Stát do nepohody a pro člověka: jak dohlédnout za obzor normality

Luděk Rychetník

Luděk Rychteník vstupuje do debaty s Josefem Poláčkem nad svou knihou Svobodný řád. Úvod do umění si vládnout.

Od svého vzniku v roce 1918 se náš stát musel často vyrovnávat s vnějším ohrožením. Byl dvakrát vojensky okupován a zbaven samostatnosti, v první případě visela na vlásku sama existence národa, a v obou případech byla likvidována jeho kultura, dusivou cenzurou a fyzickou likvidací a vynucenou emigrací tvůrců; byla to období civilizačního regresu.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Od vzniku našeho státu se jeho společenský a politický režim změnil celkem šestkrát, pokaždé spolu s drastickým přeoráním společenských a majetkových poměrů, kdy se hroutily zábrany lidské hrabivosti. Pamatuji většinu těch převratů i euforii a nálady 'utržení ze řetězu' po osvobození. Tuto historickou poznámku předesílám proto, že tvoří rámec dalších úvah, v nichž navazuji na esej Josefa Poláčka Stát, člověk a svoboda.

Autor ve svém eseji předkládá k diskusi podnětné myšlenky, ke kterým jej inspirovala má kniha (Svobodný řád, Vyšehrad 2012). Skutečně mne to těší a jako odpověď nabízím poněkud odlišný pohled na svobodu, řád a občanské ctnosti v dnešní společnosti. Především mám pocit, že filosoficky a modelově myslící Josef Poláček se nechává unést logikou svého modelu a zapomíná jej konfrontovat s reálným světem.

Dochází k bezvýchodnému závěru; v diskusi jej pan Morbicer výstižně shrnul slovy „všechno se musí změnit, jen se neví jak“. Není divu, marxistický model historického monistického materialismu, zvláště v Poláčkem použité hrubé formě, nemá místo pro svobodného tvořivého individuálního člověka, jedině který může změnu iniciovat.

Pan Poláček si neuvědomuje, že každý teoretický model vystihuje jen určitou zjednodušenou stránku problému či reality a že nekonečně komplexní svět můžeme studovat pomocí mnoha modelů. Volba modelů, vědomí jejich předpokladů a omezení, a vhodná kombinace jejich závěrů a konfrontace s realitou — to je vzácné umění dobrého analytika, umění, jak se dobrat pravdy o reálném světě. A pravda, jak věděl již Marx, se ověřuje v praxi.

Po druhé vojenské invazi v českých zemích (viz výše) jsem s rodinou odcházel do britské emigrace s vědomím, že odcházíme do země, která invazi naposledy zažila v roce 1066. A doufal jsem, že ji v dohledné době opět nezažije. V tom jsem se nezklamal a spolu s postupným seznamováním se s britským způsobem života a kulturou jsem měl klid a čas přemýšlet o svých českých zkušenostech.

Zda katastrofální historie našeho státu je skutečně nezbytným důsledkem pouze nešťastné polohy ve středu Evropy, s Německem na straně jedné a Ruskem jen o málo dále na straně druhé. Zda si něco z toho nezpůsobujeme sami.

Postupné sžívání se s Britanií mně pomohlo porozumět, co pro jedince a společnost znamená fungující řád. Nikoliv ten německý, méně či více křečovitý ordnung, na nějž jsem měl útržkovité vzpomínky ještě z doby německé okupace, ale praktický, fungující řád.

Pravidelnosti, na něž se dá běžně v životě spoléhat a které dělají život jednodušší, snazší a příjemnější. Spolehlivá poštovní služba: doporučená zásilka („registered letter“) jen když posíláte cestovní pas. Minimálně krádeží v obchodech. Dopravní předpisy se automaticky dodržují, stejně jako zákaz prodeje alkoholu a cigaret mladistvým. Dané slovo se drží a ve veřejném životě se obecně nelže - i když, jak psal Čapek, „pravdu se stejně nedozvíte“.

