Dobrý den pane Silný,

díky za jako vždycky dobrý článek.

Asi před pětatřiceti lety jsem objevila fejeton Karla Čapka, který byl patrně napsán v době, která se tenkrát jevila mnohem ponurejší, než je dnešek. Ale protože se hodí do adventu (nota bene údajně posledního před blížicím se koncem světa), tak mě napadlo ho sem opsat:
Karel Čapek: Podzimní dny
Tedy tohle dovede jenom podzim: Aby jeden den byl celý zlatý sluncem a čistý jako ze škatulky a zářivý až do nachového západu; a druhý den aby se narodil tmavý a ucouraný plouhavým deštěm, samá mlha, samá sychravost, samý soumrak od božího rána. Takové zlaté a černé dny má jenom pozdní podzim. Ještě maličko a bude tu už nové slunce; bude se den za dnem silněji zařezávat do hlubin noci, den za dnem se šíř rozkročí nad sirou a studenou zemí. Ale teď ještě je to naše staré slunce, zralé zralostí všeho, co jsme poznali a sklidili; ještě dožíváme svůj starý rok.
Ne, to dělá jenom ta tma, že se nám zdá podzimek tak smutný a těžký jako příklop; to dělá ta tma, která se na nás denně valí jako rostoucí černá voda. Stojíme na břehu noci a děláme si znaménko: ještě stoupla, ještě pohltila tenhle proužek bílého dne, ještě o kousek překročila demarkační čáru včerejška. Tak už dost, už dost; už je tak maličko toho světla, které nám zbývá! Už je dost té tmy, dost ústupu, dost toho smutku; není-li načase začít z jiného soudku? Ne, ještě ne, ještě nejsme na dně noci, na dně temnot; ještě se musíme spokojit s lampičkou noční a obracet stránky toho, co bylo. Nebuď netrpělivý. Vždyť už je připravena neviditelná hranice slunovratu. Nic velkého se nestane, žádná rána z děla, žádný ohňostroj, žádná vlajkosláva neohlásí tu přesnou hodinu; bude se podobat kterékoliv jiné hodině, která teď uplývá, ale už to tu bude, jen o píď světla víc, a už se to nedá ničím zadržet. Chvála bohu, my lidé nejsme dnešní a víme, jak to v našem vesmíru chodí dokola.
A je před námi ještě jedno znamení, jako záložka v rodinné knize: Vánoce. Vlastně jimi se uzavírá koloběh roku; jimi se dovršuje zralost podzimu. Návrat domů. Svátek domova. Hvězda domácí. Dlouhý a těžký je rok, a bůhví, co se v něm někdy nahrne osudů a ztrát a dobrodružství; ale na konci všeho je ten návrat domů, to posvěcení domova. Vejdi pod střechu svou, neboť rok se nachýlil.
Ať prší, ať prší; ať namoknou oranice a rozblátí se cesty; ať zalézá mráz za nehty a šedivý mráz lehne na trávu; všechno je zkouška a příprava. Ať je to cesta rokem nebo cesta dějinami, musejí se snést i ty horší a temné dny. Pravda, že jsme zimomřiví po světle; ale ještě nám zbývá lampa domácí; i při ní je vidět daleko dopředu. Rozsviťme všechny své lampy, aby lidé ze tmy našli cestu domů. Přišel čas temnot; nezhášejte žádné ze světel našeho domova. Byl by to hřích.
Dlouhý a těžký je rok, ale je moudře stavěn; ať se uzavírá nocí a nepohodou - i to je k něčemu dobré. Abychom lépe a jistotněji objevili svůj vlastní dům.

Vynikající článek. Jasný, stručný, vyjadřující srozumitelně podstatu.
Není co dodat, jenom velké poděkování.
Jiří Vyleťal