Ta naše debata česká

Lukáš Jelínek popisuje, jak je těžké se při psaní textů čtenářům zavděčit. Pravidelně se ocitá v dvojím ohni. Pro jedny je – pejorativně myšleno – havlista, pravdoláskař, liberál, pro druhé bolševik, komanč, slouha socanů.

Asi to zná většina zdejších sloupkařů. Není na světě člověk ten, který by se zavděčil lidem všem. A zatímco my píšeme, předkládáme názory, za nimiž někdy stoprocentně stojíme, a jindy jimi jen chceme vyprovokovat debatu, řada čtenářů je pak vnímá coby podnět k svaté válce na život a na smrt. Přitom by nebylo nic snazšího, než si sednout a s klidnou hlavou napsat standardní polemiku.

Za léta psaní jsem přitom učinil zajímavou zkušenost. Pravidelně se ocitám v dvojím ohni. Pro jedny jsem – pejorativně myšleno – havlista, pravdoláskař, liberál, pro druhé bolševik, komanč, slouha socanů. Kritika zleva přichází, když se dotknu zahraniční politiky, vojenských konfliktů, naší role v Evropě. A také dělby ústavních pravomocí, zejména ve vztahu k prezidentovi.

Kritika zprava se dostavuje, když se například věnuji našemu vyrovnávání se s minulostí, všem těch lustracím, restitucím, privatizacím, frustracím, prostě tématům, na něž běžný občan, který je rád, když má výdělek a dokáže jím zabezpečit svoji rodinu, nemá čas, chuť ani sílu myslet.


Jaroslav Šabata druhé učil kultivované diskusi. Foto Michal Uhl

Naučit se kultivované diskusi je asi úkol pro celé generace. Podstatné je k ní přistupovat s očekáváním, že mě druhá strana může něčím obohatit. Takto mne to učil Jaroslav Šabata, takto se choval i Jiří Dienstbier nebo Václav Havel, zkrátka stará chartistická škola.

I kdybych se se spolustolovníkem měl dál jen a jen přít, je důležité poznat co nejvíc z jeho zázemí, kořenů, inspirací. Jenže mnohem běžnější dnes je, že protistrana přistupuje k diskusi konfrontačně: nechce naslouchat, případně ironicky glosovat, chce jen svým názorem válcovat.

Nejhorší je, když se zasekne jako přeskakující gramofonová deska. Čerstvý příklad: Západ nemá co radit a pomáhat Ukrajině – vždyť kam USA či Francie dříve šláply, tam víc než sedm let tráva nerostla! A Putin nedělá nic jiného než Američané ledaskde na svět – hájí své zájmy.

Chce tím zastánce podobného názoru říct: Nehaš, co tě nepálí? Znamená to, že akceptoval rozdělení světa na sféry vlivu? To už se zpravidla nedozvíme, jak v tom zápalu „pěna jde od huby“. Přitom třeba mne by skutečně zajímalo, v čem si vystačí při řešení svých potíží Ukrajinci sami a v čem jim můžeme pomoci my.

Stejně tak se v debatě o církevních restitucích vyjímá argument: Majetek získaly v minulých staletích silou, dokonce při tom často tekla krev, proto ať se jdou bodnout! Takto lze do pětadvacátého kolene kádrovat organizace, státy, národy i jednotlivce donekonečna.

Tzv. církevní restituce jsou nesprávné, ostudné, ba skandální, jenže z jiného důvodu. Narušují rovný přístup k vlastnictví, jsou založeny na zvýhodnění jedné skupiny před jinými, jsou ahistorické, nedbají dříve nastavených vztahů mezi státem a církvemi, nevycházejí z celospolečenského konsensu... Ovšem snadnější je jít s kanónem na vrabce a katolíkům předhazovat upálení Mistra Jana Husa.

Samostatnou kapitolou je kritizování Miloše Zemana. Když jsem se otíral o jeho předchůdce, nikdo, s výjimkou Ladislava Jakla a spol., neprotestoval. Ale pustit se do Zemana je jako píchnout do vosího hnída, ačkoli témata kritiky jsou zpravidla stejná – především laxní zacházení s pravomocemi (zákonnými povinnostmi) a s termíny, v nichž by měla hlava státu konat.

Stejně tak když dá prezident takové Anně Šabatové cejch účastnice kuřimské kauzy, spustí jeho věrní palbu po kriticích, aniž by se sami seznámili s celou pravdou, nikoli jen s poloviční verzí Miloše Zemana. Přitom všichni víme, jak dobrým manipulátorem prezident je.

Nedávno v HydeParku v ČT tvrdil, že je dochvilný. Pár minut se prý zpozdil pouze při přijetí velvyslanců, to ale jen proto, aby umožnil dorazit všem, co o to stáli. Že na něj nedávno čekali v řadě nastoupení a v pozoru stojící rektoři bezmála deset minut? Nevzpomíná si. Poslance při návštěvě Sněmovny nechával „vycukat“ slabou čtvrthodinku. Zeptáte se na to, a prezident vám nějakou polopravdou vyklouzne. Navíc to schytáte od jeho zbrojnošů.

Nakonec mám dojem, že kritika zprava bývá přece jen méně vysilující. Takový neoliberál či echtovní konzervativec hodí bahnem a uteče. Například když bývalá šéfka Sněmovny Miroslava Němcová napadla Ústav pro studium totalitních režimů a jeho Radu za to, že ústav nevydal druhý díl publikace Pavla Žáčka, postavené na dokumentech z doby sametové revoluce. Nikterak jí přitom nevzrušilo, že proti nezákonnému použití materiálů vystupoval i archív Poslanecké sněmovny, tedy instituce, kterou ona sama řídila. Své si na tiskovce řekla a basta.

Stejně tak e-maily, které dostávám od zdivočelých pravičáků, jsou stručnější než od kolegů ze zdivočelé levice. Zpravidla se omezují na: Jdi do hajz.., soudruhu!

Někdo by si možná všimnul jiného rozdílu. Levice vášnivě prožívá významné věci. Pravice se rozvášňuje nad banalitama. V tom zárodek naděje možná je...

Přesto mám takový pocit, že dokud se nenaučíme kritickému myšlení „padni komu padni“ a umění korektního vedení dialogu, s úrovní naší společnosti příliš nepohneme. Chce to tři věci: úctu k spoludebatérovi, otevřenost a nadhled.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Jelínku, Čtvrtek, 6.Března 2014, 09:16:32

popsal jste to věcně a velmi přesně.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.