Komentář Lukáše Jelínka z minulého týdne (nutno dodat, že se komentář tématem církevních restitucí zabývá okrajově) správně poukazuje, že diskuzi o církevních restitucích není možné stavět na historických resentimentech. Navíc je třeba vnímat (jak upozorňuje komentátor), že v souvislosti se zákonem 428/2012 se jedná jen o „tzv. církevní restituce“.

Ve skutečnosti žádné restituce církevního majetku nebyly. Pouze probíhá vydávání části zabaveného majetku zpět do rukou jednotlivých církevních institucí a vyplácení finanční náhrady za část nenavráceného majetku (ve výši dvou miliard ročně). Toto je definice, které je zapotřebí se při debatě o zákonu č. 428/2012 držet a přes kterou nejede vlak.

Nemá smysl vyvracet někomu s evidentními, byť kultivovaně formulovanými antiklerikálními názory jeho pocity o hanebnosti majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi. Takový člověk by nebyl spokojen do chvíle, dokud by společnost umožňovala existenci akceschopných církví, které působí nejen v bezpečí za zdmi kostelů, ale také ve společnosti.

Tento postoj by neobměkčilo žádné gesto, ani kdyby se církve vzdaly 99 % svého nároku. Kvalitní debatu však nezakládá jenom kultivované jednání s názorovým soupeřem, ale především znalost věci, která zabraňuje unáhleným soudům.

K objektivní polemice s majetkovým narovnáním by tedy měla ze strany Lukáše Jelínka zaznít také následující fakta: Hodnota zabaveného církevního majetku byla odhadována až na 270 mld. korun. V majetkovém narovnání se však jedná „jen“ o necelou polovinu, tedy 134 mld. (konkrétně z nároku 180 tis. ha lesů církve získají 150 tis. ha a z nároku 76 tis. ha zemědělské půdy církve získají 36 tis. ha a několika stovek, zpravidla nevýznamných objektů, jako jsou boží muka, kapličky apod.). Tím bude stát s církevními organizacemi definitivně vyrovnán.

Častá domněnka, že budou restituovat církve, založené po roce 1989 je nesmysl: nebudou. Římskokatolická církev se v jejich prospěch vzdá části své finanční náhrady za zabavený a nenavrácený majetek (aby mohly svobodně existovat). Nechápu však, co je hanebného na tom, že se církve poloviny svého oprávněného nároku vůči státu zřekly, a že katolická církev část svých peněz, určených na finanční kompenzaci zabaveného a nenavráceného přenechala své „konkurenci“.

Většinová společnost s majetkovým narovnáním v současné podobě nesouhlasí (65 %). Pouhých 29 % však se zabavením majetku církvím z roku 1948 souhlasí. Dovolávat se tedy v případě majetkového vyrovnání názoru veřejnosti je přinejmenším zavádějící, nehodné objektivního a spravedlivě kritického komentáře. Veřejnost jaksi nemá jasno, co chce — jde jen o to, kdo má silnější hlas při interpretaci sociologického průzkumu.

Stejně tak majetkové vyrovnání nevytváří, ale narovnává poměry ve společnosti. Církve byly zvýhodněny v situaci, kdy byly placeny z prostředků státního rozpočtu. Nyní budou hospodařit za své, jako každá jiná organizace.

↗

Poslanci ČSSD proti církevním restitucím protestovali i ve Sněmovně. Foto čssd.cz

Osobně ani nevidím jediný důvod, proč „neahistoricky vztahů dříve nastavených vztahů mezi státem a církvemi“ z roku 1948, kdy stát přebírá majetek církví výměnou za „financování jejich potřeb“(ostatně ČSSD také ahistoricky nedbá vztahů nastavených mezi socialisty a komunisty z KSČ, stejně jako ahistoricky nedbá ani převzetí Lidového domu Lidovými milicemi a jeho přetvoření na muzeum V. I. Lenina).

Do určité míry lze souhlasit s tvrzením, že majetkové narovnání nebylo provedeno správně. Leckdo (včetně kardinála Duky) by si představoval jinou formu vyrovnání. Kdo však někdy zažil politické jednání, ví, jaká je potíž nalézt konsenzus mezi sedmnácti církevními subjekty, zástupci měst, obcí, krajů a politických stran.

Církve se vzdaly podstatné části svého nároku, politické strany ustoupily, obce se přizpůsobily. Z toho důvodu buďme rádi za složitě vyjednaný kompromis, který řeší jednu z nejpalčivějších otázek posledních dvaceti let: postavení církví ve státě.

Naprosto mylné jsou obavy o transfery majetku (těmi se Lukáš Jelínek zabývá v jiném komentáři, trestuhodně vyřčeném ve veřejnoprávním médiu): církev jako právnická osoba neexistuje, nýbrž jako pojem zastřešuje na území ČR zhruba tři tisíce samostatných jednotek, každou s vlastní právní subjektivitou.

