Znakem pokleslé úrovně komunikace a argumentace je tzv. „chytání za slovo“. „Když ti scházejí argumenty, chytej soupeře za slovo.“ To je poučka pokleslé rétoriky. Vyrvi slovo z kontextu — a utluč jím protivníka. Nedávno demonstrovala ODS svou ideovou vyprahlost tím, že se chytila slova „parazitovat“ a učinila je hlavním tématem. „Úspěšně“ tím odvedla pozornost od věci, o kterou skutečně běželo (a kterou se současná moc výkonná musí i hodlá vážně zabývat).

S podobným nešvarem se dnes setkáváme nejen v politice, ale i v žurnalistice. Jsme svědky boje proti státním zástupcům. Žalobci prý zasahují do politiky, volají někteří politici. Pak je třeba se ptát, co rozumějí politikou. Rozumějí politikou také zločin na půdě Parlamentu? Není-li stíhatelný, není zločinem? Cožpak se státní zástupci pletou do politiky, když stíhají to, co je v rozporu s literou zákona?

Jeden z nejvyšších státních zástupců se vyslovil upřímně a zodpovědně, že causa Nečas přináší „zásadní otázky celospolečenského významu“. Doložil to ústavně korektním slovníkem, když připomněl, že se „poslanci mají řídit svým nejlepším vědomím a svědomím a mandát vykonávat v zájmu všeho lidu“ a ne se zřetelem ke svým „osobním výhodám“, kšeftům či cílům.

Neřekl nic špatného a nic špatně: politika se sice profiluje v jasných slovech a konkrétních rozhodnutích, ale zakládá se na slušnosti a respektu vůči svědomí. I když vždy nedovedeme jasně definovat slova „slušnost“, „svědomí“ a „zájmy lidu“, měli bychom k nim mít až posvátnou úctu.

Když se jedinec, ať hnědé nebo rudé mysli, prohlásí za představitele zájmů lidu či národa, pak může zájmy lidu odůvodňovat kdejaké nekalosti, ba i zvěrstva. Musí jen vzít lidem (jednotlivcům) možnost, aby se o zájmech lidu vyjadřovali podle svého svědomí. Musí jednotlivce, partaje i minority zbavit možnosti podle svého svědomí uvažovat a mluvit o tom, čemu se odedávna říká „res publica“, tj. věc veřejnosti. Musí vyhnat slušnost a svědomí z politiky.

Příkladem je tvrdit v souvislosti s kauzou Nečas-Nečasová, že „vysoký úředník či politik odkazuje na zájmy lidu“, že „vysoký úředník exekutivy“, tj. státní zástupce, „zdůvodňuje své konkrétní kroky ‚zájmem lidu‛“. Jestliže tak (v Právu z 19. 2. 2014) Pavel Uherek činí, není to solidní žurnalistika.

Dovolte ještě poznámku. K jazyku ústav prostě patří „velká“ a vznešená slova. Ta jsou, bohužel, zpravidla jaksi „mlhavá“. Mluvívá se tam o spravedlnosti, svobodě, slušnosti i svědomí, Bavorská ústava z roku 1946 se v Preambuli dokonce odvolává na Boha!

„Stoje před troskami,“ píše se tam, „k nimž ty, kteří přežili druhou světovou válku, dovedl státní a společenský pořádek bez Boha, bez svědomí a bez respektu k důstojnosti člověka, …dává si bavorský lid, pamětliv své více než tisícileté historie, tuto demokratickou ústavu.“

V druhé části Preambule se píše, že bez náboženské, jmenovitě křesťanské vazby veřejného a státního života, bez zodpovědnosti před Bohem není ani zodpovědnosti před člověkem. V ateistické České republice takovou rétoriku nelze ani žádat, avšak nehorázné zpochybňování relace vědomí a svědomí na jedné a veřejného zájmu či zájmu lidu na druhé straně by mělo vést k radikální reflexi soudobých poměrů.

Němci se odvolávali na Boha, protože nacismus byl zrůdností, kdy se jedinec se svou klikou považoval za představitele zájmů německého lidu.

Preambule bavorské ústavy připomíná, že lid a národ se v každém jedinci díky jeho vědomí a svědomí rozhoduje se zřetelem k vyšší autoritě. Že i dílčí zájmy jedinců nebo stranických frakcí je třeba konfrontovat s tím, jak je posuzuje rozum a svědomí občana: člověka svobodného a také — v neposlední řadě — slušného, který nevytrhává slova ze souvislostí.