Komentář Lukáše Jelínka z minulého týdne (nutno dodat, že se komentář tématem církevních restitucí zabývá okrajově) správně poukazuje, že diskuzi o církevních restitucích není možné stavět na historických resentimentech. Navíc je třeba vnímat (jak upozorňuje komentátor), že v souvislosti se zákonem 428/2012 se jedná jen o „tzv. církevní restituce“.

Ve skutečnosti žádné restituce církevního majetku nebyly. Pouze probíhá vydávání části zabaveného majetku zpět do rukou jednotlivých církevních institucí a vyplácení finanční náhrady za část nenavráceného majetku (ve výši dvou miliard ročně). Toto je definice, které je zapotřebí se při debatě o zákonu č. 428/2012 držet a přes kterou nejede vlak.

Nemá smysl vyvracet někomu s evidentními, byť kultivovaně formulovanými antiklerikálními názory jeho pocity o hanebnosti majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi. Takový člověk by nebyl spokojen do chvíle, dokud by společnost umožňovala existenci akceschopných církví, které působí nejen v bezpečí za zdmi kostelů, ale také ve společnosti.

Tento postoj by neobměkčilo žádné gesto, ani kdyby se církve vzdaly 99 % svého nároku. Kvalitní debatu však nezakládá jenom kultivované jednání s názorovým soupeřem, ale především znalost věci, která zabraňuje unáhleným soudům.

K objektivní polemice s majetkovým narovnáním by tedy měla ze strany Lukáše Jelínka zaznít také následující fakta: Hodnota zabaveného církevního majetku byla odhadována až na 270 mld. korun. V majetkovém narovnání se však jedná „jen“ o necelou polovinu, tedy 134 mld. (konkrétně z nároku 180 tis. ha lesů církve získají 150 tis. ha a z nároku 76 tis. ha zemědělské půdy církve získají 36 tis. ha a několika stovek, zpravidla nevýznamných objektů, jako jsou boží muka, kapličky apod.). Tím bude stát s církevními organizacemi definitivně vyrovnán.

Častá domněnka, že budou restituovat církve, založené po roce 1989 je nesmysl: nebudou. Římskokatolická církev se v jejich prospěch vzdá části své finanční náhrady za zabavený a nenavrácený majetek (aby mohly svobodně existovat). Nechápu však, co je hanebného na tom, že se církve poloviny svého oprávněného nároku vůči státu zřekly, a že katolická církev část svých peněz, určených na finanční kompenzaci zabaveného a nenavráceného přenechala své „konkurenci“.

Většinová společnost s majetkovým narovnáním v současné podobě nesouhlasí (65 %). Pouhých 29 % však se zabavením majetku církvím z roku 1948 souhlasí. Dovolávat se tedy v případě majetkového vyrovnání názoru veřejnosti je přinejmenším zavádějící, nehodné objektivního a spravedlivě kritického komentáře. Veřejnost jaksi nemá jasno, co chce — jde jen o to, kdo má silnější hlas při interpretaci sociologického průzkumu.

Stejně tak majetkové vyrovnání nevytváří, ale narovnává poměry ve společnosti. Církve byly zvýhodněny v situaci, kdy byly placeny z prostředků státního rozpočtu. Nyní budou hospodařit za své, jako každá jiná organizace.