Kulturní čtrnáctideník A2 se profiluje v politické a společenské oblasti stále kritičtěji, aniž by slevoval z vysoké úrovně a širokého kulturního záběru.V sedmém letošním čísle jako hlavní téma zvolila redakce pod názvem Továrna na dobro posouzení činnosti nevládní organizace Člověk v tísni (ČvT). Vedle kritických příspěvků Ondřeje Slačálka a Lukáše Rychetského, Jaroslava Fialy a rozhovoru s Tomášem Tožičkou dostal rozsáhlý prostor i rozhovor s Janem Černým, pracovníkem ČvT. Je to zajímavé čtení, které otevírá řadu otázek, týkajících se nejen ČvT ale i širších souvislostí rozporuplného polistopadového vývoje. Jednu z hlavních nejasností této doby představuje podoba občanské společnosti a její role vůči sféře politiky. Velikost zmatení se dá na postavení ČvT v české společnosti dobře sledovat.

Některé rozpory můžeme přičíst na vrub postmodernímu nezávaznému zacházení s pojmy a symboly. Logo ČvT používá expresívní kresbu Franze Kafky. Jak známo Kafka se živě zajímal o socialismus a nevyhýbal se ani intimnímu styku se sympatizantkou komunismu. Jeho člověk v ohradě tak nejspíš může symbolizovat odcizení v kapitalismu, takže příliš nezapadá do ideologie ČvT. Ale to buď nevěděli, nebo hrálo roli, že v devadesátých letech byl Kafka zvlášť sexy. Ostatně logo vzdáleně sympaticky připomíná značku hudební skupiny Tři sestry.

Organizace ČvT představuje svou velikostí a vlivem nepochybně mimořádný fenomén. Dokonce i řadu významných nevládních organizací západní Evropy převyšuje počtem zaměstnanců, ročním rozpočtem i rozmanitostí činnosti. Už sama existence takové organizace přináší do jinak podvyživené a pod současnou vládou na úbytě skomírající české občanské společnosti výraznou nerovnováhu. ČvT působí trochu jako velké vejce, které kukačka snesla do hnízda střízlíka. Pro svou výživu čerpá množství finančních i personálních zdrojů, které pak jinde nezbývají. Takový argument se dá snadno odbýt jako závist těch sociálních nebo rozvojových nebo vzdělávacích nevládních organizací, které každoročně zápasí o přežití a o udržení těch několika pracovních míst pro lidi ochotné za pár šupů pracovat do roztrhání těla. To je velmi oblíbená figura kapitalistické ideologie: ti, kdo si stěžují na nerovné rozdělení zdrojů a šancí prostě závidí úspěšným.

Dá se říci, že organizace má prostě schopné manažery (to jistě má) a je proto tak úspěšná a nemůže samozřejmě za to, když se jiným nedaří. Jak se ten úspěch zrodil? Původně se jednalo o nadaci, založenou novináři z Lidových novin (1992) a organizující sbírky pro humanitární účely. Česká společnost je neobyčejně ochotná přispívat na dobročinné účely a zejména v popřevratové době byla citlivost k nouzi druhých vysoká. První sbírky putovaly do Náhorního Karabachu a do Bosny a Hercegoviny, později přibylo Somálsko, Mongolsko a další země.

Pro další rozvoj ČvT bylo nepochybně rozhodující převzetí nadace Českou televizí v roce 1994. I po změně statutu na obecně prospěšnou společnost v roce 1999 zůstala Česká televize zakládajícím členem. To ČvT samozřejmě zajišťuje privilegovaný přístup do médií, kterého organizace dokázala velmi dobře využít. Otázkou je, zůstává-li i tak autentickou organizací občanské společnosti, zejména v situaci, kdy ani Česká televize, přestože je veřejnoprávním médiem, příliš neoslňuje svou politickou nestranností.

ČvT působí dojmem, že jako nevládní organizace se chová podle toho, jaká vláda je právě u moci. Je-li to pravice, nelze se ubránit dojmu, že ČvT je spíš GONGO než NGO, tedy formálně nevládní organizace, která funguje pod přímým nebo nepřímým vlivem vlády. Styky na nejvyšších místech, vedly dokonce k tomu, že Václav Havel navrhoval ředitele ČvT Šimona Pánka jako svého nástupce. O tom, že někteří bývalí pracovníci zastávají vysoké politické pozice, se píše v A2. Připomínají se tam také některé aktivity ČvT, které by v prostředí západoevropské občanské společnosti prakticky nepřicházely v úvahu, jako byla masivní podpora vojenského napadení Jugoslávie nebo jako jsou akce na destabilizaci režimu na Kubě.

