První část analýzy byla zveřejněna v sobotu 11. června.

Radikalita

Radikální kritika Paktu euro plus pochází především ze strany Evropské odborové konfederace (ETUC). Je zajímavé, že ČSSD, která by relativně měla mít největší pochopení pro námitky odborů, patří k halasným zastáncům dokumentu. Může to být ale tím, že plně přejala pozici: je-li Nečas a Klaus proti, ať je to z jakýchkoliv důvodů, my budeme pro. V českém odborném diskurzu se často setkáváme s tím, že se často na základě emocí hlásíme k něčemu, co vůbec nemusí odpovídat našim hodnotám, ani výchozí ideologii. Odborové svazy se ovšem nespokojují s pouhou kritikou Paktu, ale přicházejí s vlastními návrhy. Jejich pozice je diametrálně odlišná, než v prvním případě — jsou pro evropskou integraci, ale s podstatně sociálnějšími prvky. Stejně tak plédují pro užší ekonomickou integraci, ale ve zcela jiné podobě, než ji navrhuje Pakt euro plus. V následující části jsou rozpracovány kritické připomínky a návrhy jak ETUC, tak Evropské federace kováků.

Analytický materiál Evropské federace kováků uvádí rozpor mezi strategiemi G20, které ještě v roce 2009 zdůrazňovali nutnost obnovy a udržitelnosti růstu, včetně dostatečného vytváření pracovních míst, a současnou politikou EU, která je podle nich v přímém rozporu s těmito cíli. „Stále více je jasné, že snižování veřejných deficitů a politika utahování opasků se stala hlavní součástí evropské ekonomické politiky.“

Návrhy Komise jsou vnímány velice negativně jako bezprecedentní zásah do rozhodování demokraticky zvolených vlád a narušování národního sociálního dialogu a procedur kolektivního vyjednávání. V této souvislosti je zmíněn případ Irska a Řecka, kde Komise vyžaduje podstatné snížení minimální mzdy. Odbory znepokojuje rozšiřování pravomocí Komise v případě politik, kde dříve žádné pravomoci neměla — tedy ve tvorbě mezd, kolektivním vyjednávání, v pracovním právu a v politikách trhů práce.

Zatímco toto by mohlo být akceptováno i první skupinou kritiků (ale z pravicové části by je těžko znepokojovala tendence ke snižování sociálních standardů, mnohem více by to byla politika snažící se zabránit daňovému dumpingu), pak interpretace těchto kroků již politiku odborů od prvé kritické skupiny jasně odlišuje.

Odbory se domnívají, že důraz na konkurenceschopnost v podání Komise ukazuje, že hlavním nástrojem k odstranění nerovnováh v Eurozoně má být tlak na snížení mezd. Některé návrhy původního plánu Sarkozyho a Merkelové sice byly odstraněny, ale přetrval vývoj mezd vzhledem k hlavním obchodním partnerům — což vzhledem k povaze eurozóny ukazuje znovu Německo a jeho mzdovou deflaci jako benchmark, jako míru, podle které je třeba se orientovat. Kováci proto varují před souladem fiskálních a mzdových úspor, které zničí i jen zárodky chabého oživení v eurozóně a mohou vést k další krizi.

Evropský svaz kováků ale předkládá vlastní integrační návrhy. Na rozdíl od kritiků první skupiny se vůbec nevyhýbá konkrétním krokům směrem k fiskální a ekonomické unii, ovšem zcela jinak zaměřených. Z komplexního plánu lze vybrat např.:

• Podpora mzdové koordinace, ne ovšem tlakem na pokles mezd, ale naopak organizována odbory v celoevropském měřítku dle vzorce inflace + produktivita.
• V celé EU musí být zajištěno právo na kolektivní vyjednávání.
• Fiskální přizpůsobení musí být dlouhodobé, nesmí být řízeno jen Německem a Francií, které samy pravidla Paktu stability a růstu porušily, aniž by z toho následovaly sankce.
• Emise evropských dluhopisů (resp. dluhopisů eurozóny).
• Vytvoření evropského Marshallova plánu — plán na restrukturalizaci a oživení EU.
• Vnitřní trh musí být doprovázen sociálnem. Nesmí být dovolen sociální a mzdový dumping. Zastavit nárůst prekarizované práce (např. omezit použití smluv na dobu určitou apod.). Cílem není jen množství pracovních míst, ale kvalita těchto pracovních míst. To by měl být i jeden z hlavních indikátorů úspěchu strategie 2020.
• Kováci naprosto odmítají jakoukoliv mzdovou konkurenci, politiku mzdové deflace a mzdových škrtů. Tlak musí být dán nejen na země s deficity, ale také s přebytky, jejichž úkolem by mělo být více rozvíjet vnitřní trh a veřejné investice. Do vyhodnocování implementace ekonomických programů by proto měly přibýt indikátory týkající se nerovnosti, pracují chudoby, či wage share (podílu mezd na HDP).
• Zvyšování odchodu do důchodu v souladu s nárůstem věku dožití nemůže být podrobeno automatismu, ale musí být vždy probráno se sociálními partnery.
• Sladění daní z příjmů právnických osob, jak společný základ pro výpočet daně, tak určení minimální výše této daně. Je potřeba zastavit fiskální soutěž o investice.
• Špatně regulovaný trh kapitálu, kde nejsou daně z kapitálu harmonizovány zhoršil finanční krize v EU. Je potřeba zavést daň z finančních transakcí, přísnou politiku vůči daňovým rájům, přísnou regulaci derivátového trhu atd.

