Sociálním bydlením proti diskriminaci?
Míra BrožProjekt sociálního bydlení, připravovaný Ministerstvem pro místní rozvoj především pro romské rodiny, neřeší hlavní problém — segregaci Romů a jejich diskriminaci na trhu s byty.
Už delší dobu probíhá vzrušená odborná diskuze o takzvaném sociálním bydlení. Sociální bydlení by mělo být dostupné pro lidi, kteří nedosáhnou na byt na volném trhu a jinak by skončili na ulici. Diskuze o sociálním bydlení se do značné míry prolnula s diskuzí o bydlení chudých Romů.
V ekonomicky vyspělých evropských zemích je sociální bydlení zpravidla určeno pro jednotlivce a rodiny, které z ekonomických důvodů nemohou zaplatit běžný nájem, nebo ohrožené skupiny, typicky třeba lidi s psychiatrickou diagnózou nebo s mentálním handicapem či fyzickým handicapem, matky samoživitelky, nízkopříjmové důchodce.
V České republice budou pravděpodobně hlavní cílovou skupinu sociálního bydlení tvořit Romové, respektive hlavně romské rodiny s dětmi. Ty jsou na trhu s pronájmy bytů diskriminovány v České republice tak silně, že je pro ně v mnoha místech jen výjimečně možné pronajmout si běžný byt, mimo sociálně vyloučenou lokalitu. Proto končí ve špinavých bytech IV. kategorie v domech hrůzy, nebo na ubytovnách, kde platí zpravidla ty nejvyšší nájmy v celém městě.Běžný byt za běžnou cenu jim nikdo nepronajme. Důležité je, že většina obyvatel ubytoven a domů hrůzy by je chtěla opustit, chtějí žít jinak.
Situace v chudinských romských lokalitách a ubytovnách už zašla daleko. Na mnoha místech panují neúnosné stavební či hygienické podmínky. Rodinné rozpočty obyvatel ghett jsou decimovány přemrštěnými nájmy. Peníze ze státního rozpočtu končí formou příspěvků na bydlení na kontech obchodníků s chudobou. Situace bezesporu potřebuje okamžité a akutní řešení.
Je však dobrým řešením, abychom místo odstranění příčiny stávajícího stavu, tedy diskriminace romských rodin na realitním trhu v České republice, reagovali utvořením sítě „sociálního bydlení“ pro Romy?
Romské rodiny přece na ubytovnách či ghettech nebydlí proto, že by si nemohly ze svých rozpočtů pronajmout byt za cenu běžnou na trhu. Ten je ve skutečnosti mnohem levnější, než kolik platí v ubytovně či ve špatné čtvrti; a těžko lze předpokládat, že cena romského sociálního bydlení bude v chudých regionech nižší, než cena pronájmu běžných bytů. Kdyby si romské rodiny mohly najmout běžný byt, kterých je na trhu dostatek, za normální cenu, nebylo by potřeba vymýšlet systém romského sociálního bydlení, který má řešit neúnosnou bytovou situaci tisíců romských rodin.
Přitom v České republice je v platnosti antidiskriminační zákon, který umožňuje postihovat etnickou diskriminaci. Pronajímání bytu je podnikání jako každé jiné. Máte-li autopůjčovnu či hotel, také nemůžete odmítnout pronájem auta či pokoje klientovi z důvodu, že má hodně dětí, nebo proto, že má tmavou barvu kůže. To je prostě nelegální. Antidiskriminační zákon však není v České republice dodržován ani vymáhán.
Jak bude ono romské sociální bydlení asi vypadat? Informace z webu Ministerstva pro místní rozvoj dávají tušit, že snad bude zákonem a dotacemi podporováno vytvoření a provozování jakýchsi regulovaných „sociálních“ ubytoven, které snad budou levnější, než je tomu doposud, a jejich obyvatelům budou pomáhat sociální pracovníci. Přínosem bude asi to, že Romové na regulovaných sociálních ubytovnách možná nebudou tolik trpět materiální nouzí a špatnými hygienickými podmínkami, celkově však toto řešení přispěje k zakonzervování stavu a zhoršení situace v dlouhodobém horizontu. Důležitou otázkou je, zda-li budou na realizaci programů sociálního bydlení použity EU prostředky určené na řešení situace chudých romských komunit.
Budou-li romské rodiny bydlet v síti sociálního bydlení, nebudou v něm bydlet z ekonomických důvodů, ale z etnických. Kvůli své etnicitě a s ní spojené diskriminaci si nemohou pronajmout byt za normální cenu, mimo gheto či ubytovnu. Tento smutný fakt má řešit připravovaná koncepce sociálního bydlení. Spíš než další oddělování majority a komunity skrze ubytování Romů v takzvaném sociálním bydlení bychom se měli snažit o to, abychom umožnili příslušníkům menšin žít mezi námi, mimo ghetta a ubytovny, byť nově takzvaně sociální.
Místo práce jsme dali Romům sociální dávky, místo podpory vzdělání jsme pro Romy zřídili zvláštní školy. Co místo vymýšlení segregovaného romského bydlení začít řešit diskriminaci Romů na trhu s byty?
Když se konečně objeví na obzoru naděje, že začnou i u nás existovat sociální byty a myslím, že mají být především určeny pro ty, kteří na jinou variantu nedosáhnou, vidíte i v této naději především diskriminaci.
Předpokládám, že skladba sociálně potřebných bude asi v každém státě trochu jiná, u nás je to prostě tak, že většinu potřebných tvoří Romové. Ať už to má jakékoli důvody, pomoci potřebují a co nejrychleji. Čekat, až rozhodne soud, že nepronajmutí bytu bylo projeveme diskriminace a pronajmout se musí .....?
Stát nemá zas tolik možností, jak z toho ven. Pravda, kdyby se to bývalo řešilo zavčasu, asi by problém nenabyl tak obludných rozměrů. Ale cestovat v čase zatím nelze, a tudíž ani ty staré chyby není možné škrtnout, zatímco důsledky zůstávají.
Nemohl byste prozradit nějaké KONKRÉTNÍ
Máme sice antidiskriminační zákon, ale jeho vymahatelnost je nízká v první řadě proto, že vymahatelnost podobných zákonů zkrátka nízká je, a to všude na světě. Jenom se v "dospělejších" společnostech obecně méně diskriminuje - ale když už to někdo dělá, dokazuje se mu to asi tak stejně těžko, jako v Česku.
Diskriminaci můžete možná dokázat velké firmě na základě statistiky o počtu a úspěšnosti Romů mezi uchazeči (pokud se k ní nějak dostanete), ale soukromému majiteli bytu, který vystřídá dejme tomu pět nájemníků za život, ji nedokážete nijak - leda by to sám prozradil.
Reálnou legislativní možností by zde bylo přesunutí důkazního břemene na žalovaného. Nemyslím si ovšem, že by se společnost chtěla touto cestou vydat.