Deset let po největším rozšíření Evropské unie jsou Německo a ČR zeměmi s velmi úzkými hospodářskými a politickými vazbami. Bylo by proto možné očekávat, že se budou shodovat v hodnocení současné situace na Ukrajině. Jak se však ukazuje, narativy přítomné mezi německou a českou veřejností se významně odlišují. Jedna věc však tyto země spojuje — obě zatím na probíhající krizi marně hledají správnou odpověď.

Německé zmatení

Většina Němců původně sympatizovala s hnutím Euromajdanu, které přivedlo do ulic Kyjeva statisíce lidí, aby se osvobodili od autokratického režimu Viktora Janukovyče. Avšak významná část německé veřejnosti byla brzy zmatena rolí, kterou v Euromajdanu měli hrát pravicoví extremisté a zejména nacionalistický Pravý sektor. Dezinformace posílily dojem, že přechodná vláda je pod významným vlivem těchto sil. Obava z vypuknutí nové studené války vedla mnohé k opatrnickému přístupu. Radikální němečtí politici konstatují, že eskalace situace na Ukrajině je ve skutečnosti chybou Západu. Vznikla pochybná koalice pravicových politiků sympatizujících s Putinem, také pro jeho postoje k LGBTI komunitě a evropským liberálním hodnotám s levicovými politiky, kteří s Putinem sdílejí antiamerikanismus.

Řada kritiků nacionalistických sentimentů na Ukrajině a vlivu oligarchů přitom zcela ignoruje fakt, že Rusko v tomto ohledu trpí ještě většími problémy. Místo toho, aby uvalené sankce byly prostředkem k předejití konfliktu, spíše vedly k jeho eskalaci. Bylo-li dříve kontroverzní otázkou přijetí Ukrajiny do NATO, někteří němečtí politici nyní vnímají i dlouhodobou perspektivu ukrajinského členství v EU jako akt polarizace mezi Západem a Ruskem. Jsou slepí k ukrajinskému právu na sebeurčení a celou zemi vnímají jako nezbytnou nárazníkovou zónu. Přehlížejí Putinovy autokratické vnitropolitické kroky proti občanské společnosti, médiím či různým menšinám, což vede k faktické legitimizaci Putinova narativu o ruských národních zájmech na Ukrajině.