Peču chleba
Roman SikoraChleba kupujeme v obchodě. Nevíme, kolik práce stojí chleba upéct, stejně jako v případě jiných potravin nevíme, kolik energie stála jejich výroba. Možná i to je důvod, proč jimi tolik plýtváme.
Od jisté doby nekupujeme chleba. Nekupujeme ho proto, že jsem ho sám začal péct. A stal se ze mě pekař. Sice jenom takový miniaturní, soukromý, ale občas se stane, že ho i distribuujeme. Přátelům. Ti se rozplývají, jak je skvělý. Občas je podezřívám, že by třeba chtěli říct, že není tak skvělý. Že je jenom obstojný. Ale jsou to vesměs „progresivní levičáci“, tak je jim nejspíš trapné nepodporovat lokální produkty.
Osobně si ovšem myslím, že můj chleba je vážně dobrý. Jí ho totiž s vášní i má žena, krásná to bytost, a ta by se zas až tolik jako „progresivní levičáci“ nepřetvařovala. I když mi to, že je dobrý nakonec říkali i nějací ti neprogresivní pravičáci. A je nutno říci, že jsem ho naučil péct i Tomáše Tožičku, kterého někdo z těch „progresivních“ kdesi označil za jednoho z alfa samců Deníku Referendum.
Tomáš ovšem zradil. A přestože recepturu nejspíš zachoval, peče chleba jako nejposlednější looser v elektrické pekárně (z Alzy beztak). Zatímco my opravdoví domácí pekaři upřednostňujeme pořádně rozpálenou plynovou pec Mora. Jen mám někdy pocit, že mi z ní jednoho dne na podlaze zůstane hromádka roztaveného kovu, pokud se rovnou podlahou nepropálí dolů k sousedům. I s pecnem.
Jsem si jist, že na Deníku Referendum ještě nikdy nikdo ve sloupcích či komentářích nepublikoval žádný recept. Tak tedy zde je konečně něco užitečného.
Vyrobit domácí žitný, či spíš v mém případě pšenično-žitný chleba, je trapně jednoduché. Chce to v první řadě samozřejmě mouku. Žitnou a pšeničnou. Docela dobrá je předměřická. Ale klidně můžete i celozrnnou a klidně i bio. Ono to vyjde skoro nastejno, akorát že celozrnná se při kynutí tak nenaducá. O to je ale chleba sytější.
Zajímali jsme se o to, kdy naposledy se v ní chleba pekl. Bylo to za druhé světové války a před tím za první světové války. V době mezi válkami obyvatelé té chalupy chleba kupovali, ke konci devatenáctého století na chleba doma zadělávali z vlastní žitné mouky (kterou jim ovšem z jejich zrní umlel mlynář) a nosili ho k pekaři k upečení. Ani v tom silně zalesněném kraji nebyla zřejmě spotřeba dřeva nevýznamným faktorem.
Také jsem četl, že až do první poloviny 19. století nebyl chleba základní potravinou nejchudších. Ti sice samozřejmě jedli hlavně obilí, ale nedělali z něho chleba, ale různé kaše, jejchž vaření nevyžaduje tolik paliva jako pečení chleba.
I dnes jsou ve světe různé energetické krize: někde zápolí s nedostatkem elektřiny k provozu klimatizací, jinde s nedostatkem sušeného kravského trusu na vaření.
Vyrábíme si žitný - mouku půl na půl /žitná-pšeničná chlebová, té trochu celozrné/. Samozřejmě kvásek atd. Nemá takovou kůrku jako u Sikorů, ale za kupovaný bych jej tedy nevyměnil!
Ale článek byl o něčem jiném. Byl o vadném systému, ve kterém žijeme. Sýstému, který má plnou hubu šetření a hospodárnosti při tom je postaven na rozhazovačnosti - plýtvání. Vždyť kdyby lidé začali žít šetrně a hospodárně - kupovali si jen věci, které skutečně nutně potřebují - sesype se to tu jak domeček z karet. Tohle všichni víme. Ale nevíme jak z toho ven,tak zatěsňujeme okna, když se hroutí zdi. Na stavbu nového domu nemáme totiž koule.
Jiným, kteří nemají prostředky, pak nezbude, než bydlet ve stanu. Tedy pokud je majitelé nových domů nechají vůbec někde stanovat, když jim bude patřit všechno včetně půdy...
Lidé prostě neustále budují systém, i když jsou nečinní. Jenže si to nikdo neuvědomuje...
Ke konci dvacátého století se zase začalo šířit z důvodů citové preference a chuti, ne z ekonomických důvodů. Lidé si to můžou dovolit kvůli levné elektřině a plynu, dobré vybavenosti domácností atd. Je to luxus dostupný všem v bohaté společnosti. V sedmdesátých letech se feministky v USA proti módě domácího chleba ohrazovaly: viděly v něm symbol připoutání žen k činnosti v domácnosti.
Moc se mi nechce věřit, že příprava chleba k pečení trvá jen 1-2 minuty. Ta elektřina a domácí pekárna jsou opravdu levné což ovšem vyplývá z toho systému globálního plýtvání, o kterém Luděk Ševčík mluví.
Ten systém se nezmění tím, že si budu péct chleba doma a ovšem ani tím, že si ho péct nebudu.
Mě je jasné, že domácí pečení chleba nic globálně neřeší, řešilo to mé finance v době, kdy jsem měl doma 4 dospívající děti, protože při jejich spotřebě potravin to nebyla zanedbatelná úspora. Navíc možnost mít čerstvý, teplý chléb kdykoliv je určitou formou luxusu, který je navíc levnější, než nákup z krámu. Kompenzuji toto své globální plýtvání aspoň tím, že žádné potraviny u nác neskončí v popelnici /aspoň to trochu pozvedá mé černé svědomí/. Všechny zbytky potravin se řádně proženou přes domácí zvířata.
Chovám se takto hospodárně? Copak by mi na to odpověděl Kalousek?
Moji prarodiče strávili poslední léta svého života na venkově. V ložnici netopili, měli tam duchny; když bylo zvlášť zima, otevřeli dveře do kuchyně. Na elektřinu měli, pokud si pamatuji, jen světlo, radio a remosku, kterou si babička pořídila jako ohromnou moderní vymoženost, aby kvůli těm pár buchtám, které mívali k večeři s meltou, nemusela roztápět sporák na dřevo/uhlí. Kávu si dědeček dělal na lihovém vařiči.