Asi to zná většina zdejších sloupkařů. Není na světě člověk ten, který by se zavděčil lidem všem. A zatímco my píšeme, předkládáme názory, za nimiž někdy stoprocentně stojíme, a jindy jimi jen chceme vyprovokovat debatu, řada čtenářů je pak vnímá coby podnět k svaté válce na život a na smrt. Přitom by nebylo nic snazšího, než si sednout a s klidnou hlavou napsat standardní polemiku.

Za léta psaní jsem přitom učinil zajímavou zkušenost. Pravidelně se ocitám v dvojím ohni. Pro jedny jsem — pejorativně myšleno — havlista, pravdoláskař, liberál, pro druhé bolševik, komanč, slouha socanů. Kritika zleva přichází, když se dotknu zahraniční politiky, vojenských konfliktů, naší role v Evropě. A také dělby ústavních pravomocí, zejména ve vztahu k prezidentovi.

Kritika zprava se dostavuje, když se například věnuji našemu vyrovnávání se s minulostí, všem těch lustracím, restitucím, privatizacím, frustracím, prostě tématům, na něž běžný občan, který je rád, když má výdělek a dokáže jím zabezpečit svoji rodinu, nemá čas, chuť ani sílu myslet.

Naučit se kultivované diskusi je asi úkol pro celé generace. Podstatné je k ní přistupovat s očekáváním, že mě druhá strana může něčím obohatit. Takto mne to učil Jaroslav Šabata, takto se choval i Jiří Dienstbier nebo Václav Havel, zkrátka stará chartistická škola.