Asi to zná většina zdejších sloupkařů. Není na světě člověk ten, který by se zavděčil lidem všem. A zatímco my píšeme, předkládáme názory, za nimiž někdy stoprocentně stojíme, a jindy jimi jen chceme vyprovokovat debatu, řada čtenářů je pak vnímá coby podnět k svaté válce na život a na smrt. Přitom by nebylo nic snazšího, než si sednout a s klidnou hlavou napsat standardní polemiku.

Za léta psaní jsem přitom učinil zajímavou zkušenost. Pravidelně se ocitám v dvojím ohni. Pro jedny jsem — pejorativně myšleno — havlista, pravdoláskař, liberál, pro druhé bolševik, komanč, slouha socanů. Kritika zleva přichází, když se dotknu zahraniční politiky, vojenských konfliktů, naší role v Evropě. A také dělby ústavních pravomocí, zejména ve vztahu k prezidentovi.

Kritika zprava se dostavuje, když se například věnuji našemu vyrovnávání se s minulostí, všem těch lustracím, restitucím, privatizacím, frustracím, prostě tématům, na něž běžný občan, který je rád, když má výdělek a dokáže jím zabezpečit svoji rodinu, nemá čas, chuť ani sílu myslet.

Naučit se kultivované diskusi je asi úkol pro celé generace. Podstatné je k ní přistupovat s očekáváním, že mě druhá strana může něčím obohatit. Takto mne to učil Jaroslav Šabata, takto se choval i Jiří Dienstbier nebo Václav Havel, zkrátka stará chartistická škola.

I kdybych se se spolustolovníkem měl dál jen a jen přít, je důležité poznat co nejvíc z jeho zázemí, kořenů, inspirací. Jenže mnohem běžnější dnes je, že protistrana přistupuje k diskusi konfrontačně: nechce naslouchat, případně ironicky glosovat, chce jen svým názorem válcovat.

Nejhorší je, když se zasekne jako přeskakující gramofonová deska. Čerstvý příklad: Západ nemá co radit a pomáhat Ukrajině — vždyť kam USA či Francie dříve šláply, tam víc než sedm let tráva nerostla! A Putin nedělá nic jiného než Američané ledaskde na svět — hájí své zájmy.

Chce tím zastánce podobného názoru říct: Nehaš, co tě nepálí? Znamená to, že akceptoval rozdělení světa na sféry vlivu? To už se zpravidla nedozvíme, jak v tom zápalu „pěna jde od huby“. Přitom třeba mne by skutečně zajímalo, v čem si vystačí při řešení svých potíží Ukrajinci sami a v čem jim můžeme pomoci my.

Stejně tak se v debatě o církevních restitucích vyjímá argument: Majetek získaly v minulých staletích silou, dokonce při tom často tekla krev, proto ať se jdou bodnout! Takto lze do pětadvacátého kolene kádrovat organizace, státy, národy i jednotlivce donekonečna.

Tzv. církevní restituce jsou nesprávné, ostudné, ba skandální, jenže z jiného důvodu. Narušují rovný přístup k vlastnictví, jsou založeny na zvýhodnění jedné skupiny před jinými, jsou ahistorické, nedbají dříve nastavených vztahů mezi státem a církvemi, nevycházejí z celospolečenského konsensu... Ovšem snadnější je jít s kanónem na vrabce a katolíkům předhazovat upálení Mistra Jana Husa.

Samostatnou kapitolou je kritizování Miloše Zemana. Když jsem se otíral o jeho předchůdce, nikdo, s výjimkou Ladislava Jakla a spol., neprotestoval. Ale pustit se do Zemana je jako píchnout do vosího hnída, ačkoli témata kritiky jsou zpravidla stejná — především laxní zacházení s pravomocemi (zákonnými povinnostmi) a s termíny, v nichž by měla hlava státu konat.

Stejně tak když dá prezident takové Anně Šabatové cejch účastnice kuřimské kauzy, spustí jeho věrní palbu po kriticích, aniž by se sami seznámili s celou pravdou, nikoli jen s poloviční verzí Miloše Zemana. Přitom všichni víme, jak dobrým manipulátorem prezident je.

Nedávno v HydeParku v ČT tvrdil, že je dochvilný. Pár minut se prý zpozdil pouze při přijetí velvyslanců, to ale jen proto, aby umožnil dorazit všem, co o to stáli. Že na něj nedávno čekali v řadě nastoupení a v pozoru stojící rektoři bezmála deset minut? Nevzpomíná si. Poslance při návštěvě Sněmovny nechával „vycukat“ slabou čtvrthodinku. Zeptáte se na to, a prezident vám nějakou polopravdou vyklouzne. Navíc to schytáte od jeho zbrojnošů.

Nakonec mám dojem, že kritika zprava bývá přece jen méně vysilující. Takový neoliberál či echtovní konzervativec hodí bahnem a uteče. Například když bývalá šéfka Sněmovny Miroslava Němcová napadla Ústav pro studium totalitních režimů a jeho Radu za to, že ústav nevydal druhý díl publikace Pavla Žáčka, postavené na dokumentech z doby sametové revoluce. Nikterak jí přitom nevzrušilo, že proti nezákonnému použití materiálů vystupoval i archív Poslanecké sněmovny, tedy instituce, kterou ona sama řídila. Své si na tiskovce řekla a basta.

Stejně tak e-maily, které dostávám od zdivočelých pravičáků, jsou stručnější než od kolegů ze zdivočelé levice. Zpravidla se omezují na: Jdi do hajz.., soudruhu!

Někdo by si možná všimnul jiného rozdílu. Levice vášnivě prožívá významné věci. Pravice se rozvášňuje nad banalitama. V tom zárodek naděje možná je...

Přesto mám takový pocit, že dokud se nenaučíme kritickému myšlení „padni komu padni“ a umění korektního vedení dialogu, s úrovní naší společnosti příliš nepohneme. Chce to tři věci: úctu k spoludebatérovi, otevřenost a nadhled.