Tvrdit, že církev se stane klíčovým hospodářem na tuzemské půdě je zavádějící: o dvou obchodnících, kteří prodávají stejné zboží, také nebudeme tvrdit, že jsou jedním celkem. Hospodaření církví probíhá na úrovni jednotlivých farností (zpravidla shodnými s územím obcí), diecéze (kterých je sedm) pak hospodaření farností dozorují. Žádný biskup však nemůže manipulovat s žádným farním majetkem bez souhlasu faráře — ve funkčních farnostech je pak postup faráře vázán souhlasem farní rady.

Samostatnou kapitolou jsou pak řády a řeholní kongregace, ty podléhají vlastnímu ústředí. Takže s majetkovým narovnáním nedojde k centralizaci majetku do rukou jedné instituce, nýbrž do rukou několika tisíc jednotek. Takový krok bych osobně považoval z pohledu rozvoje venkova za maximálně pozitivní.

Jen pro uvedení hospodářské „klíčovosti“ jednotek katolické církve na tuzemské půdě do kontextu: církevní jednotky budou hospodařit na 35 tis. hektarech ze zhruba 3,7 milionů hektarů celkové výměry obhospodařované zemědělské půdy v ČR (tedy méně než jedno procento), a na 150 tis. ha lesů z celkového rozsahu 2,6 mil ha rozlohy lesů v ČR (necelých šest procent). Významnější vlastník tedy ano, rozhodně ne však klíčový.

Nakonec je třeba doplnit, že majetkové vyrovnání nepředstavuje pro církevní jednotky start z bodu nula: už nyní v součtu hospodaří s několikamiliardovým ročním rozpočtem, dlouhodobě pečují o statisíce cenných uměleckých děl a už před majetkovým narovnáním úspěšně obhospodařovaly majetek dosahujícím sta miliard korun.

Je tedy důvod mít pochybnosti o kapacitě farností, řádů a diecézí zvládat navrácený majetek, že si na nich „netrpělivý správci namastí kapsy“ a že si „na jejich peníze a nemovitosti brousí zuby všemožné fondy?“ Opět se jedná jen o neprofesionální spekulaci, a opět šířenou prostřednictvím veřejnoprávního média.

V souvislosti s výše napsaným by naopak mohl Lukáš Jelínek, jako zkušený komentátor a člen politické strany ČSSD vysvětlit veřejnosti roli své strany při vyjednávání zásad zákona 428/2012 — což je téma, ve kterém by měl „být doma“: v roce 1999 podepsal sociálnědemokratický ministr Pavel Dostál s představiteli církví společný dokument o zřízení Ministerské expertní komise ve věci odborné přípravy zákona o vztahu státu a církví v ČR.

Na ni poté navázala i tzv. Kasalova komise, která definovala zásady majetkového narovnání, zhmotněného v zákoně 428/2012. Z jedenáctičlenné komise hlasovalo dne 22. července 2008 deset členů pro, včetně jednoho zástupce KSČM a čtyř zástupců ČSSD (Bohuslav Sobotka, Michal Hašek, Richard Dolejš a Vítězslav Jandák) pro následující závěr: „Dočasná komise pro řešení majetkových otázek mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi souhlasí s tím, že má být církvím a náboženským společnostem vydáno a nahrazeno to, co vlastnily nebo měly vlastnit k datu 25. února 1948.“

Co všechno ještě členové ČSSD v parlamentní komisi odsouhlasili je patrné z následující zprávy: namátkou se jedná o souhlas se soupisem církevního majetku, souhlas se závěry auditu nároku církví a souhlas s celkovým kladným saldem z pohledu státu vůči církvím ve výši 168,6 mld. Kč.

Vysvětlí mi Lukáš Jelínek tu náhlou změnu postoje ČSSD ve vztahu k majetkovému narovnání v souvislosti s politizací tématu v předvolebním boji? Proč ČSSD po odsouhlasení výše zmíněného principu v roce 2008 vytáhla v roce 2012 z klobouku návrh na „vytvoření veřejnoprávního fondu na správu církevního majetku", tím spíše v situaci, kdy na podobném principu fungující Náboženská matice v průběhu roku 2002 vstoupila do likvidace (česky řečeno byla vytunelována)?

Jak je možné, že v roce 2008 vnímal předseda ČSSD Sobotka dluh státu ve výši 168,6 mld. souhlasně a v roce 2014 mu přijde 134 mld. jako příliš velký, nadhodnocený požadavek? Věřím, že když už Lukáš Jelínek hodil bahnem, tak že jako správný sociální demokrat neuteče a odpoví.

Nechci Lukáše Jelínka peskovat za jeden nezdařilý komentář k majetkovému narovnání — za dobu svého mediálního působení se však k tomuto tématu vyjádřil při více než stovce příležitostí. Taková četnost komentářů by tedy předpokládala velmi dobré a komplexní obeznámení s problematikou. Bohužel v komentářích však narazíme spíše na ideologicky, než věcně pojatou argumentaci.

Otázek k majetkovému narovnání je povícero, odpovědí málo. Už jenom z toho důvodu, že každý chce o tématu církevních restitucí psát a málokdo mu skutečně rozumí. Téměř nikdo pak nezná (nebo ještě hůře nechce znát) fakta.