Stát, člověk a svoboda

Josef Poláček navazuje na svoji recenzi knihy Luďka Rychetníka „Svobodný řád“ vlastní kritickou analýzou. Aby byl Rychetníkův koncept realizovatelný, museli bychom podle Poláčka od základu změnit charakter státu i samotného občana-člověka.

Před týdnem jsem zde recenzoval knihu Luďka Rychetníka „Svobodný řád“. Připomeňme si její nejzákladnější teze: individualisticko-negativistické pojetí svobody rozkládá celou společnost, pocit vzájemné sounáležitosti a odpovědnosti je negován a zatlačován osobními snahami po čistě vlastním, individuálním prospěchu, bez ohledu na mravní pravidla a na prospěch celku.

Proto je toto negativní pojetí svobody nutno nahradit pojetím pozitivně-republikánským, kdy mravně vyspělý a kultivovaný jedinec vnímá svou vlastní sounáležitost s celkem, a jedná v souladu s nadindividuálně platnými, spravedlivými normami vzájemné koexistence.

Toto jeho sebeomezení – to jest vzdání se popudu jednat vždy jenom ve vlastním, egoistickém zájmu – ve skutečnosti není omezením svobody, nýbrž jejím naplněním; neboť se jedná o akt uvědomělý, dobrovolný, a jeho provedením a naplněním daný jedinec nakonec získá daleko více, nežli když se uzavře jenom ve svém vlastním individualismu a egoismu.

Republikánsky cítící a konající jednotlivec tedy není nesvobodný ve státě, který funguje na zásadách všeobecné rovnosti a spravedlivosti – nýbrž naopak, teprve v takovémto státě nachází své vlastní naplnění, jakožto aktivní a odpovědně jednající občan.

Takže, tolik centrální teze publikace „Svobodný řád“. Pohleďme teď ale blíže, do jaké míry jsou tyto – bez jakýchkoli pochyb velmi ušlechtilé – teze a výzvy kompatibilní s realitou tohoto světa.

Kniha Luďka Rychetníka totiž není jenom nějakou abstraktní, čistě teoretickou analýzou – je zároveň míněna jako výzva pro každého, především pro každého občana českého státu, spolupůsobit na mravní obrodě české politiky a české společnosti.

Jedná se tedy konec konců o výzvu v politickém smyslu, o výzvu k politickému jednání; a v takových případech je vždycky nutno jako první se ptát, komu je takováto výzva určena, to jest, u jakých částí společnosti je možno předpokládat, že na takovouto výzvu pozitivně zareagují, že se s její centrální myšlenkou vnitřně ztotožní.

A tady se hned vyjevuje první potíž celého konceptu Luďka Rychetníka. Neboť jeho občansko-mravní apel je zcela programaticky antiindividualistický – to znamená, že z potenciálního okruhu jeho přívrženců automaticky odpadají všichni vyznavači liberalismu, všichni kdo praktikují individualistický způsob existence. Čili v podstatě celá polovina stávající populace.

Za druhé: autor se stejně tak staví proti přehnanému, přebujelému ekonomismu – tedy proti takovému způsobu hospodaření, které vede k hromadění extrémních majetků u jedné části společnosti, a k přinejmenším relativnímu zchudnutí části druhé. Tím ovšem zároveň ztrácí podporu v podstatě všech soukromovlastnických subjektů stávající kapitalistické ekonomiky – neboť podstatou kapitalismu je právě nepřetržitá maximalizace výkonu a zisku.

Na straně druhé si ale autor asi nezíská sympatie ani levice, přinejmenším její radikálnější části – neboť zcela zásadně odmítá revoluci, jakožto stav chaosu, který boří a ničí to, co je jemu samému to nejbližší a nejcennější: samotný Řád, organizovaný a stabilní pořádek věcí lidských.

A stejně tak asi sotva nalezne pochopení u příslušníků všech těch hnutí „alternativních“, kteří by jinak mohli pociťovat určité sympatie k jeho kritice stávajících pořádků a stávajícího státu – neboť on svým důrazem na řád, pořádek a instituce naprosto popírá jejich fundamentální touhu po antiautoritativně fundované nezávislosti na jakýchkoli státních strukturách.

Snad by ale bylo možno namítnout, že autor neměl vůbec v úmyslu oslovovat tu či onu sociální skupinu, ten či onen názorový či ideologický proud – nýbrž že se obrací prostě na každého jednotlivého občana, aby v něm vzbudil pocit jeho občanské odpovědnosti.