Já bych spíše řekl, že pravdu se dozvíte, ale s obtížemi; zákon o svobodě informací platí a je vynutitelný. Nezkorumpované soudy, a policie jen minimálně. Ale i ve vysoké politice: to nejsou jen komické starodávné ceremoniály v parlamentě, ale také vysoké nároky na poctivost poslanců (za zneužívání poslaneckých náhrad se rezignovalo, šlo do důchodu i do vězení). Pečlivá příprava zákonů: veřejná i odborná, obvykle víceletá debata a důkladná příprava v parlamentních výborech. „Přílepky“ se nevedou.

Tato atmosféra kázně a zákonnosti má důležitý praktický význam pro zaměstnanecké vztahy. Přes internet mi došel mnohokrát přeposlaný dopis „vyučené prodavačky“ ze středních Čech. Líčí v něm svou zkušenost z týdenního zaměstnání v prodejně nejmenovaného zahraničního maloobchodního řetězce: otřesné hygienické poměry (plesnivé řízky se omyjí a prodávají jako čerstvé), neméně otřesné zacházení s prodavačkami ze strany vedení — proto pisatelka odešla.

Občasné zprávy z obchodní inspekce a rozhovory s lidmi naznačují, že dopis je v podstatě pravdivý. Autorka v něm dodává, že ve své zemi by si firma takové jednání nedovolila. Má pravdu. Pokud by se jednalo o Britanii, pak dotyčná firma by neriskovala vyšetřování a případný soudní postih; ale ještě před tím by se záležitostí začaly zabývat odbory, rozkřikla by se ve veřejnosti, v tisku a mohla by vyvolat bojkot prodejen firmy.

Má odborová organizace (zaměstnanců univerzit, UCU) s pomocí tlaku veřejnosti a jím vyburcovaných poslanců, dokázala významně zlepšit postavení zaměstnanců ve velšské Gower College, která zneužívala kontrakty s nulovou pracovní dobou. UCU zřídila webovou stránku, kde nabízí informace a pomoc pro zaměstnance postižené nejistým 'prekérním' zaměstnáním. Jinou účinnou pomoc zaměstnancům při konfliktu se zaměstnavatelem poskytují zcela účinné 'pracovní tribunály'. Uvádím několik příkladů, neboť pouze s naší běžnou českou zkušeností je takový všeobecně fungující řád nepochopitelný, je mimo náš obzor představivosti.

Máme zkušenost pouze s dobře fungujícími úseky života (třeba pražská hromadná doprava), ale za obzor „normality“ nedohlédneme. Ve své knize doporučuji zkušenost života v zemi s pevnějším řádem. V DR jsem kromě toho navrhl poučný myšlenkový experiment, viz „Řád a změna“, Čtvrtek, 21.Srpna 2014, 19:10:19 (diskuse k článku pana Poláčka Za všechno může kapitalismus?).

Rád a s nadějí poznamenávám, že nová generace nastupující do veřejného života, již za obzor naší normality vidí: projekt rekonstrukce státu je převážně jejím dítětem. A veřejnost se stává náročnější na úroveň politiky.

Do dalších úvah je třeba přibrat operativní svobodu. Jednotlivec i společnost potřebují řád — i svobodu, čím více obojího, tím lépe. To jsou antropologicky dané předpoklady prosperující společnosti; a sladit je tak, aby si nepřekážely, ale podporovaly se navzájem, to je nejdůležitější náplň umění (si) vládnout.

Je to umění — součást kulturního bohatství každé společnosti, které se vytváří po generace a nemusí ani být plně reflektované — nemusíme si ho uvědomovat, žijeme je spontánně. Ale je pro společnost kriticky důležité.

Společnosti nejen spolupracují, ale především soutěží a soupeří o zdroje a prostor; a dokonalejší umění vládnout je evoluční výhodou — a naopak. Ukrajina byla (je) prolezlá korupcí a její neschopnost si v míru uspořádat vnitřní strukturu a shodnout se na zahraniční orientaci dala příležitost a záminku pro zahraniční intervenci. V jiných kulisách a na jiné úrovni to platilo i o první republice. Vnitřní slabost je nebezpečná.

