Až se usadí mediální a politický prach zvířený právě probíhající bitvou z nekonečné války o Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR), bude na místě začít vážně přemýšlet a diskutovat o budoucnosti této instituce. První zástupci akademické historiografie již nabídli veřejnosti svůj pohled na věc. Historici Matěj Spurný a Michal Kopeček vystoupili s kritikou, ale i s návrhy na možné další směřování ústavu. Je nejvyšší čas, aby do veřejné debaty vstoupili rovněž představitelé ÚSTR a jeho zaměstnanci, současní i dřívější. Právě absence odlišných hlasů „zevnitř“ v polemikách o ÚSTR vede k tomu, že obě strany nynějšího konfliktu mohou používat tvrzení, která by při podrobnější znalosti poměrů v instituci musela být nahrazena mnohem preciznější argumentací.

Líčení hrdinného odporu zaměstnanců ústavu proti dosazení nového vedení má velmi daleko k realistickému popisu situace. Jsem přesvědčený, že k nepříčetnosti rozčílený Miroslav Vodrážka vyzbrojený parukou a umělým poprsím není reprezentativním hlasem zaměstnanců ústavu. Paušalizující odmítnutí činnosti ÚSTR by pak zasloužilo korektiv ve formě přesného zacílení kritiky a poukázání na konkrétní problémy — nejen v oblasti odborné práce, ale i způsobů řízení instituce a spravování jí svěřených finančních prostředků. Pokud dosud mlčícím odborným zaměstnancům ÚSTR vadí, že jsou mnohdy líčení jako parta diletantských propagandistů, nezbude jim nic jiného, než do probíhající diskuze vstoupit a prezentovat svůj pohled na věc. Vím o několika zaměstnancích ÚSTR, jejichž názory by v diskuzi měly zaznít. V jejich vlastním zájmu i v zájmu instituce. Jinak za ně budou mluvit jiní.

Následující poznámky o budoucnosti ÚSTR směřují k vnitřnímu vývoji instituce a k povaze jeho odborné práce. Jestliže má být deklarovaná snaha o zlepšení fungování ústavu úspěšná, musí být opřena o citlivou správu vnitřního života ÚSTR. Ten se totiž stále vyrovnává se svým „prvotním hříchem“, jímž je jeho založení prostřednictvím personální čistky. Badatelská část ÚSTR v roce 2008 nespadla z nebe, a ani nebyla vybudována na zelené louce. Během roku 2007 převzal na Ministerstvu vnitra zřízený „Odbor archiv bezpečnostních složek“(základ pozdějšího ústavu) velkou část dokumentační součásti Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Jednalo se o pracoviště, které se, ačkoliv patřilo do struktur Policie ČR, což s sebou neslo nejeden problém, profilovalo jako slibné badatelské centrum o dějinách socialistické diktatury, především jejích bezpečnostních složek. Působilo zde několik velmi schopných historiků — např. Ondřej Koutek, Ondřej Vojtěchovský, Prokop Tomek, Petr Cajthaml, či Jiří Plachý.