Se zájmem čtu Deník Referendum, byť s některými jeho autory, či spíše jejich zápalem, nemusím souhlasit. Sloupek pana Jiřího Silného „Pomoc nebo solidarita? Člověk v tísni terčem kritiky“ ale považuji za natolik neslušný, že mám za potřebné reagovat.

Patřím mezi první generaci zakladatelů Člověka v tísni (ČvT). Nemám sebemenší problém s diskuzí o kterémkoliv z projektů nebo o filosofii dnes už největší humanitární organizace v postkomunistických zemích. Faktografie článku však, bohužel, kolísá mezi nevzdělaností a  vědomou dezinformací — a má tak k demokratické diskuzi příliš daleko.

Dovolím si uvést jenom několik příkladů:

1) Logo ČvT vzniklo jednomyslným výběrem z několika návrhů výtvarníka Adama Hoffmeistera. Přinesl jsem je tehdy do místnosti nadace v redakci Lidových novin na Národní třídě jako Adamův dar. Výběr netrval ani dvě minuty, tak silně motiv „člověka v tísni“ v kresbě Franze Kafky rezonoval u všech přítomných. Člověk s rukama za zády, ze tří stran omezený, bezbranný a téměř bez východiska. Název byl variací na tehdy nejúspěšnější humanitární operaci rakouské veřejnoprávní televize ORF „Nachbar im Not“.

Pan Silný se mohl zeptat. Namísto toho uvažuje o údajné protikladnosti „ideologie ČvT“ a údajně protikapitalistickém postoji Franze Kafky. Stejně platné a stejně hloupé by bylo připomínat skutečnou orientaci a motivaci Franze Kafky k dominantnímu a nespravedlivému otci. Nebo, když autor dokládá údajnou levicovost Kafky tím, že se „nevyhýbal ani intimnímu styku se sympatizantkou komunismu“, připomínat jeho sbírku až nechutné pornografie. Logo ČvT je skvělé — kresba Franze Kafky je srozumitelná ve všech kulturách a zemích bez dalšího vysvětlování.

2) V té době byla všechna naše činnost pod velkou kritikou vlády Václava Klause a ministra zahraničí Jozefa Zielence, kteří nás, následováni poslušnými novinářskými hafíky, označovali za „levicové aktivisty“, prosazující vlastní „levicovou zahraniční politiku“. Je tedy poněkud legrační, když nás o dvacet let někdo popíše zcela opačně. Co je pravicového nebo levicového na tom, když se nám podařilo stát se díky rychlosti a kvalitě dodávek partnerskou organizací UNICEF, takže jsme v Bosně dodávali dětem, těhotným a kojícím matkám na všech třech stranách konfliktu podle přesných seznamů potraviny? Co je levicového nebo pravicového na smrti dvou našich britských řidičů, které zastřelili, když se v noci bez světel snažili provést náklad léků a potravin pro klienty UNICEF na všech třech stranách války?

3) Kampaň SOS Sarajevo byla dílem desítek jednotlivých novinářů snad ze všech tehdejších médií, bez ohledu na politické zaměření. Opět, dovézt pod střelbou léky a nástroje nebo sanitky do nemocnice nemá s levicovostí nebo pravicovostí nic společného. Hodně společného to má s charakterem. Poprosil bych autora, aby si k tomu přečetl moji knihu Všem sráčům navzdory, aneb válka, o které nechcete nic vědět z roku 1997.

4) Za urážku považuji výrok o tom, že naši agendu „tvoří přímo politici nebo tajné služby“. Žádám pana Silného o předložení důkazů, nebo o omluvu.

5) Člověka v tísni je možné a nutné podrobovat kritice. Kritizovat ale pouze s využitím dohadů a ideologických východisek je laciné a neprofesionální. Jedinou srovnávací metodou je to, co uděláte pro jiného člověka, který je v tísni. Platí ruce na lopatě, ne řeči o pomoci při povodních. Ideologické řeči nepomáhají. Když dojedete někam, kde hladoví lidé, a máte možnost jim předat humanitární pomoc, to je také budete kádrovat?

6) V devadesátých letech došlo v  celosvětovém měřítku k zásadní změně v chápání humanitárních operací. Nastoupila profesionalizace a specializace. Kritizovat Člověka v tísni za to, že se i v tomto ohledu dostal mezi uznávanou mezinárodní špičku, že je dáván za příklad a jeho účetní a logistický software kopírován a obdivován, že dlouhodobě vykazuje nejnižší vlastní náklady v poměru s hodnotou rozdělených prostředků a aktivit, to všechno by měl a mohl dělat člověk, který se v tomto oboru vyzná. Ne někdo, kdo znalosti nahrazuje ideologií.

7) A jako tomu bylo s Chartou a dalšími disidentskými iniciativami — vedle nás bylo vždy dost místa pro kohokoliv, kdo s námi nesouhlasil, aby začal dělat něco konkrétního podle svého. Řečí bylo dost, práce a rizika ochotných nemnoho. Platí to i dnes.