Je však vůbec možné spojit svobodu s řádem? Neomezuje řád svobodu? V knize s pomocí filosofické analýzy dospívám k závěru, že to možné je, pokud se cítíme členy určitého společenství a přijímáme spoluodpovědnost za něj, a pokud chápeme svobodu v republikánském smyslu, jako možnost spoluúčasti na tvorbě řádu. Ten pak přijímáme jako svůj.

Ve svém eseji pan Poláček ve zkratce reprodukuje závěry mé argumentace a poté formuluje dvě námitky, které podle jeho přesvědčení vyvracejí mou tezi o možnosti vytvořit soulad svobody a řádu. Zaprvé má teze — vezmeme-li ji jako výzvu k občanské aktivitě — vyzní do prázdna, protože vlastně nikoho nemůže oslovit.

A zadruhé, soulad republikánské svobody a řádu se poprvé uskutečnil v klasické aténské polis. Druhá námitka pana Poláčka spočívá v tom, že klasická polis nemůže („bez dalšího“?) být vzorem současného liberálního státu. Současný člověk je v hospodářské sféře nucen se chovat jako egoistické individuum a nezmění se v altruistického občana v politice, neboť (podle Marxe) hospodářská základna je rozhodující i pro ideově politickou nadstavbu.

Nezbývá, než se vrátit k realitě a rozhlédnout se po světě. Tomu je věnována druhá část mé knihy (především 4. kapitola), v níž používám empirickou kvantitativní analýzu. Pan Poláček ji odmítl s tím, že svobodu nemůžeme známkovat. Zřejmě odmítá jakákoliv prohlášení druhu „stát nebo společnost A je svobodnější než stát/společnost B“, „lidé v A mají více svobody než lidé v B“, „v A je více/méně pevný řád než v B“.

V knize taková prohlášení upřesňuji a pracuji se dvěma běžně užívanými a pečlivě sestavenými ukazateli. Mírou svobody, pravidelně ročně sestavovanou a publikovanou americkým Freedom House, a indexem vnímané korupce (Corruption Perception Index) z dílny Transparency International (který vyjadřuje pevnost spravedlivého zákonného řádu — podrobné vysvětlení a odkazy viz kniha).

Ukazuje se, že státy s pevným spravedlivým řádem se těší největší svobodě. A naopak, státy na dolní straně indexu — ty, které žijí v chaosu („zhroucené“ — failed státy) nebo v atmosféře zvůle mocných a bezohledných — mezi těmito dvěma stavy je snadný přechod, z chaosu se vynoří spasitel diktátor, a po pádu diktátora nastává chaos — umožňují malou, případně žádnou svobodu. Záleží na civilizačním okruhu.

Pokud tuto kvantitativní analýzu přeneseme do grafické formy, ukáže se pozoruhodný jev. Každý stát znázorníme bodem ve dvourozměrném prostoru (na ploše), se souřadnicemi dvou uvedených ukazatelů, spravedlivým řádem a svobodou. V poli sto padesáti až sto osmdesáti států (počet záleží na zkoumaném roku) se body — státy seskupí do charakteristických civilizačních oblastí.

Vyspělé demokracie nacházíme v oblasti pevného řádu a vysoké svobody; evropské postkomunistické státy a evropský jih v oblasti středně pevného řádu a vyšší, případně nižší míry svobody; postsovětské země a většina rozvojových v oblasti nízkého až zhrouceného řádu a nesvobody.

Zajímavá je oblast muslimských států, zaujímá střední oblast v pevnosti řádu i v míře svobody a žádné jiné státy se v ní nenacházejí. Ještě překvapivější je oblast pevného zákonného řádu a pouze střední míry svobody: je v ní Singapur a blíží se jí Hongkong a Japonsko — snad „konfuciánský“ okruh.

Osobité jsou Čína a Indie, země se stále ještě pevným tradičním řádem, který se v indexu vnímané korupce neprojeví; vyžadují odlišnou interpretaci. A v teoreticky existujícím poli pevného zákonného řádu kombinovaného s absencí svobody nenajdeme ani jeden stát.

