Nový prezident Miloš Zeman a nová vláda Bohuslava Sobotky znovu otevřeli otázku ratifikace fiskálního paktu EU (Smlouvu o stabilitě, koordinaci a správě v Hospodářské a měnové unii). Ten má zajistit lepší makroekonomickou kontrolu evropského hospodářského prostoru oproti nefunkčnímu Paktu stability přijatého v roce 1997 a při absenci společné hospodářské politiky, která by mohla řešit různé asymetrické šoky v evropském hospodářském prostoru v zájmu konvergence ekonomické úrovně členských zemí.

Fiskální pakt projednal summit EU v prosinci 2011 a v roce 2012 proběhla v Evropě jeho ratifikace. Soustřeďuje se na akutní otázku finanční stability a dluhové brzdy. Zvyšuje vymahatelnost kriterií zadlužování a nastoluje tomu odpovídající nové rozhodovací procedury. Zvýšený fiskální dohled EU je už také zakotven v sekundární legislativě EU (tzv. six pack measures) a její dodržování politicky souvisí i s podmínkou čerpání eurofondů.

Opožděná ratifikace ČR má být politickým signálem naší odpovědnosti a návratu do evropského mainstreamu. Potřebu určité fiskální disciplíny asi nezpochybňuje nikdo. Jde o to jakým způsobem toho dosahovat, aby se neprohloubily strukturální nerovnováhy a nepodvázal budoucí rozvoj.

Fiskální pakt je závazný pouze pro státy eurozóny, u ostatních zemí EU k němu dobrovolně přistoupilo Dánsko či Bulharsko. Švédsko nebo Polsko se rozhodlo do doby přijetí eura nepřijmout závaznost fiskální části paktu (hlava IV.). To nyní plánuje i naše vláda. Zcela mimo pakt zůstává Velká Britanie.

↗

Petr Nečas viděl fiskální pakt jako krok k transferu dluhů v rámci EU. Foto Jakub Poláček, Mediafax

Předchozí reprezentace, především prezident Václav Klaus a premiér Petr Nečas, evropskou fiskální brzdu odmítala jako krok k fiskální unii. Viděli v tom unii transferů a unii dluhů, provázenou rozpočtovým imperialismem velkých států. Zdůrazňují, že přezkum fiskální disciplíny a sankce na evropské úrovni jdou mimo primární evropské právo. A ve své fobii z EU a z přerozdělování připravovala Nečasova vláda do Ústavy ČR národní verzi téhož.

Nejraději by couvli od regulované hospodářské unie k neregulované unii liberálního byznysu (něco jako EFTA). Proevropský předseda klubu TOP 09 Miroslav Kalousek, který návrh české finanční ústavy znovu zvedl, ovšem vidí vztah evropského a českého řešení jako komplementární.

Kritika zleva neakcentuje strach z prohlubování evropské integrace. Nemusí přeci jít o rezignaci na vlastní fiskální suverenitu, ale o lepší koordinaci a kontrolu národních rozpočtů (federalismus není unitární centralismus).

Nejde o vznik fiskální unie, kde by Brusel místo nás zcela určoval daně a výdaje. Takový krok bychom museli rozhodovat v referendu. Jde spíš o makroekonomickou racionalitu pravidel (ta jsou v české verzi ještě tvrdší). Z tohoto pohledu je fiskální pakt EU řešení měkčí, ale také polovičaté, nekomplexní.

Podvázat veřejné výdaje v nesprávnou dobu by mohlo znamenat prohloubit recesi, je tedy rozdíl mezi populistickým utrácením a  prorůstovou politikou. To je i důvod, proč mají nejednotný přístup k evropskému fiskálnímu paktu různé odborové organizace.

Expert ČMKOS Martin Fassmann napsal, že Pakt stability je v současné situaci nevyvážený. Vedle onoho A, fiskální konsolidace, je třeba říci také B. Chybí mu tam druhá strana, a tou je podpora růstu (výdaje na investice i podporu poptávky).

ČMKOS se nakonec spíš přimlouvá za přijetí nové fiskální smlouvy a to z důvodů významu naší účasti na hospodářské integraci. Evropská odborová centrála (ETUC) je kritičtější, i když už vychází z toho, že pakt je ve většině zemí ratifikován.

Obává se, že slabý růst bude mít negativní dopady na zaměstnanost. Generální tajemnice ETUC Bernardette Segolová říká, že bez obnovení růstu ruku v ruce se sociální dohodou skončí tlak na rozpočtovou disciplínu drastickými škrty v národních rozpočtech.

Pokud se ČR v principu hlásí k posílení dluhové brzdy, měla by na možnost podpory růstu myslet. Shodněme se, jak šlapat na brzdu i jak na plyn, aby ekonomika jela hladce a nehavarovala. Tady je klíčová formulace závazku strukturálního schodku (viz čl. 3 hlava III. paktu).

Je otázka, zda nastavení tohoto parametru (0,5 % nominálního HDP v tržních cenách) není příliš úzké pro potřebnou pružnost paktu v reakci na cyklickou adaptaci či provedení strukturálních reforem. Pravidla pro fiskální uvolnění znamenají, že vedle brzdového pedálu by byl k dispozic i pedál plynový.

Pokud vláda navrhne ratifikaci fiskálního paktu EU kromě hlavy III., tak padají i výhrady provést ratifikaci v obou komorách Parlamentu prostou většinou, protože nepůjde o změnu ústavnosti a primárního evropského práva. Půjde jen o symbolický akt. Problému se ale nezbavíme, protože termínem přijetí eura se k nám znovu vrátí. Do té doby by bylo dobré, aby si i EU společně s členskými státy výhrady k nekomplexnosti fiskálního paktu vyříkala.