Odcházející rok ve vlastech českých a moravských pro mě zůstane rokem bahna. A nebude to bahno po dalších ničivých povodních v červnu. Tím skutečným bahnem, které se nedá snadno smýt a je stejně toxické jako to povodňové, je lidská zášť, omezenost a nesnášenlivost. Vrstvy toho všeho, které plynutí roku 2013 u nás zanechalo, budou otravovat vodu a vzduch ještě dlouho.

Reakce na narození zdravých paterčat romským rodičům ukázaly v hrůzné zřetelnosti postoje a názory spodiny české společnosti, prosakující stále znepokojivěji mezi politiky, kteří zvláště v závěru roku na senátní půdě předvedli skutečný festival protiromského populismu.

Z hlediska demokratické levice je přitom podstatné si stále uvědomovat, že protiromské nálady a na ně reagující postoje a výroky politiků mají v sobě širší antisociální potenciál: namísto „černých“ se mohou terčem hněvu „obyčejných lidí“ snadno stát jiné skupiny ve společnosti, definované národnostně, sociálně či třeba nábožensky nebo sexuální orientací.

Tristní situace cizinců žijících v České republice, na niž trvale upozorňují nečetní aktivisté za lhostejného nebo spokojeného nezájmu společnosti jako celku, je dalším toxickým dědictvím českého bahna.

Lidská práva nejsou chápána jako záruka lidské důstojnosti konkrétních lidí, ale jako jakási zvenčí vnucovaná ideologie. Za odporem k této „ideologii“ ale není žádná skutečná idea či hodnota, ale pouze zášť kombinovaná se strachem a pohodlností: zhoubné spojení.

Hloubku českého xenofobního a rasistického bahna v závěru roku nečekaně dosvědčily diskuse provázející smrt Nelsona Mandely. K očekávatelné kritice zesnulého jako „komunisty“ a „teroristy“ se připojila nezanedbatelná vlna rasistických komentářů vedených přesvědčením, že „černí“ jsou ze své podstaty méněcenní, násilní a nevzdělatelní, a rasová segregace je pro ně nakonec požehnáním.

Jiným rozměrem našeho bahna je, bohužel rovněž tradiční, nezájem většiny české veřejnosti o světové dění a o cokoli, co přesahuje poněkud zasmrádlou českou náves. Populární parlamentní proslov premiéra Rusnoka o Mandelově pohřbu a „dálce jako prase“ je bohužel projevem širší a rozšířené tendence.

Podíváme-li se například na dlouhodobě mizernou úroveň hlavních zpravodajských relací České televize, kde podstatné zahraniční události jsou rozmíchány do nepoživatelné kaše s domácími banalitami, nelze se tomu divit.

Do jiného bahna zapadla během roku naše politika. Přímá volba prezidenta republika a kampaň ji předcházející napověděla, kam až je možné zajít ve hře o hlasy, odkryla zdánlivě „vyhaslé“, ve skutečnosti však až příliš živé rány českého národního kolektivu.

Že se bezmála sedmdesát let po válce stane jedním z hlavních témat kampaně strach spojený s válečnými represemi Němců proti Čechům a poválečnými represemi Čechů proti Němcům, je toxickým bahnem středoevropských dějin, v nichž namísto pracného smíření nastalo zdánlivě jednodušší, ve skutečnosti však nebezpečnější „konečné řešení“ formou odsunu nepohodlných osob a vytěsnění nepříjemných vzpomínek.

Do bláta byly zataženy nejvyšší funkce našeho politického systému. Předseda vlády se doslova přes noc proměnil ve směšnou figurku, nezvládající ani svůj soukromý život; přední představitelé nejsilnější politické strany obratem v trapné amatéry, přistižené při lži v přímém přenosu.

Poslední naděje se nyní upínají k miliardáři s nejasnými názory i úmysly a jeho hnutí s nejasným profilem a cíli. I toto toxické bahno bude své zhoubné následky přinášet ještě dlouho.

Zatím asi posledním projevem české bahnivosti je dohadování o ministerských křeslech provázející vznik nové vlády. Nenašel se nikdo, kdo by dokázal srozumitelně promluvit o významu a potřebnosti resortů jako je životní prostředí, kultura, agenda lidských práv a menšin, ale koneckonců i zahraniční věci.

Namísto toho měl o životní prostředí zájem lobbista chemického průmyslu a o kulturu zřejmě nikdo, než se jí jako odpadového resortu ujali lidovci uspokojení „svým“ zemědělstvím.

Jak hluboko jsme uvízli ve vlastním bahně, odhalí následující rok. Není příliš důvodů doufat, že bude o mnoho či alespoň o trochu lepší než ten minulý. Přesto ale nezbývá než u vědomí současné bídy mít před očima lepší, otevřenější českou skutečnost, a snažit se pro ni pracovat na všech úrovních, kde je to potřeba.

A to jsou v podstatě všechny, od médií přes vzdělávání, kulturu a nositele morálního a duchovního étosu, jimiž by měly být a pohříchu vždy nejsou církve a občanské iniciativy, až po politiku. Proto s odvahou vstříc roku 2014!