Jenže, i tady jmenovitě v českém prostředí leží velmi zásadní problém: průměrný český občan po svých historických i aktuálních zkušenostech už dávno víceméně pohřbil veškerou svou dřívější důvěru ve stát a v politiku, a už prostě nevěří, že by tento Augiášův chlév bylo možno někdy opravdu vyčistit.

Takže, reálnou cílovou skupinou pro mravní a občanské apely vyslovené v knize „Svobodný řád“ nakonec zůstane asi jenom velmi vyhraněná skupina populace, která nepatří k žádné z oněch vyjmenovaných sociálních skupin, a která si může dovolit ten „luxus“, vyznávat republikánské smýšlení a jednat republikánsky, jako osobní příklad občanské odpovědnosti, ale bez reálné vyhlídky na to, tímto příkladem občanské angažovanosti dosáhnout nějaké znatelnější rezonance ve většinovém obyvatelstvu.


Je opravdu možné vycházet z toho, že ona klasická antická polis je bez dalšího totožná se současným modelem liberálního státu? Foto en.wikipedia.org

Vyhlídky této výzvy na reálnou působnost nejsou tedy aktuálně příliš vysoké; ale to ještě nemusí automaticky znamenat, že její samotné odůvodnění by bylo logicky deficitní či výhledově neperspektivní. Je to ostatně zcela běžným úkazem v dějinách, že nové myšlenky narážejí na nepochopení současné společnosti, právě proto že přesahují omezený horizont její existence.

Podívejme se tedy blíže na některé klíčové body samotného teoretického zdůvodnění občanské výzvy Luďka Rychetníka. Připomeňme předem, že s jeho samotnou koncepcí pozitivní, odpovědné svobody a občanské angažovanosti se plně ztotožňujeme; nicméně se zdá, že v tomto modelu existuje několik nemálo problematických míst.

Počněme napohled zcela nenápadnou zmínkou v rámci autorova dělní společnosti na tři základní prostory: prostor rodinný, prostor tržní (komerční), a konečně prostor veřejný. V souvislosti s oním „prostorem tržním“ zde padá věta: „V něm prvotním motivem je dosažení zisku (…) na trhu se zcela legitimně sleduje vlastní zájem.“ (S. 41)

Tohle je v podstatě zcela klasický pohled na lidskou společnost – ta se chápe jako suma určitých sfér, které existují tak nějak vedle sebe, každá má svou vlastní autonomii, svůj vlastní účel a své vlastní pole působnosti. Zároveň je ale právě tohle onen bod, kde každý, kdo si jen trochu osvojil zásady marxistické analýzy společnosti, musí ohlásit zásadní názorovou opozici.

Jde o to: je to skutečně bez dalšího důkazu možné a legitimní, rozličné sféry sociální reality postavit prostě jen tak do jedné linie, do jedné roviny, jako by všechny měly ten samý potenciál, tu samou platnost? U každého předmětu, u každého objektu máme přece vždycky dáno nějaké zcela základní určení, které profiluje veškeré jeho funkce a atributy sekundární – jak by tomu zrovna u lidské společnosti mělo být jinak? Nemáme i tady nějaký vztah, nějakou funkci jako určující, jako základní, ze které vyrůstají všechny funkce ostatní?

V každém případě, marxistický pohled předkládá tento model: jsou to poměry a vztahy ekonomické, materiální (tedy u Rychetníka ony „tržní“), které jsou základem všeho. Společnost tedy nemá podobu horizontální, s různými na sobě nezávislými a stejně platnými sférami – nýbrž podobu spíše jakési pyramidy, kdy ekonomické vztahy tvoří základnu, která je nejen tím nejsilnějším článkem, nýbrž navíc ingeruje, svým vlivem zasahuje i do všech částí dalších, „nadstavbových“, a určuje jejich charakter.

Není zde prostor rozebírat tento marxistický model dopodrobna; zkusme se ale na věc podívat prostě z hlediska plauzibility, pravděpodobnosti. Ještě jednou ona klíčová věta z textu: „na trhu se zcela legitimně sleduje vlastní zájem“. - Ovšem, „vlastní zájem“ v ekonomickém smyslu, to není nakonec nic jiného nežli zájem privátní, tedy přinejmenším latentně zájem ryze individuálně-egoistický.
Čili takový zájem, který se nachází v přímém rozporu se základním požadavkem autora knihy – totiž s neindividualistickým, pozitivním pojetím svobody.

Zkusme si jenom představit: ten samý člověk, který ve své ekonomické činnosti – tedy v té sféře svého života, kde si zabezpečuje ty nejzákladnější, existenciální podmínky svého žití a přežití – jedná jako egoistické individuum, tak ten samý člověk se má náhle ve sféře politické chovat jako odpovědný občan, který zájmy celku vždy staví nad partikulární zájmy vlastní! - Ne, tohle opravdu nejde dohromady.