Domnívám se, že tyto empirické poznatky silně podporují tezi, že svoboda a spravedlivý zákonný řád spolu ladí, pokud si společnost vytvoří politické elity, které umí dobře vládnout a společnost sama se skládá z občanů v plném slova smyslu — umí demokraticky žít. Dvěma slovy, je to „vyspělá demokracie“.

Ale porozumět tomu v prostředí méně vyspělého civilizačního okruhu vyžaduje pro začátek alespoň se rozhlédnout za hranici vlastní normality, vlastního civilizačního okruhu. Cesta do vyššího civilizačního okruhu představuje nezbytně pomalou a obtížnou změnu v myšlení a chování — změnu občanské a politické kultury, upevňování vlády práva.

Projekt Rekonstrukce státu se o to snaží protlačením protikorupčních zákonů. Vykrucování některých politiků ukazuje, jak je to těžké. Změna musí být vybojována proti všem, kteří z děravého řádu profitují — proti NÁM všem, kteří ze zvyku, z nedbalosti a pohodlnosti, nepoctivosti a ziskuchtivosti zákony a potřebná pravidla obcházíme a porušujeme.

Ještě dvě poznámky jsou nezbytné. První se týká tvrzení pana Poláčka, že „i ten nejlépe fungující stát Západu zůstává stále jenom oním bezkrevným, bohy opuštěným technokratem, který nemá žádnou schopnost a ani ambici získat samotnou duši svého občana“. Zakládá se na zásadním neporozumění roli státu.

Jeho úkolem není získávat duši občana, ani přímo dávat lidem pocit sounáležitosti, takové role jsou charakteristické pro totalitní stát. Ve svobodné společnosti tyto role plní náboženství, případně politické strany, nebo umění, zejména hudba, písně, nebo sport (fotbalové kluby), spolky atd.

Všechny příležitosti, kde se lidé scházejí a vzniká pocit sounáležitosti. Ale dobrým plnění svých vlastních úkolů (bezpečí, spravedlnost, svoboda) může a měl by liberální stát vytvářet hrdost na „můj stát, mou společnost, jejich obhajoba stojí za námahu i oběti“ jako "byproduct", vedlejší ale důležitý důsledek. Doplňkem pak jsou národní symboly a ceremonie, čím lépe vyjadřují slavné tradice, tím jsou účinnější.

Předchozí odstavec obchází složitou problematiku z oblasti filosofie práva a společnosti ohledně chatrných ideových základů a dlouhodobé duchovní krize naší západní civilizace, v souvislosti se sekularizací a poklesem religiozity. Její povědomí mohlo inspirovat úvahu pana Poláčka o liberálním státu jako „bezkrevném, bohy opuštěném technokratu“.

Totalitní hnutí a vznik totalitního státu můžeme chápat jako pokus o „řešení“ této krize. Josef Poláček si však neuvědomuje, že jde o hlubší civilizační problematiku. Snaha řešit ji na úrovni státu je nebezpečná pro lidskou svobodu a tím i společenský pokrok.

Druhá a závěrečná poznámka je o cílové skupině mé knihy. Některé části jsem přednesl na seminářích hnutí Křesťan a práce, ale kniha jako celek je určena „lidem dobré vůle“. Nemyslím, že lidé jsou v myšlení determinování svým sociálně ekonomickým postavením, ani že jejich názory jsou neměnné, učíme se ze zkušeností.

Naše společnost, my všichni jsme prošli názorově významným vývojem od roku 1989 a současná doba je charakteristická další ideologickou změnou. Neoliberalismus ztroskotal a hledá se náhrada pro ideové zakotvení.

Vládne silná nespokojenost s naší společenskou a politickou situací. Má kniha má sloužit jako upozornění pro přemýšlivé čtenáře, že na vině nejsou (pouze) ONI, ale každý z nás, a naznačit (podle mého názoru a zkušeností) nadějnou variantu.

    Diskuse
    September 28, 2014 v 19.25
    Vyprodaná kniha?
    Kliknul jsem si na modrý odkaz na mou knihu výše a dozvěděl se, že v portálu Kosmas.cz je kniha vyprodaná. Případným zájemcům doporučuji se obrátit na nakladatelství Vyšehrad.
    http://www.ivysehrad.cz/kniha/svobodny-rad-uvod-do-umeni-si-vladnout/
    JV
    September 28, 2014 v 21.29
    Řád duchovní a řád pravidel
    Téma řádu je, myslím, to nejpodstatnější. Jistěže existují společnosti jako zřejmě ta britská, kde se řád ctí daleko více než u nás.

