Před pár lety byl v Praze šéf kanceláře, kterou si vytvořily americké ekologické organizace a odborové centrály, aby řídila jejich spolupráci. Líčil nám, jak společně prosazují zákony, přesvědčují kongresmany a navrhují ekonomické programy.

Není na tom vlastně nic třikrát pozoruhodného. Odbory a ekologické organizace úzce spolupracují v Británii i Německu, v Dánsku a jinde.

Českým okem to nedává smysl. Proč? Odbory přece prosazují více pracovních míst v továrnách. Ekologické organizace chtějí méně smogu. Jak by, u všech všudy, mohly spolupracovat?

Ale ve skutečnosti se jejich práce hodně protíná. Myslím, že jsou pro to tři důvody, které spolu navzájem souvisejí.

Ekonomiku tvoří lidé jako vy nebo já

Za prvé společně připomínají státu, že ekonomiku jaksi netvoří pouze šéfové velkých firem. Ilustrativním příkladem je energetika. Někdy to vypadá, jako by stát pouze řešil, jak rozdělí výrobu mezi mamutí společnosti. Mezi Martina Romana (či, chcete-li, Daniela Beneše), Pavla Tykače nebo Daniela Křetinského.

Ale ekonomiku přece tvoří ještě dalších deset milionů lidí. Čtyři a půl milionu domácností, které doma topí, kupují energii a chtějí čistý vzduch. Patrně důležitější než otázka, jestli budou platit Tykačovi, nebo Romanovi (čili: jestli trh ovládne Tykač, nebo Roman), pro ně je, kolik budou platit. Komukoli.

A proto je pro ně důležitější, jestli jim stát pomůže zateplit dům, vyměnit okna, nainstalovat chytré moderní větrání, kotel na peletky nebo solární kolektor na střeše, který ohřívá vodu zadarmo.

Pokud stát jedné rodině přispěje na zateplení domu, účty za vytápění jí klesnou až o šedesát procent.

Srazí tak účty, které statisíce domácností platí za energii. Pomůže snížit jejich závislost na velkých energetických firmách a na naprosto nepředvídatelném globálním trhu se surovinami. A také pročistí smog, který každou zimu musí dýchat lidé na vesnicích a malých městech. Jeho hlavní příčinou je, že řada rodin nemá jinou možnost než topit špinavými palivy — protože cena plynu roste a roste.

Ministři či zákonodárci by neměli pouze stanovit pravidla a nechat velké firmy, ať si podle nich rozdělí trh. Musí především přijít s praktickými programy, které domácnostem pomohou, jako byla Zelená úsporám.

Ekologické organizace a odbory se patrně v některých věcech neshodnou. Na tom není nic špatného. Ostatně mezi zelenými organizacemi navzájem jsou také rozdíly, například v názorech na jadernou energetiku. Ale to jim nebrání velmi dobře spolupracovat na ostatních tématech. A nemusí to bránit ani odborům a ekologickým organizacím.

Protože se shodnou, že hospodářská politika by neměla pouze rozdělovat trh, ale hlavně pomáhat slabším a domácnostem.

Ekonomika neumí plavat (sama)

Druhá věc, ve které se hodně podobá uvažování ekologických organizací a odborů, je názor, že stát by měl systematicky podporovat a promyšleně směrovat domácí ekonomiku.

Jeden příklad: Každá tuna zboží dovezeného kamionem z druhé strany Evropy — to je méně tuzemských pracovních míst a více smogu v našich městech a obcích. Česko loni vyvezlo 5000 tun másla — a dovezlo 16 000 tun másla. Pak nemají být silnice plné smradlavých a nebezpečných náklaďáků.

Proto Hnutí DUHA v iniciativě Velká výzva prosazuje, aby začal systematicky snižovat naši závislost na fosilních palivech — ropě, plynu a uhelných dolech.

Aby se součástí ekonomické politiky stala taková řešení, jako je podpora místních výrobců namísto dovozu napříč kontinentem.

Nebo obecní výtopny na biomasu, jež zajistí, aby peníze za teplo zůstávaly doma a neodtékaly do rukou velkých energetických společností někde v cizině.

Či zateplování domů, které nejenže sníží horentní — a vyšší a vyšší — účty za vytápění domů dražšími a dražšími fosilními palivy. Navíc oživí domácí ekonomiku, protože práce při energetické renovaci domů většinou zajišťují menší stavební nebo montážní firmy a materiál i technologie na český trh většinou dodávají naše průmyslové podniky.

Energetická renovace budov vytvoří desítky tisíc pracovních míst pro české zedníky, dělníky a inženýry. Zelená úsporám dala práci devatenácti tisícům lidí.

Dvakrát důležité je to zemi se silnou průmyslovou tradicí. Česko už nikdy nebude (a nechce) s Čínou soutěžit v nákladech na pracovní sílu. Pokud máme uspět v globalizovaném světě a znovu nastartovat motor průmyslové ekonomiky, potřebujeme namísto láce konkurovat inovacemi. Musíme vsadit na nová odvětví a chytré technologie. A ty bývají také čistší. Musíme si vzít příklad z úspěšných industriálních zemí současnosti — Dánska, Finska, Německa či Británie.

Ekologické organizace chtějí méně smogu. Odbory chtějí více továren. A továren bude buď hodně nových a čistých, nebo méně a méně starých a špinavých.

Veřejné služby slouží

A za třetí: odbory a ekologické organizace se — na rozdíl od některých politiků či komentátorů — shodují v tom, že jsou věci, které bychom neměli svěřovat komerčnímu sektoru. Že pro náš každodenní život jsou důležité veřejné služby.

Slušná, levná a pohodlná veřejná doprava, která je nezbytná hlavně pro ženy, děti, důchodce, lidi na venkově a zaměstnance. Zeleň i parky ve městech, díky které se v ulicích lépe žije. Vodárenství.

Nebo péče o krajinu — lesy neslouží jenom k pěstování dřeva, ale také turistům a výletníkům. Státní Lesy ČR každému z nás loni vydělaly 502 korun, ale jimi spravované luhy či háje, bory a smrčiny každý týden v průměru navštíví dva miliony lidí. Asi není těžké odhadnout, co je pro průměrného Čecha a Češku důležitější: jestli těch pár stovek, nebo výlety, houbaření a relax.

Souhrnně řečeno: odbory i ekologické organizace mají odlišný úkol. Ale společně poukazují, že ekonomiku tvoří lidé a ekonomika by měla sloužit lidem. Proto by na řadě konkrétních věcí mohly dobře spolupracovat. Také u nás.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.