V těchto případech to ovšem byla spíše vláda USA, které ČvT pomáhal plnit politickou agendu a čerpal příslušné finanční zdroje, prakticky se nechal najmout, zajisté v souladu se svým politickým přesvědčením. Jinak si nelze vysvětlit ochotu vystavit se znevěrohodnění až směšnosti, když v boji proti věznění odpůrců režimu na Kubě zcela ignorují bezprávné zacházení s vězni na Guantanámu a mučení v tajných amerických věznicích rozsetých po celém světě. Na takovou agendu se ovšem peníze shánějí obtížněji. Podobně trapně mohou působit i programy předávání skvělých českých zkušeností s tunelářskou transformací a z našeho heroického boje proti korupci nic netušícím rozvojovým zemím.

V A2 zveřejněná kritika se týká i dalších oblastí činnosti ČvT v rozvojové spolupráci, v programech určených Romům a také v silně ideologicky podmíněných vzdělávacích programech. Až se člověk ptá, co tak najednou, když obdobným způsobem pracuje ČvT už dvacet let. Možná je kritika teď tak razantní, protože dlouhou dobu ČvT patřil k téměř nedotknutelným výdobytkům polistopadové svobody a velmi mnoho lidí s ním spojilo své vnímání světa i svou touhu se nějakým způsobem angažovat ve prospěch těch, kdo jsou na tom hůře. To, že ČvT na takovou potřebu odpověděl, je součást úspěchů, kterými se může chlubit. Ale časy se mění a kdysi nezpochybnitelné pravdy a pozice nevydrží na věky. Společnost se stává více kritickou a touží po změně. I pro každou občanskou organizaci je užitečné kriticky zkoumat ve světle nové situace své působení a svá východiska.

Základní paradigma, kterým se ČvT řídí, je pomáhat dobré věci. Tak svou roli vidí asi většina občanských organizací podobného zaměření. Také přístup klient vs. dodavatel služeb, kterým vytrvale operuje Jan Černý ve zmíněném rozhovoru, není ničím neobvyklým ve společnosti, kde komodifikace, převádění všeho na zboží a tím pádem měření všeho penězi, proniká i do osobních vztahů.

Problém je zejména v otázce, kdo definuje, která věc je dobrá a je třeba jí pomáhat. Není jistě náhodou, že u zrodu ČvT stáli novináři pravicového deníku a i další propojení se týkají převážně pravicových médií, která dodávají ty správné cíle pro konání dobra a jiné pro odsuzování a podvracení. Někdy agendu tvoří přímo politici nebo tajné služby. U obvyklých občanských organizací jsou to sami občané, kteří se sdružují v zájmu prosazení svých zájmů nebo dobra, které definují sami a které se pak často liší od mocensky definovaných priorit. Také způsoby financování se obvykle liší. Není běžné, že se občanská organizace nechá politicky „najmout“, naopak řada nevládních organizací, dbajících své cti, má kodex financování, který podobné způsoby nedovoluje.

Za zamyšlení stojí také koncept pomahačství. Z dobrého důvodu se už dlouho oficiálně nemluví o rozvojové pomoci, ale o rozvojové spolupráci, i když praxe stále pokulhává. Je za tím rozpoznání mocenské nerovnováhy vztahu pomáhajícího a pomoc přijímajícího. Pomoc má smysl v případě humanitární katastrofy, ale při překovávání strukturálně podmíněných nerovností může být kontraproduktivní, může pomáhat udržení stavu nerovnosti. Místo pomoci nebo přinejmenším zároveň s ní by v řadě případů měla fungovat kritická politická angažovanost, směřující k nápravě příčin tísně — ať už jde o situaci Romů u nás nebo nedostatek potravin v Africe. V takových případech je ale ČvT politicky plachý. „Nejsme Amnesty International“ říká Černý.

K těžkým hříchům minulého režimu patří diskreditace pojmu solidarita. Pomoc, která je vzájemná; spolupráce, která se opírá o společné hodnoty; politická angažovanost zdola; vědomí souvislostí našich emancipačních zápasů se zápasy, které se vedou po celém světě. To je to, co naší občanské společnosti výrazně chybí a co se potřebujeme učit.