    Potíž je ovšem v tom, že pokud vidíme rozdíl v dodržování řádu mezi tzv. vyspělými demokraciemi a tím, čemu říkáme demokracie u nás, máme na mysli téměř výhradně právní předpisy. Někdy i nepsané normy lidského chování. Existuje však také řád duchovní, jehož význam si v této souvislosti pramálo uvědomujeme. To on je zdrojem řádu, podle něhož se pak my lidé máme chovat.

    Co se však duchovního řádu týče, nejsou na tom vyspělé demokracie o nic lépe než my. Jen považme, kolik úpadku a zla k nám přišlo ze Západu v doslova masovém měřítku po roce 1989. Drogy, pornografie, žití na dluh, prolhaná reklama, sprostota ve sdělovacích prostředcích, nezávazné svazky, hazard, spekulace…

    Třeba ovšem dodat, že se to tu – nikoliv náhodou - báječně chytlo. To proto, že i když tu do roku 1989 panoval řád pravidel, který neumožňoval, aby to zlé ze Západu zakořenilo také u nás, nepanoval tu žádný lepší duchovní řád.

    Zauvažujme nad příkladem prodavačky z nadnárodního obchodního řetězce, jejž uvádí pan Luděk Rychetník. Do roku 1989 nebylo u nás vůbec myslitelné, aby se někde v práci nakládalo se zaměstnanci jako s otroky. Jak to, že otrokářské poměry zavedly u nás nadnárodní řetězce, které se zrodily ve vyspělých demokraciích? Jistě, tyto nadnárodní firmy u nás našly úrodnou půdu pro zlo, které si doma nemohly dovolit vzhledem k právnímu řádu a často i řádu dobrých zvyklostí. Nikoliv však vzhledem k řádu duchovnímu!

    Řád duchovní pro tyto západní firmy žádnou překážkou nebyl a dosud ani není. Kdyby byl, nedovolovaly by si šlapat po lidské důstojnosti nejen u nich doma (bez potřeby nějakého domácího řádu právního), ale ani u nás. Jenže u nás ten duchovní řád také není a ten právní je na tom ještě mnohem bídněji než na Západě. Proto si u nás mohou dělat, co chtějí. Lepší morální úroveň své domoviny tím ovšem neprokazují.

    Řešením je jedině správný řád duchovní. Z něj pak vznikne i správný řád pravidel lidského soužití. Křesťanství to ví odpradávna. Ježíš to říká takto (volně cituji): „Usilujte o království Boží a vše ostatní vám bude přidáno.“

    Moc děkuji panu Rychetníkovi za pravdivý a podnětný článek a přeji dobrou noc.
    Jiří Vyleťal

    JP
    September 30, 2014 v 14.8
    Stát fungující a stát mravní
    V podstatě souhlas s panem Vyleťalem; ten "fungující právní řád" současného Západu (jakkoli bezpochyby vyspělejší nežli ten současný český) nemá sám o sobě žádnou skutečně pravou duchovní, humánní, mravní či jakoukoli jinou kvalitu.

    A my se musíme prostě rozhodnout: buďto se spokojíme jenom s tím "dobře fungujícím státem", z čistě technokratického hlediska - anebo si za cíl vytkneme státní a společenské uspořádání, které je založeno na vyšších etických a duchovních hodnotách.

    ---------------------

    Podrobněji k textu v příštích vstupech.
    JV
    September 30, 2014 v 17.19
    Souhlas s panem Poláčkem
    Ano, tak přesně jsem to myslel. Děkuji, pane Poláčku.
    Lze říci, že Západ je na tom ohledně "fungujícího právního řádu" jenom o to lépe, oč méně se v posledních 100 letech zbavoval křesťanství ve veřejném prostoru.
    S pozdravem Jiří Vyleťal
    October 1, 2014 v 10.6
    Buď...jenom -- anebo?
    Před takovým dilematem nestojíme. Naopak. Fungující stát a demokratické procedury (!) jsou předpokladem pro řešení jakýchkoliv problémů.