Tady se zřetelně ukazuje jedno: jakkoli se samotnou marxistickou analýzou bezpochyby nelze zodpovědět všechny otázky současné společnosti, tak na straně druhé bez této marxistické analýzy nikdy není možno podat realistický obraz společenského dění. Nebudeme-li mít „neegoistického“ člověka ve sféře materiální, nebudeme ho mít ani ve sféře politické a občanské.

Dále. Opět jen napohled zcela nenápadná zmínka v textu: „‚Svobodný‛ je občan demokratických Atén, který plní své občanské povinnosti, účastní se náboženských festivalů a obřadů...“

K tomu je nutno ještě připomenout, že Luděk Rychetník svůj projekt renesance občanských ctností do značné míry staví na politické filozofii Aristotela, na kterého se opakovaně výslovně odvolává. Naprosto ne neprávem; pro oba je nejpodstatnější státní a společenská stabilita, která je podmíněna pokud možno spravedlivým uspořádáním všech společenských vztahů, takže jednotlivý občan se může vnitřně plně identifikovat se svým státem.

Jenže: je možno opravdu vycházet z toho, že ona klasická antická polis je bez dalšího totožná se současným modelem liberálního státu? Připomeňme si onu zdánlivě nepatrnou maličkost: občan Atén se zúčastní náboženských festivalů a obřadů.

To ovšem znamená: on se jich zúčastní proto, protože tehdejší polis byla nejen státem v administrativním slova smyslu, nýbrž byla zároveň – a především – doslova domovem každého jednotlivého občana; byla oním místem, kde žil svůj život, kde vůbec získával svůj kulturní i osobní status příslušníka exkluzivní civilizace, dramaticky převyšující své povětšině barbarské okolí.

Každý aténský občan věděl, že za tento svůj exkluzivní status vděčí jenom příslušnosti ke své obci (státu); a proto se mohlo jevit naprostou samozřejmostí očekávat a požadovat od něj, aby plnil své povinnosti jako odpovědný občan, a aby se k tomuto účelu celoživotně vzdělával a kultivoval.

Dnešní stát je ale naprosto jiný. Dnešní stát není pro člověka domovem, který by byl zdrojem jeho vlastního lidství, jeho osobnosti; dnešní stát je jenom odosobněným byrokratickým molochem, sice pragmaticky nezbytným, ale v podstatě cizím a omezujícím.

Současný liberální stát už nepořádá „náboženské festivaly a obřady“, v kterých by občan mohl zakusit svou niternou jednotu s říší bohů i říší lidí; liberální stát propustil všechny bohy do sféry čistě soukromé víry, a v tom samém momentu byl doslova opuštěn Bohem, ponechán jenom v holé existenci technokraticko-byrokratické mašinérie. Liberální stát si netroufá uložit svému občanu žádné povinnosti s opravdu pozitivní obsahem – protože nemůže nabídnout nic, čím by si získal duši a respekt svého občana.

Takže: Rychetníkův rekurs na antický stát a antického občana je sotva možno akceptovat jako legitimní. Současný občan je ve své reálné, materiální existenci privátním individuem sledujícím své vlastní egoistické zájmy; a současný stát není ničím jiným nežli neutrálně se tvářícím technokratem snažícím se o relativní vyrovnání principiálně neslučitelných materiálních i jiných konfliktů.

Bezpochyby, tento státní technokrat může fungovat lépe i hůře; a je nepochybnou skutečností, že současný český stát nefunguje ani natolik efektivně a formálně korektně, jako jeho protějšky ve „staré“ Evropě.

To všechno však nic nemění na skutečnosti, že i ten nejlépe fungující stát Západu zůstává stále jenom oním bezkrevným, bohy opuštěným technokratem, který nemá žádnou schopnost a ani ambici získat samotnou duši svého občana, a místo toho se spokojuje jenom s čistě pragmatickým zájmem občana na pokud možno bezproblémovém fungování mašinérie státního aparátu.

Pokud bychom opravdu chtěli obnovit původní charakter antické obce a jejího republikánského étosu, pak k tomu účelu musíme od základu změnit charakter jak státu, tak i samotného občana-člověka.

A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Neděle, 7.Září 2014, 13:09:14

Přijíždějí olympijší vítězové z Nagana.

Na českých, moravských a slezských náměstích vidíme v přímém přenosu na milion českých občanů navlečených v dresech se stáním znakem na prsou, jak zpívají hymnu.............

