V neděli 17. listopadu jsme se s několika přáteli z Českých Budějovic vydali do Prahy na blokádu pochodu DSSS pořádanou iniciativou Ne Rasismu!, kdy celá akce pro nás Budějčáky měla, řekl bych, jakýsi nádech přátelství, sounáležitosti a setkání s lidmi, kteří v průběhu letošního „horkého léta“ přijížděli i k nám na jih republiky, kde byly tak hlasité a důrazné snahy o pogrom páchaný v ulici a části města, kde žiji.

A nyní, když čtu různé reportáže a články v mainstreamových médiích, jsem až překvapen tím, jak demonstrace proti fašismu a nacismu, myšlenkám, které nyní ve společnosti tolik sílí, je označována jako snaha o násilný střet levicových radikálů a členů ANTIFy, kteří jsou považováni za stejné zlo jako „náckové“.

Pominu otázku, kdo z nich je lepší anebo horší, pro mě je důležité, že se na Jungmannově náměstí a poté i v pochodu sešli lidé odmítající rasismus, diskriminaci,… Viděl jsem tam studenty, členy zelených či mladé sociální demokraty s Jiřím Dienstbierem, Piráty, lidi, co potkávám běžně na ulici nebo v obchodě, když jdu nakoupit, starého pána a i maminku s dítětem.

Vedle mne stál student historie, studentka fyziky, vědecký pracovník a spousta dalších lidí, co se živí, jak se říká, rukama anebo hlavou. A všechny je spojovalo heslo „no pasaran!“, všichni chtěli dát najevo, že jim není lhostejný stav společnosti. A to, že jsem mohl v pochodu a na náměstí vidět i všechny ty lidi, které potkávám každý den na každém rohu, to mne potěšilo.

Obecně nemám rád násilí, nemám ani příliš dobrý pocit, když vidím, jak mne obestupují policejní těžkooděnci a v záloze jsou připraveni policejní koně a opravdu si dovedu představit mnohem lepší trávení nedělního odpoledne. V přírodě nebo při čtení knížky doma v křesle by bylo příjemněji, ale zlu se nemá ustupovat, je třeba dát najevo, že do naší společnosti patří všichni, bez rozdílu.

Vím, že celá akce měla řadu nedostatků, byla zde spousta zmatků a ne všichni, kdo měli co říci, se dostali k nějakému projevu, ale přesto mám z proběhlé akce radost a jen doufám, že příště těch běžných lidí, které denně potkáváme na ulici, v obchodě, práci, ve škole, bude ještě mnohem, mnohem více.

Že i přes řadu našich rozdílných názorů a postojů, i přes možné obavy z násilí a masy lidí, se nás příště sejde ještě mnohem více a dáme najevo, že naše společnost nechce nikoho ze svých řad vylučovat. Že v solidárním boji se dokážeme všichni semknout, protože teď jsou to cigáni a kdo potom…?

No pasaran!