    Jak dospět ke státnímu a společenskému uspořádání, které by bylo založeno na vyšších etických a duchovních hodnotách? Je třeba ho ideově a politicky probojovat a prosadit. Být, stát se důvěryhodnou politickou silou. Ale bez právních záruk občanských svobod a fungující demokracie to nejde. Jak se stát lidsky a politicky důvěryhodnou silou? To je klíčový problém naší politiky a politiků.

    Spolehlivě fungující vozidlo vás odveze. Kam? To si můžete vybrat, pokud jste jako společnost schopni se rozhodnout a rozhodnutí prosadit, bez toho, že by se společnost a stát zhroutili a podlehli případným zásahům zvenčí. Spolehlivé fungování vozidla státu má navíc, samo o sobě, tu přednost, že posiluje odolnost vůči vnějším zásahům.

    Křesťanství ve veřejném prostoru? Křesťanství netrpí v důsledku fungujícího právního řádu, ale pro malou angažovanost a váhu křesťanů-katolíků v řešení společenských problémů (což papa František vidí jasně a snaží se napravovat) a v důsledku hlubších a starších důvodů (to jsou ty hlubší souvislosti se stagnací scholastické filosofie a ideovou krizí naší původně křesťanské civilizace - v posledních letech o tomto diskutuji v revue DISTANCE).
    JV
    October 1, 2014 v 21.55
    Příčina a následek
    Já to tedy vidím přesně naopak.

    To, co Vy, pane Rychteníku, pokládáte za předpoklad (fungující stát), já pokládám za následek.

    A co Vy, pane Rychetníku, považujete za následek, tedy stav, ke kterému bychom měli dospět (státní a společenské uspořádání, které by bylo založeno na vyšších etických a duchovních hodnotách), já považuji za předpoklad. (Já bych ten předpoklad spíše nazval „společnost řídící se správnými duchovními hodnotami.)

    Nezdá se mi, že by bylo možno vystavět něco lepšího na nepevných základech. Navíc bez toho, abychom počítali s Pánem Bohem, nic pořádného a trvalého nepostavíme. A demokracie sice Boha a náboženství nezakazuje, ale také je nepotřebuje.

    Ano, křesťanství, přesněji katolická církev, trpí nedostatkem věřících. Trpí tím však ze tří důvodů, které s historií katolické církve a jejího učení nemají téměř nic společného: 1) lidé o křesťanství a katolické církvi téměř nic nevědí, resp. mají jen předsudky; 2) lidé podléhají pýše a je pro ně nepřijatelné, že by mohlo být něco nad nimi, tedy Bůh, vůči němuž by měli nějaké povinnosti 3) lidé jsou si vědomi, že zdaleka ne vše, co konají, je v souladu s morálkou a tuší, že by se museli změnit, což se jim nechce.

    V současnosti lze řešit celkem snadno první problém a to tím, že do škol zavedeme povinnou výuku křesťanství. Je třeba to ovšem chtít. Ostatní dva problémy lze řešit jen velice dlouhodobě a při trvalém působení křesťanství ve společnosti.

    Přeji vše dobré a dobrou noc.
    Jiří Vyleťal
    October 1, 2014 v 23.37
    Společné dobro
    Nezdá se mi, že by diskutující s autorem knížky byli v nějakém podstatném rozporu. Luděk Rychetník mluví o společném dobru, o které by měla usilovat každá dobrá vláda a dokládá, že společné dobro je jedním z tradičních principů katolické etiky a jedním z hlavních principů sociální nauky církve.
    Na druhé straně
    ať už je původ myšlenky společného dobra jakožto účelu státu jakýkoli, je to princip vycházející z přirozeného řádu a z morálních poznatků, ke kterým můžeme při dobré vůli dospět zdravým rozumem.... Pokud stát ztrácí cíl společného dobra, zejména úsilí o spravedlivý řád , skutečně (podle slov sv. Augustina) degeneruje v loupežnickou bandu a hrozí mu rozklad a zhroucení.... Pojem společného dobra jako veřejného zájmu se běžně užívá v britské politice ...
    (Volně podle str. 25 a 26 knížky Svobodný řád Luďka Rychetníka.)