Občan Česka se zúčastňuje náboženských festivalů a obřadů.
------------------------------

Já nevím pane Poláčku, nic ve zlém, mně to ale vždycky přijde, že si něco vymyslíte, pak s tím bojujete, a nakonec nedojdete nikam.
Vlastně někam.
Všechno se musí změnit, jen se neví jak. Sem.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Co je nám společné? Neděle, 7.Září 2014, 20:02:49

Zcela upřímně řečeno, pane Morbicere, opravdu dost dobře nevím, jakým způsobem bych na Váš příspěvek měl či mohl reagovat.

Ta "účast na náboženských festivalech a obřadech" - to byl zcela základní a neopominutelný akt řecké obce; jedná se tedy za prvé o zcela reálnou historickou skutečnost, a za druhé o jeden ze základních momentů jakékoli filozofie státu.

A za třetí, právě tímto momentem argumentoval pan Rychetník ve své knize, o které jsem referoval - ovšem podle mého přesvědčení v daném případě argumentoval nelegitimním způsobem, a právě proto jsem tuto záležitost "vypíchl".

Samozřejmě, za dnešních podmínek a za současného státu nám připadá nesmyslné, aby stát organizoval nějaké "povinné nadšení". Právě tohle, jak známo, dělal stát respektive režim "reálného socialismu".

Položme si ale otázku: bylo v zásadě špatné, že se tento "socialistický" stát snažil vytvořit něco, co by dokázalo ideově a emocionálně spojit celý národ - anebo byl zásadní problém v tom, že tento režim byl sám vnitřně natolik prázdný, že nemohl nabídnout nic víc než jenom ta prázdná hesla a ty trapné masové manifestace?

Anebo jinak: musíme se opravdu jednou provždy vzdát toho, co bylo pro antickou obec samozřejmostí - totiž pocitu vzájemné pospolitosti, spojeni nějakým společným cílem? Jsme opravdu natrvalo odsouzeni k tomu, abychom o sebe navzájem jenom "zakopávali" jako navzájem cizí, lhostejné bytosti, které nemají nic více společného nežli řeč a místo původu?

Petrasek Milan - penzista

Platnost poznatku Neděle, 7.Září 2014, 20:30:49

....Liberální stát si netroufá uložit svému občanu žádné povinnosti s opravdu pozitivní obsahem – protože nemůže nabídnout nic, čím by si získal duši a respekt svého občana.........
bych připsal pouze traumatizovaným, popř. jinak autismem omezeným občanům.
Liberální demokracie je vitální pouze v prostředí péče o suverénnost občana.
Neoliberální etika není massderdinge.........rozhořčeně bych připomenul.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Antická polis a dnešek Pondělí, 8.Září 2014, 12:44:18

Anebo ještě trochu jinak, pane Morbicere, zcela prostě: když to (totiž ten pocit vzájemné pospolitosti) mohli mít občané starořecké polis - proč bychom to samé neměli či nesměli mít i my?!

Jde jenom o to, že ani těm starým Řekům ta jejich polis/obec nespadla jenom nějak odněkud shůry, oni si ji museli vybudovat, jakožto v té době vysloveně exkluzivní kulturně-politickou organizaci.

Jestli si my sami jenom pasivně sedneme a nehneme prstem, pak je dost jisté, že samo k nám nic takového ovšem nepřijde.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pondělí, 8.Září 2014, 12:45:58

No ano, pane Petrasku: ten "suverénní občan" není fakticky nic jiného, nežli právě ten a u t i s t a, omezený jenom na své vlastní individuální zájmy.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 8.Září 2014, 13:35:41

Antická polis byla nevelká komunita, jejíž obyvatelstvo bylo v podstatě homogenní. Mezi občany se totiž nepočítali otroci, cizinci a ženy. Takže na tyto členy-nečleny se „pospolitost“ nevztahovala. Ženy byly do ní „začleněny“ jen prostřednictvím svých manželů nebo otců a otroci prostřednictvím svých pánů.
Takže nevím, jakou pospolitost si představujete, pane Poláčku.
P.S.: Některé vaše příspěvky čtu, pokud nejsou příliš dlouhé :-)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Kontroverze antiky a náš dnešek Středa, 10.Září 2014, 12:27:57

No ano, paní Hájková, to je v dané případě naprosto oprávněná poznámka.

Tady je nutno rozlišovat dvě roviny: na jedné straně je nutno mít neustále na paměti to, že já jsem v daném textu vycházel z recenze knihy pana Rychetníka. A jestliže on se výslovně odvolává právě na tu antickou obec (a její "republikánskou" kvalitu), pak mi nezbývá nic jiného než vycházet z této dané předlohy. S tím závěrem, že ani tato - ve svém dosahu dozajista omezená - obec nemůže být východiskem ke srovnání s dnešním liberalistickým státem. Či spíše naopak, dnešní liberalistický stát nedosahuje principiálně ani té kvality těch už přes dvě tisíciletí starých antických polis.

