Je pozoruhodné, že v celé aféře kolem jmenovacího řízení Martina C. Putny všichni automaticky předpokládájí, že rozhodnutí hodnotící komise a vědecké rady určité univerzity je zárukou odborné kvalifikace novopečených profesorů. Bohužel tomu tak není, i když právě Karlova Univerzita, kde proběhlo jmenovací řízení Martina C. Putny, má pro jmenování profesorů obvykle tvrdší podmínky než jiné univerzity, takže v níže citovaném přehledu nefiguruje mezi velkovýrobnami ekonomických lžiprofesorů.

Pro humanitní obory uvádí UK jako doporučené podmínky profesury mj. čtyřicet odborných publikací, z toho patnáct zahraničních, a pětadvacet citací v zahraniční odborné literatuře. Bohužel nelze jednoduše ověřit, jakým způsobem Martin Putna, nebo kterýkoliv jiný profesor, tyto podmínky splnil, neboť univerzity podklady jmenovacího řízení nezveřejňují a v databázích ISI Web of Knowledge nebo Scopus nejsou evidovány knižní publikace, které hrají v humanitních oborech významnou roli (v uvedených databázích lze dohledat jen dvanáct časopiseckých publikací a dvě citace prof. Putny).

Mnohé univerzity ale kladou na publikace výrazně měkčí požadavky, a při jejich kontrole evidentně zavírají obě oči. Z výzkumu Martina Macháčka a Evy Kolcunové z EF VŠB vyplývá, že 85 % novopečených profesorů ekonomie a příbuzných oborů nemá žádné zahraniční publikace s impaktem, a 49 % nemá vůbec žádné publikace evidované v databázích odborné literatury s impaktem.

Ekonomové se navíc nemohou vymlouvat na knižní publikace, které v jejich oboru nepředstavují primární publikační kanál. Skandálem, o kterém by se mělo mluvit, je tedy nízká úroveň společenskovědních oborů na českých vysokých školách. Je zřejmé, že při rozdávání profesur na základě velice tvůrčí interpretace formálně stanovených „doporučených“ nároků, kdy jsou akademikům uznávány „publikace“ v denním tisku a „zahraniční publikace“ ve vlastních nakladatelstvích, hrají roli jánabráchismus, klientelismus i nepokrytá korupce. Profesor nemusí být morální autoritou. Pro začátek by stačilo, aby si profesuru nemohl „koupit na internetu“.

Doufejme tedy, že z aféry Putna vzejde i něco kloudného:

1.Univerzity by měly mít povinnost zveřejňovat podklady úspěšných habilitačních a jmenovacích řízení na svém webu pro umožnění veřejné kontroly.

2.Přechod pravomoci podepisovat jmenovací dekrety od prezidenta k ministrovi školství má smysl pouze tehdy, pokud ministr školsví vyčlení agendu ke kontrole splnění podmínek deklarovaných jednotlivými univerzitami. Případně lze uvažovat o stanovení minimálních standardů platných pro všechny univerzity, stejně jako pro nostrifikace titulů získaných v zahraničí.

3.Od požadavků na prosté plynutí času je vhodné přejít k požadavkům čistě odborným.

4.Ve světle tristních poměrů při rozdávání akademických hodností se nahrazení či doplnění habilitací a doživotních profesur „funkčními místy“ jeví jako jedno z možných řešení.

5.Ti, kdo by považují podobné zásahy do samosprávy vysokých škol za nepřijatelné, by měli navhnout, jakými mechanismy hodlají zabránit rozdávání docentur a profesur na bázi kamarádšoftu.

Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.