    Myslím, že demokracie je hodnotově neutrální s ohledem na světonázorová přesvědčení a náboženská vyznání jednotlivých občanů. To proto, že stát nemůže preferovat některé přesvědčení nebo vyznání na úkor jiných, aby tím některé občany nekrátil v jejich lidských právech. Společné dobro či veřejný zájem je ale metahodnota příslušná celku, kterým je stát, a jedině tuto metahodnotu je možné spojovat s demokracií. Étosem demokracie je společné dobro.
    JV
    October 2, 2014 v 7.40
    Společné dobro a křesťanství
    Já bych spíše řekl, že demokracie je více než hodnotově neutrální, je bezhodnotová. Žádný mravní řád sama o sobě nevytváří, nepřináší. Maximálně dovoluje působit řádu, který vznikl před ní. To je podle mne velmi málo, abychom od ní mohli čekat uskutečnění společného dobra.

    Společné dobro nelze uskutečnit v zemi našeho typu bez křesťanství, protože hodnotově byla tato zem křesťanstvím vychovávána. Hodně jsme toho zapomněl, nic jsme v posledních mnoha desetiletích nerozvíjeli.

    Vynechat křesťanství a říci mu v duchu liberalismu ať si soutěží s buddhismem, islámem, hinduismem a především s bezvěrectvím, a od toho všeho čekat dobro pro všechny, to je jako říci vlastní dceři, aby soutěžila o přízeň rodičů s holkami z vesnice, a pokud vyhraje, necháme ji doma bydlet.

    Kam se za působení demokracie posouvá hranice možného v negativním slova smyslu, můžeme pozorovat den ode dne, rok od roku. Poslechněme si jak se mluví a co se ukazuje v médiích, podívejme se co všechno si lidé v normotvorných pozicích (politici, umělci, sportovci) mohou dovolit, pohleďme jak se stále více a více nechá žonglovat s demokraticky ustanovenými pravidly – zákony (naposledy Rittig, Kvitová a nekonečná řada dalších), všimněme si úrovně chování a jednání lidí, kteří vycházejí ze škol.

    Tady všude nelze nevidět absenci mravního řádu. Jiný u nás nemáme, než je ten křesťanský (resp. zbytky jiného řádu u nás nemáme). Pokud jej nechceme proto, že se na něm demokraticky neshodneme, žádný mít nebudeme. Pak se ovšem odsuzujeme k dalšímu bloudění.

    Váš Jiří Vyleťal
    October 2, 2014 v 23.35
    Jiřímu Vyleťalovi
    Tady jsme myslím narazili na závažný a hluboký problém. Počátkem devadesátých let se o společném dobru a veřejném zájmu ještě mluvilo v tom smyslu jako v Britanii. Železná opona padla a začal sem proudit čerstvý vzduch. Pak když se nějaké zákony nepodařilo prosadit, tak se politici vymlouvali, že nebyla společná vůle. Ta byla posléze zcela nahrazena manipulujícími medii, která jsou teď většinou navíc v rukou oligarchů. Veřejný život se téměř smrskl na ekonomii. Místo společného dobra se tu začaly uctívat peníze a honba za penězi je vysilující natolik, že většina obyčejných lidí je ráda, že je ráda a nějaké společné dobro je jim ukradeno - vlastně doslova, bylo jim ukradeno.

    A není demokracie jako demokracie. My máme demokracii a v Británii mají demokracii, ale řád - struktura společnosti -, který zde a onde panuje, je odlišný, jak ve své knize skvěle připomíná Luděk Rychetník.