V druhé rovině je nutno vidět, že dnešní stát se potýká do značné míry přesně s těmi problémy, před kterými stál už ten stát antický. Ono se totiž vůbec nedá tak jednoznačně prohlásit, že "občanem řecké polis nebyli otroci, cizinci a ženy". Řecké státy oné doby, to byla skutečná laboratoř dějin, vyzkoušely se tu v podstatě nejen všechny základní formy vládnutí platné i dodnes, nýbrž i všemožné jejich kombinace. Aristoteles si svého času dal tu práci, že sebral a katalogizoval všechny státní ústavy tehdejšího známého světa - bylo jich, nemýlím-li se, přes dvě stě. (Toto Aristotelovo dílo se ovšem nedochovalo.)

Co je ale důležité: ta otázka, kdo má a kdo nemá být obdařen právem občana daného státu, to byla otázka v politické filozofii té doby velice živě - a velice kontroverzně - diskutovaná; a stejně tak se i velice rozdílně řešila i v praxi.

Například právě Aristoteles zmiňuje - ovšem jako dozajista extrémní příklad - že na Krétě požívali otroci(!!) prakticky veškerá práva jako plnoprávní občané; jenom dvě práva jim byla odepřena, totiž právo konat tělesná cvičení a právo nosit zbraně.

Obdobně nejednoznačné je i postavení žen v té době. Jistě, ženy neměly právo politického rozhodování (ovšem, připomeňme si, že třeba v takovém Švýcarsku bylo ženám volební právo přiznáno až někdy v sedmdesátých či osmdesátých letech minulého století!!). Na straně druhé to naprosto neznamená, že řecké ženy by proto byly nějakým víceméně bezprávným majetkem svého muže (respektive otce), jak to ještě dnes známe z mnoha regionů například Blízkého Východu či Asie.

A opět Aristoteles: ten sice (politicky dozajista "nekorektně") setrvává na tradičním názoru, že žena je něco jiného nežli muž ;-) - ovšem na straně druhé zcela jednoznačně prohlašuje, že každý z nich má své specifické přednosti, a tedy i specifický okruh působnosti. Nejedná se tedy v žádném případě (podle Aristotela) o stav nerovnosti, nýbrž výhradně o stav rozdílnosti, rozdílných schopností, které se navzájem doplňují. - Něco jako jin a jang v dálněvýchodních myšlenkových modelech.

Ale ty zmíněné problémy, které jsou stejné tehdy i teď: to byla především otázka v y s p ě l o s t i, vzdělání, kultivovanosti.
Připomeňme si: v té době nejen otroci, nejen venkovské obyvatelstvo (rolníci), ale i městští řemeslníci - to byli všechno lidé bez jakéhokoliv (vyššího) vzdělání. Byla tu tedy objektivně daná obrovská propast mezi městským dobře situovaným vzdělancem (od kterého jediného se mohla právem očekávat kompetence rozhodovat o vrcholných státnických záležitostech) - a mezi ostatním obyvatelstvem. Právě proto ty diskuse, kdo má mít právo být (plnohodnotným) občanem, a kdo ne.

A zásadní otázka je, jestli tomu dneska je opravdu podstatně jinak. Bezpochyby, dneska víceméně každý umí číst a psát; ale znamená to opravdu bez dalšího, že zároveň každý má schopnost být kompetentním a kultivovaným občanem?...

Petrasek Milan - penzista

Pane Poláčku rozlišuji mezi liberální a neoliberální etikou, takže vaše téze, že Středa, 10.Září 2014, 16:32:16

...suverénní občan" není fakticky nic jiného, nežli právě ten a u t i s t a, omezený jenom na své vlastní individuální zájmy.......... je mi fakticky zdá těžko akceptovatelná, neb svrchovaně sebejistému a svéprávnému občanu nelze upřít schopnost být kompetentním a kultivovaným občanem znalým úskalí neoliberalismu a nároků moderní liberální demokracie.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Liberální kontra neoliberální? Čtvrtek, 11.Září 2014, 12:00:56

A to já zase musím otevřeně přiznat, pane Petrasku, že nějaký substanciální rozdíl mezi ideologií liberalismu a ideologií neoliberalismu mi zcela uniká.

Snad byste tento rozdíl - který Vy zřejmě spatřujete - tady mohl poněkud načrtnout?...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.