Nakupovala jsem v obchodě v malém městečku v západních Čechách. Na židli tam seděla asi osmdesátiletá žena, v jejíž intonaci nešlo přeslechnout, že kromě češtiny ovládá také výborně němčinu. „Mluvíte i německy?“ oslovila jsem ji. „Ano, jsem Němka. A Němkou taky zůstanu!“ opáčila hrdě. 

Do městečka se přivdala v roce 1948 z vedlejší vsi. Její otec byl za války v koncentračním táboře, jako jeho dcera se tedy nemusela po válce nuceně stěhovat do Německa. Minimálně stejně jako její příběh mě zaujalo, že na její hrdé zvolání, že Němkou zůstane, v obchodě nikdo ze zbývajících lidí nereagoval. Proč taky, pokárala jsem v myšlenkách sama sebe. Někdo je prostě Němec, někdo Čech, někdo Rus.