znovu neusnul, za to vděčí Václavu Klausovi, onomu zosobnění protiobčanské politické mašinérie, a jeho poslednímu dílu zkázy. Amnestii, jíž legalizoval podvody a zločiny, jejichž obětí se stali neprivilegovaní občané.

Toto vše jsou motivy, z nichž se zrodily nadějné výsledky komunálních a senátních voleb 2014. Motivy vědomé i podvědomé.

Ti, kteří uspěli

Na prvním místě si je třeba všimnout lidovců. Jejich skoro čtyřletý pobyt mimo Parlament jim nesmírně prospěl a je to na nich znát. Fakt, že mají v komunální politice ze všech stran nejvíce zástupců, vypovídá o důvěryhodnosti, kterou občané s touto stranou spojují. Také trojkoalice, v nichž lidovci byli zastoupeni, udělaly viditelný volební úspěch, zvláště pak Trojkoalice na Praze 7 a na pražském magistrátě.

Znovu svitla naděje, kterou jsem bláhově choval v době před parlamentními volbami 2002, kdy lidovci byli součástí Čtyřkoalice. Tenkrát po volebním neúspěchu začali lidovci kupit bezmála deset let jednu chybu na druhou a volili si předsedy, nad nimiž zůstával rozum stát.

Naděje, o níž tu mluvím, je středoevropský politický model (Rakousko a Německo) se dvěma velkými stranami: sociální demokracií a lidovci.

Dalším významným faktorem říjnových voleb je hnutí ANO. Jeho volební výsledky jasně ukazují, že již nelze vystačit s pohledem na tuto stranu jako na marketingový projekt typu Věcí veřejných či TOP 09. Andrej Babiš se od vůdců dvou narychlo spíchnutých stran vybavených vedle reklamních rekvizit i pochybnostmi, zda jejich vůdci vůbec o něčem podstatném rozhodují, značně odlišuje.

Vystupuje zdrženlivě, seriózně a už vůbec ne arogantně, jak jsme zvyklí u pravicových politiků. Nezastírá, že strana ANO stojí a padá s ním. To je pro řadu voličů možná větší přednost, než údajná vnitřní demokracie tzv. zavedených stran, o níž ovšem průměrný pozorovatel musí mít nejvážnější pochybnosti.