ETUC ve své reakci na Pakt konkurenceschopnosti, ze kterého Pakt euro plus vycházel, přímo hovoří o útoku na mzdy a na způsob stanovování mezd hned několika způsoby:

• Tlak Komise, ECB a MMF na země, které potřebovaly bailout — Rumunsko, Irsko, Řecko, aby snížily své minimální mzdy a mzdy ve veřejném sektoru.
• „Efektivní“ stanovování mezd, které by mělo odrážet produktivitu práce a zajistit (!) konkurenceschopnost EU vůči zbytku světa, a mezi státy EU, resp. eurozóny navzájem.
• Tlak na mzdy povolením, resp. přímo doporučením sociálního dumpingu v rámci eurozóny jako nástroje konkurenceschopnosti.
• Sledování jednotkových pracovních nákladů jako další nástroj „přizpůsobení“ mezd.

ETUC zásadně s těmito opatřeními nesouhlasí a zdůrazňuje, že to nebyly mzdy, které vytvořily vysoké deficity běžného účtu. ETUC, podobně jako Kováci odmítá připustit hlavní přizpůsobení právě přes mzdy. Dopad klesajících mezd se, podobně jako v Německu, musí nutně projevit (viz také v současné době Řecko) na výrazném poklesu domácí kupní síly a udušení domácí poptávky. Jediným komponentem HDP, který pak zbývá — a to má asi být ten německý příklad — je čistý export. Takováto ekonomická strategie je neaplikovatelná na všechny země a dále prohlubuje problém globálních nerovnováh.

Přístup, kdy hlavním přizpůsobovacím faktorem mají být mzdy, zavádí pak členy eurozóny či celé EU do politiky typu „ožebrač svého souseda“, která může skončit tzv. závodem ke dnu (race to the bottom), ve kterém nikdo nevyhrává.

ETUC se dále domnívá, že takovéto kroky v ekonomickém řízení porušují hlavní aspekty Lisabonské smlouvy, která zavazuje členy k eliminaci nerovností a k vytváření zlepšujících se životních a pracovních podmínek. ETUC nabízí své vlastní návrhy.

Shrneme-li, pak se námitky odborů týkají jak postavení suverenity státu a jeho občanů (mzdové vyjednávání), ale především obsahu Paktu euro plus. Kritizují pojetí konkurenceschopnosti založené na vývoji mezd a povaze pracovního trhu. Mzdy by se tedy měly stát hlavním mechanismem přizpůsobení, i když krize byla způsobena někým úplně jiným a v jiném sektoru. Jejich argumenty mají i makroekonomickou povahu — rozšiřování globálních nerovnováh, úzký pohled na ekonomický růst (přes čistý export), hrozba deflačních tendencí a dalšího kola krize. Odbory vlastně konstatují, že Komise se rozhodla „léčit“ problémy v eurozóně pomocí stejných metod, které tuto krizi minimálně spolupůsobily.

V rozporu je rovněž očividný tlak na výdaje, postup v případě harmonizace daní (především korporátních daní) je pak velice opatrný. Je tedy patrno, že „fiskální konsolidace“ i v pojetí Paktu euro plus klade mnohem větší důraz na výdajovou stránku, než na příjmovou. Zároveň je v návrzích odborů patrná keynesiánská politika — ať už je to důrazem na symetrii zacházení (problém jsou nejen země deficitní, ale také přebytkové — to se ovšem přímo dotýká Německa!), ale také odlišného postoje k deficitům (rozlišení ekonomiky pod a nad potenciálem při splácení dluhů) a důrazem na udržení kupní síly v eurozóně.

Občanský princip

Občanská pozice se týká jednak toho, jakým způsobem byl Pakt euro plus přijat, a jednak, co obsahuje. Po zkušenostech s přijímáním Evropské ústavy se elity snaží seč mohou vyhnout se přímé konfrontaci svých návrhů s občany. Pakt euro plus je, jak již bylo ukázáno, naprosto zásadní dokument, který hluboce ovlivňuje ekonomickou suverenitu státu a dotkne se každého občana. Navzdory tomu nebylo možné, aby se k němu občané vyjádřili a byl převážně vytvořen v tandemu Německo-Francie. Občané se obešli, čímž se nadále prohlubuje demokratický deficit EU jako takové.

Snad ještě tristnější je situace, pokud se podíváme ještě jednou na obsah. Občan kamsi z rozhodování i z aplikace zmizel, zůstávají jen indikátory a především konkurenceschopnost. Možná, že Lisabonská smlouva obsahovala řadu vzletných frází, přeci jen se ale v ní objevuje cíl důstojného života. Po něčem takovém v Paktu euro plus není ani památky. Dle tohoto Paktu bychom se zřejmě měli „ukonkurenceschopnit“ k smrti, přičemž šance, že dosáhneme podobných ukazatelů jako Čína, či jiné země jihovýchodní Asie, kde je běžná dětská práce, není příliš vysoká. Snad bychom si měli připomenout, že ekonomika (funkční) by to měla být pro lidi a nikoliv lidi pro ekonomiku. Občan, jeho rozhodování, jeho názory a preference mizí a zůstávají jen jednotkové pracovní náklady, stále prekérnější podmínky na trhu práce a stále silněji omezované odbory. Má snad toto být Evropa 21. století?

Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.