    Náš pohled se myslím pane Vyleťale, liší v tom, že já odlišuji vnitřní směřování jednotlivých lidí od směřování celku, kterého jsou součástí. Systém hodnot jednotlivých občanů může být křesťanský, ateistický, scientistický, náboženský bez vyznání, muslimský atd., ale žádná z těchto vír by neměla být preferována státem (žádné státní náboženství), protože pak by stát diskriminoval jinověrce (i ateismus je svým způsobem víra). Co je společného ve směřování všech lidí ve státě je jejich touha prožít dobrý život. Čili společným zájmem a směřováním všech lidí ve státě dohromady je dobro pro všechny, neboli společné dobro. To je metahodnota nad těmi hodnotami jednotlivých lidí, protože je společná jejich celku. Je to přirozené směřování lidí, kteří si uvědomují, že žijí společně s druhými a že jejich svoboda končí tam, kde začíná svoboda ostatních. Vědomě či podvědomě je to v každém z nás. Stačí zdravý rozum.

    Zvláštní výuku křesťanství bych nezaváděla, stačí, když se křesťanství vedle jiných náboženství vyučuje v občanské výchově a dějepise. Konec konců nepovinně je možné náboženství vyučovat na státních školách kdekoli už dnes, podle naší Listiny je to poměrně silné právo (§16, (3)).

    JP
    October 3, 2014 v 13.46
    Stát a společnost
    Zásadně pochybným momentem Vašeho modelu, pane Rychetníku, je to, že Vy stále stát považujete v podstatě za něco autonomního, jakousi svébytnou entitu vznášející se někde nad společností. Z toho pak vyvozujete, že postačí zavést dobrý stát, a ta společnost se tomu už nějak přizpůsobí.

    V realitě je však nutno vycházet daleko spíše z toho, že daný vztah je přesně opačný: stát je jenom politickou formou společnosti; jaká je společnost, takový bude nakonec i stát. Naprosto rozhodující je tedy charakter samotné společnosti, jejího života, jejích hodnot.

    A ta společnost, která v současné době dominuje našemu "západnímu způsobu životu", je ve své podstatě společnost l i b e r a l i s t i c k á. Se svým zásadním životním postulátem: dělej si co chceš, nikdo ti do toho nemůže nijak mluvit.

    Což napohled zní velice svobodomyslně, ale ve skutečnosti je to projevem naprostého hodnotového relativismu, ne-li přímo nihilismu. To "dělej si co chceš" ve skutečnosti neznamená nic jiného, že v dané společnosti nejsou platné, nejsou závazné jakékoli jiné, jakékoli vyšší hodnoty, nežli právě jenom ono individualistické "já chci".

    A tento individualisticko-sebevztažný charakter liberální společnosti samozřejmě také nevzniká sám od sebe, on má své zcela reálné příčiny, ve své materiální základně se stále ještě jedná o docela obyčejný k a p i t a l i s m u s, jak dokonale dovodil Marx, kapitalismus prostě potřebuje osobně nezávislého pracovníka, stejně jako tekutý, feudálními vazbami nesvázaný kapitál, je to tedy právě tento kapitalismus který porodil liberální společnost a liberální stát jako optimální formu své vlastní existence.
    Cílem a účelem tohoto liberalismu ovšem není skutečná svoboda lidské bytosti, totiž - opět s Marxem řečeno - všestranný rozvoj jejích lidských potenciálů, nýbrž právě jenom toto osobně autonomní individuum, které se tím lépe může přizpůsobit navládě kapitálu, jeho potřebám a zájmům.

    A tuto liberální respektive liberalistickou společnost (a odpovídající stát) máme principiálně stejně tak dánu v České republice jako ve Spojeném království; ten fakt že v tom jako druhém jmenovaném tento stát funguje o n ě c o lépe, solidněji a méně zkorumpovaně nežli (stále ještě nevyzrálý) současný stát český, to je v dané rovině rozdíl opravdu jenom ryze kvantitativní. Podstata věci zůstává ale v obou případech naprosto stejná.

    - Ostatně, pane Rychetníku, to je jedna věc, kterou je mi opravdu jenom velmi obtížné pochopit. Na jedné straně se - zcela oprávněně - obracíte proti individualisticko-liberalistickému pojetí svobody; ale na straně druhé obhajujete a jako ideál prosazujete - právě stát ryzího liberalismu!! To je opravdu jenom obtížné pochopit.
    + Další komentáře