Václav Klaus má téma na několik týdnů: oceňovat zásluhy zesnulé britské premiérky. Ta byla schopnou konzervativní političkou. Evropská pravice včetně české oceňuje, jak využila možnosti přechodu energetických zdrojů z pevných paliv na ropu a zemní plyn a potlačila vliv odborů nejprve v hornictví, pak všeobecně. Jenže potlačení sociálního dialogu je základní krok proti sociální tržní ekonomice, o níž se opírá evropská integrace.

A premiérka se dosti zdráhala nadměrně narušit sociální dialog na železnici — základní kroky restrukturalizace britských drah začala prosazovat poslední vláda Labour Party před nástupem vlády Thatcherové, radikální kroky po zklamání z malé účinnosti obrovských státních investic do železnic realizovala až vláda Johna Majora. Velikost premiérky spočívala v její vizi, jak chce pomoci zbohatnout nejen podnikatelům, ale zachovat i silný stát. Ne každý původní profesí chemik má vizi rozvoje státu, která je nosná a k níž je samozřejmě možno uplatnit výhrady. Ty ovšem jsou účinné až tehdy, když se najde v řadách politická opozice ekvivalentní výrazná osobnost.

Jsou tu však rozdíly v pojetí: britská premiérka vyslala do Československa ekonomické experty na privatizaci, kteří zdůrazňovali, že je nutno státem vlastněné podniky před privatizací restrukturalizovat, konsolidovat a teprve pak prodat, protože to podstatně zvýší jejich cenu a tedy příjem pro státní rozpočet. Exprezident Klaus správně uvedl, že britská vláda premiérky Thatcherové privatizovala za rok asi deset velkých společností. Jen dodal, že jeho vláda musela privatizovat rychle, tj. spíše rozdat než prodat majetek státu za přibližně bilión korun. (Jak uvedl několikrát současný prezident, šlo o „podvod století“).

Klausova privatizace vedla v důsledku ke zchudnutí státu a vytvoření tří či čtyř dolarových miliardářů v první světové stovce nejbohatších lidí; odhaduje se, že nyní máme mezi padesáti až pěti sty korunovými miliardáři celkem. Někteří se přitom dopustili protizákonných činů, odhalených až zahraniční justicí. Ovšem privatizační heslo té doby „nejprve konat, pak zákony upravit“, vytvořilo dost široký prostor pro zbohatnutí podle zákona. A případné přečiny pak zametla amnestie.